Dobytí Marsu člověkem je vize nesporně ohromující. Podnikavého, soutěživého a pionýrského ducha Američanů jistě osloví. Nechci ji zlehčovat, jak činí mnozí dokonce ve Spojených státech poukazováním na předvolební boj či na potřebu odvést pozornost od věcí nepopulárních, to se mi zdá až malicherné. Čísi bonmot však z mysli vytlačit nedokážu: "Jakmile se s něčím začne, ukáže se, že předtím bylo třeba udělat něco jiného." Na zeměkouli je totiž mnoho problémů, které bez angažování Spojených států prostě vyřešit nelze. Tři hlavní: znečišťování ovzduší, hlad a nemoci.

Ví se už jistě, že vypouštění průmyslových škodlivin do ovzduší je jednou z hlavních příčin nepřirozeného globálního oteplování. Významní hříšníci se před lety dohodli na tzv. Kjótském protokolu, který měl zničující proces alespoň zbrzdit. Prezident Bush ho odmítl ratifikovat, ačkoliv jeho bohatá země by případné hospodářské ztráty jistě unesla lépe než ostatní. Protokol tedy neratifikovalo ani Rusko, o mohutných asijských znečišťovatelích ani nemluvě.

Hlad zase podporuje vývoz dotovaných potravin do zemí, které by se vlastní produkcí snad i uživily, nemohou však konkurovat lácí. V tom ovšem hřeší i Evropská unie. A nemoci od AIDS po rakovinu? Jen zlomek "marsovských" či zbrojních peněz navíc by možná znamenal průlom. Nic proti cestě na Mars, ale nebylo by třeba předtím udělat něco jiného, aby se bylo, obrazně řečeno, kam vracet? A nebojovalo by se poté lépe i proti terorismu?

Vizi, velikostí srovnatelnou s marťanskou vizí prezidenta Bushe, si nemůže dovolit žádná země na světě, o těch malých ani nemluvě. Jednu menší bych však České republice nabídl: za života nastupující generace z ní učinit jedno z významných center evropské vzdělanosti. Přiznávám, bláznivý nápad. Vždyť by to stálo skoro tolik, co se rozkradlo v privatizačním procesu a prošustrovalo v bankách.

PRÁVO 16. ledna 2004