Článek
Obyčejná právní událost ve spořádaném právním státě? Samozřejmě že ne. A nejde přitom zdaleka jen o to, že penězi prakticky nevyčíslitelné bohatství (proslulý renesanční zámek, parcely, další objekty a mobiliář, o nějž soudní klání s dalšími potomky Colloredo-Mansfeldů dosud probíhá) je přece jen vyčíslováno v řádu desítek miliard korun.
Lépe o cennostech pomlčet; takové lamento u nás vždy vyvolá pohotový výpad, že Čecháčkové - tak tento národ za války nazývali protektorátní činitelé a znovu dnes mnozí publicisté - zase holt sousedovi závidí vykrmenější kozu...
To, oč tu však především běží, je průlom do právního řádu České republiky. Průlom provedený navíc institucí, která by tentýž právní řád měla naopak udržovat při životě.
Agenturní zpravodajství v opočenské kauze nás teď zásobuje podružnostmi, například údajnou budoucí péčí Kristiny Colloredo-Mansfeldové o "oživení turistického ruchu". Přitom jádro věci je zamlžováno ve vedlejších větách, třeba že rozsudek "památkáři ... považují za určité zpochybnění Benešových dekretů". Veřejnoprávní médium už ani nepíše "takzvaných Benešových dekretů", natož aby správně psalo "dekretů prezidenta republiky", dodatečně schválených parlamentem Československé republiky jako zákony nebo ústavní zákony. Naopak oficiálně přejímá řeč otevřených nepřátel dekretů a nelze se divit, že ta potom vzlíná až na jazyky politiků - dokonce i těch, kteří dekrety obhajují...
Opočenská kauza je spletitá, od 40. let prošla mnoha orgány a za poslední dekádu mnoha soudy. Ale pro pochopení úrovně argumentace a hloubky průlomu zde postačí detailní záběr na občanství Josefa Colloredo-Mansfelda, jejž se dnes dovolává jeho dcera Kristina a které je velmi důležité pro posouzení případu podle práva.
Colloredo-Mansfeld ve vlastním životopise ze srpna 1945 sám přiznal, že v říjnu 1940 vyplnil - po válce ztracený - dotazník (Fragebogen), který sloužil k získání německé státní příslušnosti. Učinil tak v době pro národ a stát zvláště těžké, což čs. právo vycházející z dekretů má za dostatečný důvod ke ztrátě občanství a konfiskacím. Pro toto právo je nerozhodné, zda žádost byla nakonec zamítnuta (stalo se tak v roce 1942). A zda nacisté na "opočenském panství" zneužili demokratickou konfiskační logiku první pozemkové reformy z roku 1919 ke germanizaci českého prostoru (a později komunisté k "socializaci" české společnosti). Každá jiná interpretace je průlomem do našeho práva.
Soudci nám nyní namlouvají, že vyplnění dotazníku žádosti o německé občanství není - žádostí o německé občanství! Jsou zjevně nakloněni nezpochybňovat formálně i obsahově pochybné osvědčení čs. občanství, které Mansfeldovi již v roce 1992 poskytlo ministerstvo vnitra. Jsou zjevně nakloněni věřit účelovým báchorkám o "činech nepřátelských Říši", které měl konat Josef Colloredo-Mansfeld, ten, za nějž u říšských orgánů neváhal orodovat jeho nacistický švagr, SS-Hauptscharführer Helmut Rabl.
Soudcům možná takříkajíc z dnešního hlediska připadá tvrdé, ba nepřístojné dekretální právo, které i rakouskou občanku Kristinu Colloredo-Mansfeldovou, vítězku soudu, dávno fakticky vyloučilo z české pospolitosti pro její "německou výchovu". Dokonale zapomněli, že Masaryk už první pozemkovou reformu považoval za nutný krok k "odrakouštění" v rámci - Bože nás netrestej - "světové revoluce". Hlavně však bohužel zapomněli na stanovisko Ústavního soudu z roku 1995, že v podobných případech nejde o naplnění principu kolektivní viny, ale o "důsledky spojené s průběhem a výsledky války". A dnes především o to, že "řád minulosti nemůže být souzen řádem přítomnosti".
Ale soudcovské taláry asi nyní vlají v docela jiném větru. Možná v tom, který se předevčírem poněkud zvedl v Senátu a zamezil vstupu mezi ústavní soudce Aleši Pejchalovi - známému odpůrci drzých nároků na český stát.
PRÁVO 18. července