Článek
Baťa sice v červnu neuspěl ve Štrasburku se stížností na Českou republiku kvůli liknavosti úřadů, jinak se ale jeho věc hýbe směrem, jímž ji česko-kanadský podnikatel tlačí.
„S ohledem na změnu judikatury sdělilo ministerstvo financí panu Tomáši Janu Baťovi dopisem, že bude prováděno správní řízení ve věci jeho původní žádosti z roku 2005,“ sdělil Právu Radek Ležatka z tiskového odboru ministerstva.
Po třech letech by se tak měl obuvnický magnát dočkat rozhodnutí. Plné moci od Baťových právních zástupců dostal úřad tento měsíc, může tedy rozhodovat.
„Pan Baťa dostal příslib, že ministerstvo financí obdrželo jeho žádost z roku 2005 a v současné době ji posuzuje,“ potvrdil Právu také mluvčí Tomáše Bati Jindřich Lacko.
Ministerstvo se dlouho bránilo
Po revoluci se ministerstvo financí rozhodování o náhradách za znárodněný majetek dlouho vyhýbalo. Argumentovalo tím, že správní řízení o náhradě nelze provést, protože chybí prováděcí předpis, podle kterého by o žádostech rozhodovalo.
Této praxi ale učinily přítrž nedávné přelomové rozsudky Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. „Návrh, který je opřený o platný právní předpis a který není podán zjevně mimo možnou pravomoc a působnost orgánu, jemuž je adresován, je návrhem způsobilým zahájit správní řízení,“ uvádí se v rozsudku Nejvyššího správního soudu z 19. září loňského roku v obdobné kauze.
Ústavní soud pak v prosinci senátem Vojena Güttlera rozhodl, že odepření rozhodnutí o náhradách je ze strany ministerstva financí zásahem do práva někdejších majitelů na spravedlivý proces, které zaručuje Listina základních práv a svobod. Změna judikatury přitom může ovlivnit i další případy dosud neúspěšných žadatelů o náhrady za znárodněný majetek.
„Zdůrazňujeme, že soudními rozhodnutími z roku 2007 byla ministerstvu financí pouze stanovena povinnost zahájit správní řízení, není však jimi řešeno, zda lze uplatněnému nároku vyhovět či nikoliv,“ dodává ještě Ležatka.
Když dekrety platí, tak ať platí celé
Na rozdíl od četných pokusů, jimiž se lidé po revoluci pokoušeli u soudů zpochybnit platnost Benešových dekretů v restitučních kauzách, Baťa se jich naopak dovolává.
Už v samotném dekretu č. 100/1945 Sb. je totiž kromě znárodnění upraven také rozsah náhrad. Ty měly být vyplaceny v cenných papírech, penězích nebo „jiných hodnotách“ z Fondu znárodněného hospodářství, což se nestalo.
O náhradách měl podle dekretu rozhodovat ministr financí po dohodě s ministrem průmyslu, v novele z roku 1950 byla kompetence svěřena ministru financí, který měl rozhodovat ve shodě s příslušným resortním ministrem.
A porevoluční několikaletý spor někdejších majitelů znárodněných podniků s ministerstvem nebyl o ničem jiném, než kdo o jejich nárocích dnes rozhodne.
„Za křivdu stěžovatelé neoznačují znárodnění, ale skutečnost neposkytnutí náhrady, resp. výklad právních předpisů, který poskytnutí náhrady znemožňuje,“ uvádí předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu Miluše Došková v rozsudku, podle něhož je právě ministerstvo financí i v současnosti orgánem, který musí o odškodnění rozhodnout.