„Právě to považujeme za jednu z priorit naší práce. Chceme zjistit přesné počty Čechů povražděných Němci nebo padlých v bojích proti nim. Stejně jako u zločinů v letech 1948–1989 bychom chtěli přesně identifikovat i místa, kde padli,“ řekl Právu Žáček.

Podle historika ÚSTR Lukáše Vlčka zeje obzvláště velká bílá mezera v poznání událostí kolem pražského a celonárodního povstání v květnu 1945. Právě během něho se Němci jen v Praze dopustili několika desítek masakrů civilního obyvatelstva.

Během nich podle dosavadních výzkumů jen na území hlavního města během pěti dnů padlo nebo bylo povražděno 1700–3700 Pražanů, z velké části žen a dětí. „Nejznámější jsou masakry na Pražačce, v Krči, Lahovicích, Popovicích, na Zelené lišce a na Pankráci,“ vzpomenul nejhromadnější popravy civilistů Vlček.

 

Němci nám oznámili, že nevědí, kde se tyto osoby nacházejíPavel Žáček, ředitel ÚSTR

Podle jeho šéfa Žáčka se však po válce jen mizivé procento vrahů dostalo před čs. soudy.

To se týká i případu jednoho z největších masakrů, kterého se Němci, mezi nimiž byla i řada členů Hitlerjugend z řad sudetských Němců, dopustili v kasárnách SA na žižkovské Pražačce.

Pavel Žáček

Šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček (FOTO: Michaela Říhová, Právo)

Právě zde umučili, postříleli a v některých případech i spálili v kotelně skoro 40 Pražanů, mezi nimiž byly také ženy a sotva odrostlé děti. „Němci se dopouštěli masakrů od prvních okamžiků povstání. Jejich barbarství dostoupilo vrcholu 7. května, kdy zákeřně zezadu zabili i našeho parlamentáře s bílou vlajkou,“ uvedl Žáček.

Většina vrahů nepotrestána

Přesto podle něj nebyl za tyto zločiny, stejně jako za většinu zločinů spáchaných na čs. území v letech 1939–1945, po válce nikdo potrestán. „Němci nám oznámili, že nevědí, kde se tyto osoby nacházejí, nebo jim naše svědectví nepřišla důvěryhodná,“ potvrdil Právu Žáček.

K tomu, že se většina vrahů vyhnula odpovědnosti, přispělo podle něj i to, že se naše úřady o vyšetřování masakrů během květnového povstání začaly zajímat opožděně, až v 70. letech. „Politická situace už byla taková, že našim požadavkům na vydání válečných zločinců v Německu a Rakousku se už nepřikládala taková váha,“ řekl Žáček.

Dřívějšího otevření tématu podle něj bránil i tehdejší režim v Československu, který význam květnového povstání bagatelizoval a snažil se spíše vyzvednou osvobození ze strany Sovětského svazu. Navíc čs. vládní komise pro vyhledání válečných zločinců byla po roce 1990 bez náhrady zrušena.

„Proč nevznikla nová? Ptáte se správně. Také si myslím, že měla vzniknout, ale bohužel se tak nestalo. Nikomu asi neschází,“ odpověděl Právu na otázku, zda v současnosti existuje v ČR nějaký orgán, který by na vládní úrovni spolupracoval s Německem na vyhledávání válečných zločinců.

Své podle něj sehrály i politické důvody, když v mnoha případech Němci a Rakušané, stejně jako např. Rusové, odmítali vydat usvědčené válečné zločince, kteří klidně žili na jejich území.

„Typickým případem je třeba šéf pražského gestapa a ,český řezník‘ Gerke, který válku dožil jako bohabojný katolík v Německu, nikým a ničím neohrožován,“ řekl Právu historik Jaroslav Čvančara.  

Podle Žáčka k vyšetření zločinů po roce 1990 bránili i někteří představitelé slovenské politiky. Byl mezi nimi i tehdejší křesťanskodemokratický premiér Ján Čarnogurský, jehož otec, významný slovenský fašista a příslušník Hlinkovy ludové strany, se významně přičinil o rozbití Československa v roce 1939.