Někteří ruští vojáci pocházeli z velmi zaostalých krajů, neznali šicí stroje, letadla, ani další vymoženosti a hlavně vypili cokoliv, co jim připomínalo alkohol. Pamětnice z Vladyčína na Písecku, tehdy dvacetiletá Jarmila Smetanová, vypráví, jak šla k tetě, aby mohla šít na jejím stroji a na schodech před domem spali opilí vojáci. Teta jí řekla, ať si jich nevšímá.

"Šla jsem do sednice k tomu stroji, stroj klapal a vojáky probudil. Mezitím všichni odešli, byla jsem v sednici sama. Oni tam přišli, asi byli z nějakých těch zaostalých republik a prvně v životě viděli šicí stroj. Jak se to točí, ta špulka lítala sem a tam, tak na to chvíli koukali a najednou po tom jeden skočil a nit se přetrlha. Oni si ty nitě vzali a zřejmě čekali, že se s nima budu tahat, ale já jsem se jich bála. Tak jsem jim nitě nechala, sebrala šití a šla jsem domu. Oni se urazili, vzali samopaly a šli za mnou," vypráví pamětnice.

 

Najednou začali střílet okolo mě...

 

"Najednou začali střílet okolo mě. Asi mě strašili. Já jsem šla a říkala si: neotočím se. Naši vyběhli z chalupy, tatínek se bál, ten byl bledej jak stěna a rusky na ně křičel, proč střílej. Oni říkali, že jsem nafoukaná, že s nima nemluvím, že by mi ty nitě dali. Tak tatínek říkal, ať k nim jdu. Ale já: Ne, tati, já se jich bojim, já k nim nepudu."

"Pak zbraň otočili na tatínka a že mi musí poručit. Naštěstí vyběhl bratr a zavolal polním telefonem sovětskou vojenskou policii. A vojáci sklapli, to bylo jako ruský gestapo. Dali se směrem do Meziluží a jak byli rozzuření, tak stříleli furt jen tak. Došli do Dobré vody, tam je jen pár chalup, a jak byli opilí, tak vzali lidem úly a hodili je do rybníka. Takhle oni sbírali med. Včely utopili a med sebrali. Potom zase házeli granáty do rybníčka. A ryby vyplavaly nahoru."

Koho ljubil, tomu daril

"Jednoho vojáka jsme pozvali na oběd. Měli jsme slepici se smetanou, strašně mu to chutnalo a mlaskal. My jsme se divili, co to dělá, ale tatínek nám vysvětlil, že tak chce poděkovat, že mu oběd chutnal. Ten voják se jmenoval Miša Fajrušin a původem byl Tatar. Vyprávěl nám, že Stalin je vystěhoval až na Sibiř a že je z velké rodiny a všichni bratři padli ve válce, on jako nejmladší šel poslední."

"Miša viděl na frontě poprvé letadla a strašně se jich bál, vyprávěl tatínkovi, že z toho měl největší strach. Chodil k nám kdykoliv měl možnost utéct z vojenského tábora, ráno i večer. Nejčastěji ráno, když jsme ještě leželi v posteli. Stala se jednou příhoda, že jsem zůstala v chalupě s Mišou. Já jsem vařila a Miša pořád za mnou, šla jsem do sklepa pro smetanu a Miša zase za mnou, tak jsem dostala strach. Pak mě něco napadlo. Říkal, že dělal účetního, tak jsem mu dala vypočítat příklady a byla jsem zvědavá, jak počítá. A Miša byl opravdu dobrý počtář, všechno vypočítal."

"V tom se tatínek vrátil k obědu a žasne, že Miša sedí a něco počítá. Co to tady dělá? zeptal se a já řekla, že jsem se ho bála, tak jsem mu uložila příklady."

 

Koupil jsem na rozloučenou dvě voňavky, jednu jsem vypil...

 

"Pak přišel podzim a vojsko se vracelo do Sovětskýho svazu. Miša se přišel rozloučit. Na rozloučenou mi dával fotografii a voňavku. Já jsem ji nechtěla vzít, bála jsem se, od vojáka se nic nemá brát. Tak on celej smutnej žaloval tatínkovi a tatínek se ho ptal, kde to sehnal. On řekl: já jsem koupil u nás v prodejně dvě voňavky a jednu jsem vypil.

"Tatínek mi pak dal tu fotografii a voňavku. Na fotografii bylo azbukou věnování. Až po letech jsem si přečetla, co tam bylo: Koho ljubil, tomu daril. Miša Fajrušin."