Vyplývá to z expertních propočtů provedených na základě aktualizované prognózy předních českých demografů z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Borise Burcina a Tomáše Kučery.

„Demografický problém je zveličován a zneužíván k tlaku na destrukci průběžného důchodového systému,“ řekl Právu v reakci na aktualizaci demografické prognózy z počátku letošního roku sociolog a bývalý expert Věcí veřejných pro důchodovou reformu Pavel Rusý.

Musí se zohlednit i délka dožití

Prognóza zohledňuje dosavadní vývoj plodnosti a imigraci (což jsou podle expertů dva klíčové parametry pro stabilitu demografické struktury populace, a tím pádem i průběžného důchodového systému). Podle výpočtů, které z ní vycházejí, by se při zakonzervování věku odchodu do důchodu na 65 letech v roce 2030 a zachování různé doby odchodu do důchodu žen podle počtu dětí snížil do roku 2070 poměr velikosti produktivní populace k poproduktivní, tedy de facto počet pracujících lidí na jednoho důchodce, ze současných 2,9:1 na 1,9:1.

Se zohledněním postupně se prodlužující průměrné délky dožití (a posouvání věku odchodu do důchodu), která se v posledních 20 letech podle demografických studií plynule prodlužuje o tři měsíce za rok, by ale počet lidí v produktivním věku na jednoho člověka v důchodovém věku klesl v příštích šedesáti letech podle demografických propočtů jen nepatrně, a to z 2,9:1 na 2,8:1.

Právě kvůli zohlednění prodlužující se délky dožití se v rámci tzv. malé důchodové reformy koalice dohodla na tom, že se bude pokračovat ve zvyšování důchodového věku i po roce 2030, a to rychlostí dva měsíce za rok. To podle expertů odpovídá zmíněnému prodlužování doby dožití při dosažení důchodového věku. Navíc bude sjednocen věk odchodu do důchodů mužů a žen.

Gazdík: na 1 důchodce bude jeden pracující

Někteří politici ale i nadále zdůvodňují potřebu reformy důchodů velmi dramatickým demografickým vývojem, stárnutím populace a klesající porodností.

„Tady se 15 let ví, že za 30 let tu bude na jednoho důchodce jeden pracující a objektivně není možné, aby ten jeden pracující uživil svého jednoho důchodce, kromě toho ze svého platu platil stát z daní, kromě toho platil zdravotní pojištění a ufinancoval si službu, ty daně by byly neuvěřitelné a člověk by vydělával 80 až 90 % svých výdajů jenom na daně,“ prohlásil například v nedělním diskuzním pořadu TV Prima předseda poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazdík.

Podle výpočtů opírajících se o aktualizovanou prognózu předních demografů tomu tak ale není. Problémem je, že dosavadní propočty většiny ekonomů z hlediska udržitelnosti průběžného systému vycházely právě ze zakonzervování věku odchodu do důchodu v roce 2030, ale v prognóze deficitu průběžného systému se pouštěly daleko za tento horizont, až do roku 2070.

S novou, komplexní demografickou prognózou podle některých expertů padá důvod pro posilování soukromého spoření na úkor státního průběžného pilíře v penzijním systému. „Ve světle nových prognóz demografického vývoje by si měl průběžný systém udržet dominantní roli a soukromý pilíř by měl sloužit těm, kteří sami usilují o zajištění na stáří na finančním trhu,“ zdůraznil Rusý.

Situace se mění

Jak dále uvedl, „argumentace zdánlivě nepříznivým vývojem byla zneužita pro prosazování velmi nákladného přechodu na méně efektivní fondový systém“.

Rusý rovněž upozornil na to, že základní zadání pro přípravu aktuální důchodové reformy vycházelo z analýz prováděných kolem roku 2002, kdy souběžné působení faktorů přirozeného prodlužování věku a klesající porodnosti burcovaly politickou reprezentaci, demografy a ekonomy k razantním řešením. Mezitím se ale společnost pomalu vzpamatovává z transformačního šoku po roce 1989 a směřuje k demograficky vyváženějšímu vývoji.

„Přijmeme-li fakt prodlužování věku jako pozitivní jev rostoucího dožití, doprovázený zlepšováním zdravotního stavu populace ve vyšším věku, pak je zcela logické usilovat o zavedení systému, který zachová poměr doby, kterou člověk stráví v ekonomicky produktivním období, a doby, po kterou člověk pobírá zasloužený důchod,“ podotkl sociolog.

Vedle zlepšujícího se zdravotním stavu populace je podle něj zapotřebí vzít v úvahu také rostoucí podíl nemanuální práce na celkové zaměstnanosti. „Oboje je rozumnou garancí toho, že zaměstnanost osob ve vyšším věku za 50 až 60 let není pouze fikce,“ upozornil Rusý.

Imigrace pomáhá

Na stabilitu demografického vývoje a průběžného důchodového systému má vliv kumulovaný dopad plodnosti a imigrace. Průměrná imigrace za posledních cca 10 let byla kolem 30 tisíc osob nejčastěji v mladších věkových skupinách.

Pokud kolem roku 2002 chybělo do vyrovnané reprodukce přibližně 50 tisíc dětí, pozitivní migrační saldo tento výpadek z velké části doplnilo. „Obvyklá námitka, že tito imigranti zde i zestárnou a budou chtít pobírat důchod, by byla opodstatněná pouze v případě, pokud by imigranti neměli žádné děti. Ale opak je pravdou. Díky imigraci v mladších věkových skupinách se imigranti podílejí na výchově další generace,“ připomněl Rusý.

„Nejčetnější věková skupina imigrantů – trvalých rezidentů a těch, kteří k nám přijíždějí třeba jen krátkodobě za prací – je 20 až 30 let,“ potvrdil Právu Tomáš Kučera, jeden ze spolutvůrců nejnovější demografické prognózy Přírodovědecké fakulty UK.

V horizontu 60 let navíc podle Rusého nepochybně poroste produktivita práce, která umožní absorbování mírného poklesu podílu produktivních lidí vůči důchodcům.

„Závažnějším problémem tedy zůstává, jak se vyrovnat s krátkodobějším výkyvem, který nás čeká v letech 2045–2065. Průběžnému systému by výrazně odlehčilo řešení zohledňující výchovu dětí ve výměře důchodu. Pokud by totiž byla v důchodu generace s nižší plodností, a tím i s menším počtem dětí – plátců na důchody, automaticky by poklesl celkový objem peněz potřebný na výplaty důchodů,“ vysvětlil Rusý.

Problém průběžného důchodového systému je podle něj nutné řešit jinými opatřeními, než nyní navrhuje vláda. „Klíčová je podpora výchovy nové generace, bohužel řada opatření současné vlády jde právě opačným směrem“ dodal sociolog.