Projev tak sršatý, že při jeho poslechu se síly sbírající "levicová frakce" soc. dem. na místě rozhodla upustit od svého ustavení. "Nač sepisovat naše stanovisko, když totéž právě říká Špidla z tribuny?" pravili "levičáci".¨

Mediální svatozář kolem Špidlových moudrých šedin vycházela z konsensu, že nový předseda a příští premiér ukončí éru oposmluvního klientelismu kolem tandemu Zeman-Klaus, éru arogance a pavoučích sítí vykřičených poradců. Loňský vznik "programové koalice" (Špidla) sociálních a křesťanských demokratů s liberálním apendixem Unie svobody se zdál naplňovat sny o návratu politické kultury a slušnosti na domácí scénu.

Čas oponou trhnul a všechno j takřka najednou jinak. I poslední ležící, spící a snící pozorovatelé politické scény se probudili při středeční (ne)volbě prezidenta republiky, která vzedmula plachty Václavu Klausovi a nasměrovala Miloše Zemana do klání o Pražský hrad. Kandidáti sociálních demokratů (Jaroslav Bureš) a jejich koaličních partnerů (Petr Pithart) popořadě s hanbou propadli nejen díky taktice komunistů, ale i revoltujících zemanovců. A Špidla je proto tiskem vláčen na pranýř a dostává co proto za politickou neschopnost. Dostal už i otázku, zda má sociální demokracii pod kontrolou.

Zvláštní to otázka, je-li ze soudku stoupenců politické kultury, slušnosti a demokratického konsensu uvnitř demokratických stran. Otevřeně totiž předpokládá, že Zemanovy kohorty postupují podle pevného scénáře a v jasné režii. A mezi řádky se ptá, proč Špidla hraje ušlechtilou čutanou, postupuje-li protivník rugbyovým stylem. A jako by na předsedu pomrkávala, proč režisér neumí naaranžovat partajní kompars a diktovat vlastní vli.

Pokládám za nesprávné výčitky Vladimíru Špidlovi, že selhává v tradiční praxi, kvůli níž politika "zlidověla" v obecném povědomí jako špinavost. A přinejmenším zjednodušeným se mi jeví názor, že revoltující poslanci jsou prostě jen "pohrobky" Miloše Zemana, který ne a ne politicky umřít.

Existuje i širší rozměr probíhajícího střetu. Revoltující poslanci ČSSD, z nichž mnozí jsou novici ve vysoké politice, asi netouží po lukrativních postech poradců v přítmí Pražského hradu. A asi všem nejde jen o "revanš" za odstrčení z rozhodovacích center. Možná cítí autentické nepochopení důrazu, s jakým je Zeman slovně přikováván ke stromům Vysočiny a opakovaně zaříkáván. Možná se i stydí za vlastní stranu, která na Hrad ani s trapným vnitřním referendem "otevřeným veřejnosti" nedokázala sama určit věrohodného kandidáta.

Ale jádro revolty to nebude. Tyhle zemanovské vlny s často "levějším" nátěrem valí se zdola a roztahují v širá kola z členské základny, z jejích myšlenkových a emočních stereotypů, z její zkušenosti. Déle než rok sleduje "levicový lid" vládu "programové koalice", v níž byl program ČSSD "zpružněn" ohledem na partnery, kteří dostali od vlastních pravicových voličů minimální mandát.

Déle než rok poslouchají, že je to vláda "dobrá a velmi pevná" (Špidla), a přitom by již mohli popsat celý kalendář záznamy o její krizové "stojedničkové" křehkosti. Nechápou, co je a priori zločinného na myšlence jednobarevné menšinové vlády, která by manévrováním mezi politickými proudy realisticky šla za svým programem. A jejich tradiční levicové mentalitě se příčí i vstřícná militární gesta vůči Američanům.

Tyhle spodní vlny a proudy se necítí být reprezentovány umělým klidem politické hladiny. Ano, je až tragikomické, že si zvedly na štít důchodce z Vysočiny. Technokrata a pragmatika, který by si ke důvodnění úspor v sociálních dávkách nebo k vyslání vojska do ciziny jistě uměl v pravou chvíli střihnout ten správný a řízný bonmot. Ale tonoucí se i Zemana chytá a ostrá slova často zaměňuje za slova spravedlivá. Jde teď o to, kde najít v sociální demokracii ono lepší stéblo, které se udrží na vodě.

Právo, 17. ledna