Jeho udání má údajně na svědomí spisovatel Milan Kundera. Pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradilek svůj soud o Kunderovi opíral o záznam pořízený vrchním strážmistrem Rosickým na II. oddělení Obvodního velitelství Národní bezpečnosti Praha 6.

Tehdejší II. oddělení byla kriminální služba, která se na pokyn vrchního strážmistra pražské krajské kriminálky Františka Kadlece podílela na vyšetřování vraždy Bejšovce-Kotnovského a hledala společníka pachatelů. Podle Paška při zatčení Dvořáčka nešlo o zásah jiných složek bezpečnosti, natož o Státní bezpečnost.

Podle jeho svědectví kriminalista Kadlec „navštívil vedení této koleje a varoval je před hrozícím nebezpečím takových návštěv cizího mladého muže za účelem přespání, nebo dokonce úschovy nějakých zavazadel, zejména však dal důrazný pokyn, aby mu každý podezřelý výskyt hlásili okamžitě“.

Studenti pak policii sdělovali třeba i nenadálé návštěvy nejbližších příbuzných. V této situaci zaznamenal Rosický návštěvu „studujícího Milana Kundery“, který měl „udat“, že si Dvořáček dal ke studentce Militké do úschovy kufr.

Kriminalista zřejmě Kunderu zapsal jako osobu k dalšímu jednání

Podle Paškovy analýzy Rosického záznamu je zřejmé, že vznikl nikoli v oněch 16 hodin 14. 3. 1950, kdy měl „studující Milan Kundera“ přijít s „udáním“, ale až po večerní akci na koleji, při níž byl zatčen Dvořáček, studenty zřejmě původně považovaný za hledaného společníka vrahů. Svědčí o tom i podací razítko z 15. 3. 1950.

Podle zkušenosti hypoteticky uvažuje o tom, že si kriminalista Rosický mohl zapsat Kunderovy osobní údaje jako „předáka koleje“ coby osoby, s kterou budou v případně potřeby nadále jednat. A že tedy může mít pravdu Kundera, když popírá, že by kohokoli udal, a tvrdí: „jak se tam dostalo moje jméno, je jediná záhada, kterou vysvětlit neumím“.

V uvedení jména předáka koleje na záznam nelze podle Paškovy zkušenosti „spatřovat pochybení, naopak lepší jedna persona grata než tucet neurčitých přítomných, které ona stejně zastupuje, zvláště v době vyhotovení záznamu, kdy byla celá věc již stejně vyřízena“.

Stanovisko Milana Kundery k Paškovu svědectví se nepodařilo získat.

Výpověď bývalého kriminalisty Aloise Paška ke kauze Kundera:

Otištěním záznamu kriminální služby OV NB Praha 6 ze dne 14. 3. 1950 v časopisu Respekt a jeho podivnou interpretací tamtéž se zrodila ještě podivnější sporná událost nazvaná „Kauza Kundera“, která oživila mou paměť natolik, abych ji mohl přezkoumat a podat zprávu o skutečném stavu věcí.

Byla to doba, kdy jsme byli na pražské kriminálce znepokojeni výskytem pachatelů trestné činnosti, většinou uprchlých vězňů, zjevně kvalifikovaných zločinců. Korunu tomu dodala jedna z nejkrutějších vražd století, spáchaná v roce 1949 na divadelním řediteli Bejšovci-Kotnovském, kterého napadli dva pachatelé, mladí uprchlí vězňové, na jeho pokoji v penzionu Union v Praze 2 tím způsobem, že se na něho vrhli, když ležel na posteli, a dupali po jeho těle tak, že mu postupně zpřeráželi žebra a ničili vnitřnosti, dokud projevoval známky života. Oba pachatelé byli dopadeni, usvědčeni a odsouzeni, takže případ je dokumentován.

Spolupráce s kolejí souvisela s vyšetřováním vraždy

Uvedenou vraždu vyšetřoval za mé asistence vrchní strážmistr František Kadlec, který získal ještě další poznatek, že dopadení pachatelé byli ještě ve spojení s třetím, který páchal krádeže a loupeže převážně samostatně.

Měl však známého, snad dokonce příbuzného v koleji na Letné, u kterého někdy i přespal a uschovával kradené věci. Pojal jsem obavy při představě „pokoj–Union–vražda“, nyní „pokoj–Letná–vražda s otazníkem“, a Kadlec měl stejný názor.

Proto navštívil vedení této koleje a varoval je před hrozícím nebezpečím takových návštěv cizího mladého muže za účelem přespávání nebo dokonce úschovy zavazadel, zejména však dal důrazný pokyn, aby mu každý podezřelý výskyt hlásili okamžitě.

V té době, někdy počátkem roku 1950, jsem pak několikrát zvedal telefon, když uvědomělí studenti sdělovali návštěvy někdy i nejbližších příbuzných, byvších bezpochyby mimo podezření. Bylo zřejmé, že lidé v koleji mají strach a budou s námi spolupracovat.

Ohledáním publikovaného záznamu OV NB Praha 6 a s přihlédnutím k dalším známým okolnostem jsem zjistil: Záznam začínající dne 14. 3. 1950 o 16. hodině obsahuje sdělení, že se ve studentské koleji na Letné objevil podezřelý mladý muž, který využil individuální známosti k úschově kufru a pravděpodobně i k přenocování, takže naplňoval hlavní znaky nebezpečného člověka ve smyslu varování kriminalisty Kadlece.

Při vyslovení Dvořáčkova jména však došlo k nečekanému překvapení. Vrchní strážmistr Rosický jednání náhle ukončil, když nahlédnutím do knihy pátrání zjistil shodu se jménem muže hledaného plzeňskou kriminálkou k zatčení.

Kundera na úřadovně vůbec být nemusel

V té době uvedený záznam nebyl ani nemohl být vypracován, jelikož nebyly známy, dokonce ani neexistovaly skutečnosti v něm níže obsažené, např. okolnosti zatčení atd.

Zde je na místě připomenout, že podle nepsaných pravidel se udání tohoto druhu, dotýkající se bytostných zájmů skupin obyvatel, zvláště studentů, zúčastňovalo více lidí, z nichž každý měl co říci, a tím nezávazně pomáhal, prostě vše kolektivně a bez podpisů.

Je proto možné, dokonce velmi pravděpodobné, že tam byl přítomen i Miroslav Dlask, navzdory později popletené interpretaci, a naopak zde může být vysvětlena neúčast Milana Kundery, jehož data si vstržm. Rosický napsal při setkání na koleji pro potřebu dalšího možného jednání.

V tom nelze spatřovat pochybení, naopak lepší jedna persona grata než tucet neurčitých přítomných, které ona stejně zastupuje, zvláště v době evidentně pozdějšího vyhotovení záznamu, kdy byla celá věc již stejně vyřízena. Bylo to přece po návratu z koleje, tedy v pozdních večerních hodinách, nebo dokonce příštího dne 15. 3. 1950, kteréžto datum je vyluštitelné na podacím razítku, ale ani v tom není žádná chyba.

Ze všeho nejdůležitější je skutečnost, že vstržm. Rosický dodržel chronologický postup. Na prvém místě uvedl několik již zmíněných slov „udání“, poté zaznamenal odchod na studentskou kolej a teprve po této slovní přehradě umístil informace o Dvořáčkově zatčení a jeho překvapivé osobní prohlídce, o nálezu různých průkazů totožnosti, pravých i nepravých, až posléze na těchto místech, zdobených ještě různými jmény a adresami, umístil zjevně vzdálenou informaci, že „Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě (!) zběhnouti z vojny a snad (!) měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“

Tato informace, umístěná vedle Dvořáčkova zatčení, doznání, nálezu dokumentů atd. nemá hodnotu ani použitého záchodového papíru. A na tomto základě byla vybudována tzv. „kauza Kundera“.

A víte, jak se to stalo? Podívejte se ještě jednou na článek Adama Hradilka, jenž v citovaném Respektu č. 42, konkrétně pod mezititulkem „Obraz, který nezmizí“ opisuje ze záznamu ono politicky prázdné, nic neříkající „udání“, a když dochází ke kritické slovní přehradě, že policisté odešli z kanceláře, dochází dech a nezbývá, než tam umístit tři tečky v závorce: (...), neboť právě ony čtenáře zmatou a stávají se klíčem ke vstupu do nejstrašnějšího hororu, jaký jsem kdy četl a nediv se, vážený čtenáři, vždyť jsem byl pouze specialistou na vraždy a téhle úrovně jsem dosud nedosáhl, takže zde musím toto vyšetřování končit.

Studenti policistům běžně volali

Proto přistupuji k následujícím závěrům: I: Prokazuji osobním svědectvím, že jsem vícekrát přijímal telefonické hovory studentů z koleje Letná, kteří na základě pokynů kriminalisty Kadlece oznamovali výskyt podezřelého člověka jako možného kriminálního zločince, který tam měl osobní známost, chtěl na pokoji přespat, nebo tam dokonce uschovat zavazadlo, jako to učinil i Miroslav Dvořáček. V případech nepřítomnosti kriminalisty Kadlece jsem studenty odkazoval na podřízený útvar v Praze 6, kde byl Kadlec domluven s kolegou Rosickým.

II: Prokazuji listinným důkazem, záznamem vstržm. Rosického ze dne 14. 3. 1950, že tento kriminalista napsal uvedený záznam dodatečně, po návratu z koleje, a v něm zaznamenal v chronologickém sledu události a informace z ubytovny takto: 1. Prohlídka kufru. 2. Informace, že Dvořáček údajně zběhl z vojny a snad ilegálně odešel do Německa. 3. Dvořáčkovo zatčení, doznání atd.

III. Poukazuji na zmíněné indicie, že tzv. „udání“ na úřadovně se zúčastnilo více studentů podle zvyklosti doby i osobních zkušeností s ubytovnou na Letné, takže tam pravděpodobně byl i Miroslav Dlask, a naopak nemusel tam být Milan Kundera, jak již bylo uvedeno.

IV. V záznamu neexistuje jediný důkaz, ani jedno slovo nasvědčující tomu, že při „udání“ byla subjektivně vnímána Dvořáčkova pravá totožnost, když naopak vše bylo soustředěno na odhalení neznámého kriminálního zločince, který byl s Dvořáčkem omylem zaměněn.