O nevzrušivé učesanosti novoroční labutí písně polistopadové hlavy dvou států Československa a Česka tak již dopředu skoro nebylo pochyb. A prezidentovi kritikové se leda mohli těšit na další vydání _ tak to již na počátku 90. let napsal filozof Petr Rezek na Havlovu adresu filozofie a politiky kýče. Téhož kýče, který se již zhmotnil a bude do 2. února nad Pražským hradem zářit v podobě obřího neónového srdíčka.

Optimisté a naivkové ovšem očekávali, že prezident spíše naváže na červenou, leckdy potrhanou a sotva znatelnou nit svých minulých proslovů, které dokázaly i zafoukat proti větru a nastrouhat trochu křídy do naší transformační kaše. Doufali, že tečka za verbálními státnickými rituály na Nový rok aspoň v náznaku rozlouskne velký rozpor mezi svatozáří a psí hlavou, které Václav Havel často současně uměl nasazovat poměrům.

Ne, včera ze státníkových bilancujících úst zazněly téměř výhradně jen pozitivní a velmi konfekční teze, nebezpečně blízké bezobsažným frázím. Velkým revolučním kvasem zjevil se mu třeba fakt, že ohromné státní vlastnictví přešlo do privátních rukou. A ačkoliv připomněl, že rozdělení státu bylo účetní operací bez účasti občanů, dnes již nepochybuje: ... je dobře, že se to stalo.

Vůbec se mnoho dobrého stalo i za těch deset let od vzniku České republiky. A tak se včera odcházející státník nadchl nad naší důvěryhodnou a respektovanou evropskou demokracií, nad naší bezpečnostní ukotveností, nakročením do Evropy, pražským summitem NATO, nad mladou generací bez zátěže minulosti, nad upevněným demokratickým řádem i loňskými volbami.

Co na tom, že se ty volby vyznačovaly nepatrnou účastí? Hlavně, že byli zvoleni ti, kteří vracejí správě věcí veřejných její nejvlastnější smysl. Ale co to je? Nezájem občanů o věci veřejné, nedůvěra k politice?

Trochu si v hlubinách včera zazurčela i Punkva frází kritických. O organizovaném zločinu, o korupci, o velké hospodářské kriminalitě, o devastaci přírody ve službě krátkodobému i spočitatelnému prospěchu. Ale to jsou jen podle prezidenta jakési vedlejší průvodní jevy naší transformace.

Zvláštní věc: Havel pouze staví různé jevy vedle sebe, notoricky je neumí či nechce spojit, postřehnout a vyhlásit, že jeden s druhým souvisí, ba že jeden z druhého vyplývá. Oceňuje-li kupříkladu fakt, že mládež nové poměry přijímá už jako samozřejmost, má při tom zalepené oči jen demokracií a svobodou. A ani ho nenapadne, že jako samozřejmost se také mnohým mladým často jeví právě ten krátkodobý a spočitatelný prospěch, který každý den startuje korupci, hospodářskou kriminalitu a ničení přírody. Natož aby ho napadlo, že z toho velkého revolučního kvasu, z toho způsobu organizace rychlého přesouvání ohromných majetků, moci a vlivu u nás možná právě organizovaný zločin zcela organicky vyrostl.

V minulosti zazněl několikrát na Nový rok ostře kritický hlas Václava Havla. Už jsme jej i zaslechli mluvit například 1. ledna 1997 o odvrácené tváři naší privatizace, o majetkových spekulacích a krádežích obrovských rozměrů. Slyšeli jsme ho tehdy dokonce nazvat jménem jeden velký omyl, když jsme z člověka udělali pouhého tvůrce zisku, jehož iniciativa povede automaticky k obecnému prospěchu. Na Nový rok 2000 pak jedním dechem potřel nebývalý rozvoj organizovaného zločinu, bezduchou komerční kulturu i diktaturu reklamy. Aniž by si uvědomil, že značná část toho všeho postavila pilíře naší každodennosti a zaklenula klenbu nových poměrů.

Aniž by si uvědomil, že sám byl při té stavbě pomocným polírem, jenž na poměry vrhal neodůvodněnou svatozář. Například v novoročním projevu 1991, kdy se občanům svěřil s vlastním optimismem nad scénářem ekonomické reformy Václava Klause...

A tak spíše sdílím radost pana prezidenta, že jeho novoroční slova letos zazněla naposled. Vskutku, nebylo to nemuselo nutně být vždy překrásné. Ale bylo toho dost.