Článek
Z kulturního hlediska je čistota základem jakékoli kosmetické péče. V dnešní době se však setkáváme spíše s neuváženým kultem čistoty než s jejím zanedbáním. Koupele opakované několikrát denně, často bez ohledu na míru znečištění, používání mýdel, koupelových pěn a řady dalších detergentních koupelových přísad a přípravků vedou k soustavnému odmašťování i dehydrataci kůže a narušují její základní fyziologické funkce. Dochází k vyčerpání ochranných mechanismů kožního povrchu se všemi dalšími z toho plynoucími důsledky.
Z fyziologického hlediska se kůže sama podílí na udržování tělesné čistoty procesem tzv. samočištění. Samočištění kožního povrchu je souhrou funkce mazových a potních žláz, mikrobiálního osídlení kůže i odlučování povrchových vrstev pokožky.
Zatímco pot a maz nečistoty zachytí, transportuje a soustřeďuje, dochází k mikrobiálnímu rozkladu jejich organických složek a posléze k odloučení uchycené nečistoty současně s nejpovrchovější vrstvou epidermis. Podle odhadů se z tělesného povrchu odlučuje ca 10 g zrohovatělých buněk kožního povrchu denně. Tento fyziologický, přirozený očistný proces je z kulturního i kosmetického hlediska pochopitelně nepostačující.
Voda - základ očisty
Kulturní člověk požaduje nejen mnohem větší stupeň čistoty, než jaký poskytuje přirozené samočištění, ale je také vystaven mnohem agresivnějším nečistotám, než na jaké byla kůže v přírodních podmínkách adaptována. Proto mezi základní kulturní návyky patří i koupele a mytí.
Základním prostředkem očisty je voda. Levná, pro normální kůži relativně neškodná. Napomáhá uvolnění zevních vrstev pokožky i jejich odloučení. Z hlediska očistného působení má však řadu nedostatků. Ke kožnímu povrchu je jen nedostatečně přilnavá. To se zřetelně projevuje při krátkodobém pobytu ve vodní lázni.
V důsledku strukturních a hydrofobních vlastností kožního povrchu voda ke kůži nepřilne a po výstupu z lázně se na kůži soustředí v ohraničených kapkách. Teprve déletrvající kontakt s vodou, vedoucí ke zbobtnání rohové vrstvy za spolupůsobení mechanických faktorů, tření a vtírání, s následným oplachováním proudem vody, vede k žádoucí očistě. Protože však větší stupeň čistoty, než jaký poskytuje krátkodobá denní lázeň, není nutný, je prosté denní sprchování bez užívání dalších čisticích prostředků nejfyziologičtější. Důkladná očista se pak řídí stupněm znečištění.
Pleťová voda patří na obličej
Čisticí vlastnosti vody lze podpořit její kombinací s nejrůznějšími látkami. Nejjednodušší čisticí prostředek tohoto typu vzniká přidáním alkoholu. Označujeme ho jako čisticí pleťovou vodu. V principu je to směs vody, s příměsí alkoholu a dalších pro vlastní čisticí účinek nevýznamných, nebo málo významných látek. Přísada alkoholu snižuje povrchové napětí mezi vodou a kůží, napomáhá lepší smáčitelnosti kožního povrchu, zvyšuje rozpustnost tukových nečistot a má mírně adstringentní účinek.
Pleťovou vodu nelze pochopitelně užívat k celkovému čištění, slouží k příležitostnému očištění pleti obličeje během dne, k osvěžení a odstranění zaschlého potu. Používá se též k dočištění po použití čisticích přípravků na tukové bázi. Oproti ostatním čisticím přípravkům je čisticí účinek klasické pleťové vody relativně malý, proto obsahují pleťové vody moderní koncepce i podíly tenzidů napomáhajících jak kontaktu s kůží, tak uvolnění nečistot.
S povrchově aktivními látkami kombinujeme vodu i při běžném mytí a koupelích. Jejich zavedením přestalo být odstranění nečistot problémem, jiná je však otázka - jak jsme se již zmínili - vedlejších účinků těchto látek na kůži.
Materiál převzat z publikace: Kosmetika v teorii a v praxi, 4. vydání. Vlasta Feřteková a kolektiv. Vydalo nakladatelství Maxdorf.