My však jen počítáme mrtvé a utěšujeme se, že se toho předevčírem v Jakartě ve srovnání s New Yorkem před dvěma lety vlastně tolik nestalo.

Ve skutečnosti je to však stále tentýž zločin, počty mrtvých a zmrzačených je třeba sčítat, nikoli poměřovat. My však máme tendenci chovat se jako nemocní, kteří už na čas plného zdraví zapomněli a nanejvýš si na vozíku povzdechnou, že o berlích bylo lépe.

Oni to však vědí a kalkulují i s tím, že dokud nezmění taktiku a budou útočit vesměs na americké cíle, bude si Evropa, která bez pomoci amerických daňových poplatníků ani nemá na vlastní obranu, hýčkat svůj laciný pacifismus. Obávám se však, že až oni tu taktiku změní a uspořádají jedenácté září třeba v Paříži, v Praze se ještě najde dost lidí ochotných utěšovat se tisícikilometrovou vzdáleností.

Nemáme-li však jistotu, že se zítra nemůže stát v kterémkoli pražském hotelu, co se stalo předevčírem v hotelu Marriott v Jakartě, je třeba počítat s tím, že se to stane. Možná zítra, možná za rok, na každý lístek v každém kalendáři si můžeme napsat datum 11. září. Tím spíš, že i oni jistě vědí, jak nevypočitatelnou policii máme, v jakém stavu je naše armáda, ale i to, že za politickými hádkami o stíhačky pro minulou válku je víc partikulárních zájmů než upřímné péče o bezpečnost země.

PRÁVO 7. srpna