Ministerstvo zdravotnictví doporučilo lékařům, aby v každé čekárně, ať už praktického nebo ambulantního specialisty, či zubaře, visel leták, který seznámí s tím, co se platí a co ne. U zubařů většinou je, protože ti vydali leták vlastní. V čekárnách jiných lékařů to ale chybí.

Dotaz není drzost

Mnohé nesrovnalosti lze odstranit tím, že se lékařů budou lidé ptát, jaký poplatek platit a také, zda léky, které nám předepisují, jsou s doplatkem nebo bez doplatku a zda není lepší, zejména u levných léků, si je koupit přímo v lékárně bez poplatku.

„Nebojte se ptát svého lékaře na cokoliv a třeba opakovaně. Měl by vám vždy odpovědět,“ říká ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Praxe je ale v některých ordinacích bohužel úplně jiná: lékař nemá čas, pacienta přehlíží, vůbec se s ním nebaví, neodpovídá na jeho dotazy a když se pacient ptá, je rozmrzelý a mnohdy i arogantní.

„Nějaký čas ještě potrvá, než vztah lékař-pacient bude partnerský. Mějme trpělivost. Férové jednání lékaře s pacientem je základním předpokladem důvěry toho druhého k tomu prvnímu,“ říká ministr Julínek. Jenže pacienti si většinou nechtějí rozhněvat svého lékaře, a tak se obávají položit mu byť jen trochu nepříjemnou otázku.

Prohlídka může být různá

Základní pravidlo zní: platíme vždy, když jsme při návštěvě lékaře klinicky vyšetřeni. Jestliže se lékař podívá pacientovi do krku, prohmatá uzliny, už to je klinické vyšetření, za které platíme. Do klinického vyšetření patří např. změření krevního tlaku, svléknutí pacienta do půl těla a prohlídka kůže, a také anamnéza, kdy se lékař ptá na nemoci, které prodělali předkové pacienta.

U specialisty většinou platíme vždy, protože specialista nás musí vyšetřit. Například jdeme-li ke kožnímu lékaři, za klinické vyšetření už se považuje prohlédnutí kůže pouhým pohledem. „Nám už pohled ukáže, o jaký typ nádoru může jít, zda se mění mateřská znaménka nebo ne, jaké anomálie kůže má,“ vysvětluje profesorka Jana Hercogová, přednostka Dermatovenerologické kliniky pražské Fakultní nemocnice Bulovka.

Podobně je tomu například u očního lékaře. Třicet korun zaplatíme, i když si jdeme napsat brýle, protože lékař nás musí vždy vyšetřit. Týká se to například změření nitroočního tlaku, stanovení počtu dioptrií apod.

Neplatíme když:
klinické vyšetření není provedeno
jde o preventivní prohlídku (u praktika 1x za 2 roky)
jde o laboratorní a diagnostické vyšetření, např. odběr krve, vyšetření moče, rentgen, magnetickou rezonanci atd.
při vystavení receptu na lék bez klinického vyšetření
chceme podrobný výpis dokumentace nebo potvrzení žádosti o podporu při ošetřování nemocného člena rodiny, stejně jako o její ukončení
telefonicky konzultujeme náš zdravotní stav s lékařem a nebo když si jdeme pouze pro výsledky vyšetření
jdeme na očkování hrazené částečně nebo zcela z veřejného zdravotního pojištění nebo na očkování placené státem
při ochranném léčení nařířízeném soudem
při léčbě infekčního onemocnění
hemodialýze
vyšetření lékařem transfúzní služby při odběru krve, plazmy nebo kostní dřeně
je občan v hmotné nouzi s potvrzením od sociálky, které nesmí být starší 30 dnů. Pozn.: pokud si ale jdeme pro nějaké potvrzení, například na řidičský průkaz, zbrojní pas a lékař nás prohlédne, což by měl vždy, pak neplatíme 30korunový poplatek, protože tato služba není hrazena z veřejného pojištění a lékař ji účtuje zvlášť, většinou jde o 100 až 500 korun.

Záchranka se neplatí

V prvních dnech placení regulačních poplatků chtěla jedna záchranná služba za výjezd 2000 korun. To je naprosto nesprávné. „Záchranná služba se neplatí,“ zdůrazňuje Cikrt. Za lékařskou službu první pomoci a zubní pohotovost ale platíme, a to 90 korun. Ta je většinou v nemocnicích v době od 17 do 7 hodin ráno druhého dne a po celé víkendové nebo sváteční dny.

Za návštěvu doma 30 korun

Pokud praktický lékař přijde za pacientem domů, protože to jeho zdravotní stav vyžaduje, platí se poplatek 30 korun, ne 90. Nejde totiž o pohotovost.