Pane předsedo Městského soudu v Praze, tento týden zveřejnila Bezpečnostní informační služba (BIS) svou zprávu, v níž velmi ostře kritizuje české soudnictví, jež je podle ní zkorumpované a špatně fungující. Jak zprávu vnímáte?

Považuji ji ve vztahu k soudnictví za neuvěřitelnou a skandální. Trvám na tom, že zaměstnanci BIS mají stejně jako ostatní subjekty v ČR povinnost předávat podezření z trestné činnosti policii a státnímu zastupitelství.

Máte informace o tom, že by něco takového tajná služba udělala?

Neudělala. Právě proto říkám, že pokud takové důkazy mají a nepředají je policii k trestnímu stíhání, pak je otázka, zda se sami nedopouštějí trestné činnosti ve formě neoznámení a nepřekažení trestného činu. Pokud takové důkazy nemají, tak tím řadím jejich zprávu do kategorie bulvárních sdělení. Oni mají v případě nižší intenzity i možnost oznamovat ministru spravedlnosti nebo předsedům krajských soudů podněty ke kárnému řízení, s kterým bychom se samozřejmě nějakým způsobem popasovali. To se ale také nestalo. Takže to pokládám za cílený a neadekvátní mediální útok ze strany tajných služeb na soudní moc. Mluvil jsem o tom se spoustou kolegů a jsem přesvědčen, že v normálně fungujícím demokratickém státě by to prostě nebylo možné a vedlo by to k vyvození osobní odpovědnosti představitelů této instituce.

Pokud to jsou jen drby anebo nemá BIS svou kritiku podloženou, měl by tedy šéf kontrarozvědky Jiří Lang skončit?

Vždycky si představuji jiný stát – kdyby se v USA napsalo, že soudci jsou zkorumpovaní a nebylo by možné to doložit, jakým způsobem by se k tomu asi postavil ředitel CIA nebo jiné bezpečnostní služby?

Takže ano?

Jsem přesvědčen a říkám, že by to mělo vést k vyvození osobní odpovědnosti, ale ta atmosféra je spíš opačná. Všichni říkají, že na tom něco bude a třeba ve čtvrtek jsme dokonce zaznamenali nějaké případy, kdy při soudních jednáních na to účastníci řízení soudce upozorňovali. Zároveň však na rovinu říkám, že je mi velmi líto, jakým způsobem se k tomu postavilo ministerstvo spravedlnosti, kde bych čekal, že se soudů a soudců ve většině případů zastanou. Nestalo se tak. Ono je to komplikované, protože ministr spravedlnosti je člen vlády a BIS patří pod vládu, takže my vlastně ani nemůžeme očekávat, že pokud je systém řízení soudnictví u nás nastaven takto, že by se nás v daném případě ministr spravedlnosti zastal.

Čím si vysvětlujete případnou motivaci BIS? Jde tady o nějaké hry?

Já se skutečně bráním nějakým odvážným variantám, ale všichni to víme. Dnes a denně se setkáváme na stránkách novin s případy velmi vážné korupce a jiných protispolečenských jevů, například u některých členů vlády či poslanců. My ve většině případů tyto kauzy ani od policie a státního zastupitelství nedostaneme na stůl, abychom se jimi mohli zabývat. A za této situace, kdy jsem přesvědčen, že národ to velmi živě vnímá, jsme my, kteří s tím právě máme bojovat, označováni za korupčníky a spolupracovníky s kriminálním podsvětím. Je to velmi smutný příběh a mrzí mě, že tady k něčemu takovému vůbec došlo.

I vzhledem k té kritické zprávě BIS, jaký je stav českého soudnictví, ať už z pohledu vašeho městského soudu, tak celorepublikově?

Je to o penězích. Řekl bych, že v tuto chvíli největší problém českého soudnictví spočívá v tom, že je považováno za resort vlády, právě proto, že patří pod ministerstvo spravedlnosti. Důrazně ale říkám, že soudnictví není vládní resort, je to jedna ze tří státních mocí. A pokud finanční prostředky na soudnictví jsou přidělovány tak, jako – při vší úctě – resortu dopravy, školství a kultury, tak je to špatně. Máme zde zahraniční modely, kde to funguje úplně opačně. Soudy tam spočítají a řeknou, kolik potřebují na svůj provoz a platy svých zaměstnanců, a tato částka je jim přidělována. U nás je to tak, že nejprve se ze státního rozpočtu určí, kolik je peněz, a podle toho se pak spočítá, kolik bude na soudech soudců. Čili situace v tuto chvíli není dobrá, potýkáme se především s nedostatkem soudců i soudní administrativy.

Ještě nějaký další neduh českého soudnictví?

Ruku v ruce s tím jde již zmiňovaný problém, že zde dosud nebyl ustaven nejvyšší reprezentativní orgán soudní moci tak, jak na to opakovaně upozorňuje i Ústavní soud, podle kterého je to špatně. Tento orgán přitom ve většině evropských zemí není tvořen jen ze soudců, ale i ze zástupců parlamentu, vlády, jsou tam lidé jmenovaní prezidentem republiky. Především však ten orgán má před sebou šesti či sedmileté funkční období a může vytvořit koncepci fungování soudnictví. V ČR bylo od roku 1989 už asi sedmnáct ministrů spravedlnosti, každý má funkční období v průměru zhruba půldruhého roku, tak si spočítejme, co za tu dobu může udělat. On většinu času věnuje tomu, že neguje veškeré aktivity svého předchůdce, přichází s vlastní koncepcí a dříve, než ji může prosadit, tak je zase vystřídán. Soudnictví prostě potřebuje instituci, která bude fungovat nezávisle na výsledku voleb, na pádu vlády a na výměně ministra.

Jaký máte vztah se současným ministrem?

Ministr Pospíšil dělá nepochybně velmi dobře svoji práci, ale je to práce politika, nikoli práce nejvyššího představitele justice. V okamžiku, kdy dojde k nějakým sporům, jako je třeba reakce na výroční zprávu BIS, ministr zůstává členem vlády, zůstává politikem a my zůstáváme osamoceni. V tomto vidím největší problém.

Politici mimo záznam přiznávají, že v Česku prorůstají tři sféry – politika, byznys a justice. Souhlasíte s tím?

Především soudce nežije ve skleněné věži. Chodí po ulici, sportuje, chodí na večeři do restaurace, nežije v izolaci. Jsem přesvědčen, že soudce v téhle zemi má možnost a povinnost nezávisle rozhodovat. Pokud v této povinnosti selže, je to jeho chyba, nikoli chyba systému. Jsem přesvědčen, že k tomu buď nedochází, nebo k tomu dochází zcela výjimečně, jak občas můžeme zaznamenat v tisku. Ono se to ví. Lidé, účastníci, advokáti si to řeknou a velmi dobře vědí, že za soudcem nemohou přijít a požádat ho, jak by měla kauza dopadnout, protože tím by se vystavili trestnímu stíhání. Soudce by o tom byl povinen udělat úřední záznam. Jsem tedy přesvědčen, že k těmto záležitostem nedochází, ale tím nevylučuji, že to někdo někdy na soudce nezkusí.

Napadlo vás, že byste sám vstoupil do politiky?

Já jsem tu nabídku dostal v roce 2003 – stát se ministrem spravedlnosti. Po týdnu uvažování – přiznám se, nebyl to lehký týden – jsem to odmítl. Rozhodl jsem se zůstat soudcem.

O tom, že byste se mohl stát ústavním soudcem, se nicméně hovoří.

Pánové, já jsem pro vaši informaci i tuto funkci v roce 2003 odmítl. Teď říkám otevřeně, je situace jiná, měl jsem k tomu tehdy osobní i pracovní důvody a oficiální nabídka mi učiněna nebyla. Pokud by k oficiální nabídce došlo, uvažoval bych o tom.

Chápeme správně, že byste tuto nabídku vzal?

Neříkám, že bych do toho šel, ale říkám, na rozdíl od roku 2003 bych, pokud by ta nabídka byla učiněna, a to pokládám za velmi důležité, že bych o ní vážně přemýšlel.


Jak byste jako občan poradil kabinetu, který si říká vláda pro boj s korupcí?

Řekl bych asi, že každý by měl začít sám u sebe.

A pokud jde o justici?

Mám tři návrhy. Odklonit agendu od soudů. Jde o drobnou trestnou činnost či určité formy správního rozhodování. Všude ve světě je trend: udělejme vše, aby se věc k soudu vůbec nedostala, protože soudit se je drahé. Neříkám to proto, abychom měli méně práce, ale abychom měli čas na podstatné věci. U nás je efekt úplně opačný. Za druhé, odklonit agendu od soudců – soudce je z poloviny úředníkem a z poloviny soudcem. Odeberme mu ty administrativní záležitosti a předejme to kvalifikovaným vyšším soudním úředníkům nebo asistentům soudců. Za třetí: ustanovit nejvyšší radu soudní moci s personálními a organizačním kompetencemi, které zajistí normální fungování soudnictví v této zemi.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo.