Věcný záměr zákona připravený ministerstvem mají příjemci sociálních služeb za hazardování s finančními prostředky, a v obci a kraji, na něž má působnost k sociálním službám sestoupit, vidí nepřítele. Jejich jménem to říkají ti nejschopnější, silní, kteří se sami dokážou v životě prosadit a odmítají dosavadní kuratelu.

Stanoviska ministerstva a lidí s postižením ale nejsou příliš vzdálena, o adresnou péči a autonomii rozhodování klientů sociálních služeb jde oběma stranám. Proti reformě jsou spíše pracovníci z terénu, obrostlí superpečovatelskou praxí, - z ústavů a z příslušných kanceláří státní, dnes krajské či obecní správy, i když i na mnohých ministerstvech se najdou represivní duchové, také mezi poslanci.

Česká společnost je stále konzervativní, své postižené ráda izoluje a rozhoduje za ně. Buďme ale spravedliví, v postoji k občanům se zdravotním postižením se už hodně změnila. Postupně se i ti začleňují do společnosti, a tím i emancipují.

Je dobře, že spor vlády a příjemců sociálních služeb se probírá veřejně, na shromážděních a v médiích. Ministerstvo by ale mělo před veřejností obhájit, že nezávislé rozhodování klienta o použití peněz za služby musejí omezit kontrolní mechanismy, které sníží riziko, že ho někdo oklame nebo zneužije. Mnozí lidé jsou staří, jiní trpí kombinovaným postižením. Jsou zranitelní vůči podvodníkům, ale i možnému asociálnímu jednání obce či kraje, na něž poskytování služeb sestoupí.

A to se právě některým lidem s postižením nelíbí. Jejich mluvčí Václav Krása přirovnal samosprávu ke zlatému teleti, jemuž se nyní klaníme. Sestup moci na samosprávu podle zásady subsidiarity (tedy rozhodování z nejnižší možné úrovně) už ale nelze zastavit. Na něm, a ne na bruselském centralismu, bude postavena budoucí, už dnes vznikající evropská federace.

Někteří z těch, kteří v roce 1992 marně usilovali o "funkční federaci" a neuměli nabídnout nic jiného než mírně pozměněnou vládu z Prahy, se nepoučili a ještě dnes nás straší nadvládou bruselských úředníků. Postrádajíce fantazii a svobodnou mysl, nedovedou si představit nic jiného než stát, řízený z ministerstev z Prahy či Bruselu.

České obce a kraje se teprve učí spravovat samy sebe a Krása má pravdu, že nejnižším subsidiárním článkem je sám občan. O zacházení s lidmi postiženými zdravotně nebo stářím ale netřeba se tolik bát. Česká společnost je tradičně chrání a obecná morálka přiměje samosprávné orgány k liberálnějšímu zacházení, které postiženým a důchodcům zajistí důstojnost a svobodnější rozhodování.

Horší to je s méně oblíbenými skupinami - bezdomovci, žadateli o azyl a cizinci, propuštěnými vězni, drogově závislými a Romy, nezaměstnanými a chudými vůbec. Nelze očekávat, že samospráva zajistí jejich základní potřeby podle zákonů a mezinárodního paktu o sociálních právech. Právo každého na přiměřenou životní úroveň i pro jeho rodinu, včetně dostatečné výživy, šatstva, bydlení a neustálého zlepšování životních podmínek, je podle paktu základním lidským právem.

Stát a jeho vláda musí lidská práva nejen ústavně zaručit, ale i zákonem zajistit a vymoci. Stále chybí zákony o mechanismech, které by samosprávu kontrolovaly, nahrazovaly její případné vadné kroky rozhodnutími třeba i soudů a dokázaly zásah státu prosadit. Zvětšují se sociální rozdíly. Množí se holobyty, vznikají ghetta a lidé, vůči nimž radnice neplnila své povinnosti, jsou kvůli dluhům vystěhováni na ulici. Tytéž radnice pak přicházejí s programem odporu proti nadvládě státu.

Samosprávy se chovají různě, avšak hromadné sociální vylučování ze společnosti je stále častější. Nedůvěře občanů se zdravotním postižením se proto nedivme.

PRÁVO 4. července