Článek
Byla legrace, byli jsme soudržná rodina a já jsem měla pocit opory a toho, že jeden druhého potřebujeme. Nyní máme všechno, dá se říci, že jsme bohatí, ale já jsem se nikdy necítila hůře.
Děti jsou již velké a mají svůj program, manžela vlastně nemám, a tak se cítím velmi osamělá. Jsem jen takový osamělý strážce našeho domu. Manžel deset let podniká a mně se zdá, že absolutně propadl práci a nic jiného ho nezajímá. Když začínal, snažila jsem se mít pochopení a doufala jsem, že až firmu vybuduje, bude to lepší. To se ale nestalo. On nás vlastně doma vůbec nevnímá. Je uzavřený do sebe a své práce, stále pročítá svůj pracovní diář a telefonuje, do noci píše a ráno brzo odjíždí.
Když si stěžuji, tak občas slíbí, že práci omezí, ale přitom přibírá stále nové a nové aktivity. Firma prosperuje, ale naše rodina chřadne. Dříve jsme jezdili na kole, chodili na ryby s přáteli, jezdili na chatu a rádi zahradničili. Dnes nic. Když nás odveze na chatu, tak je tam za půl dne tak nervózní, že odjede do Prahy. Naše komunikace se rovná nule a já se ho bojím oslovit, aby mne zase neodbyl. Náš milostný život vadl až uvadl - manžel je stále unavený nebo není doma.
Když se mu snažím vysvětlit, co mne trápí, řekne mi, co bych ještě chtěla, že všechno dělá pro rodinu a všichni mi mohou závidět. Já ale závidím lidem, kteří si mají co říci a mají chuť a radost z toho, být spolu. Myslím si, že jeho posedlost prací je již chorobná a že to časem zničí jeho a náš vztah také. On ale mé názory pokládá za přemrštěné a skutečně nevím, jak ho přesvědčit.
Změny makrosociální a ekonomické, které hýbou společností, zaznamenává ten nejcitlivější seizmograf, a to je rodina. Tam se v konečném důsledku promítne všechno, co její členové dělají a prožívají v tzv. vnějším světě. Je mnoho žen podnikatelů, které mají podobné trápení jako vy, ale jsou přece jen rozdíly v míře zahlcení prací. U vašeho muže se pravděpodobně již rozvinula porucha nazývaná workholismus. Jsou to lidé prací posedlí, kdy práce je jim drogou. Některé profese jsou náchylnější k rozvoji této poruchy a podnikatelé stojí na místě čelném.
Kdo pracuje hodně, ještě nemusí být workholik. Ten se vyznačuje nutkavou potřebou, vnitřní závislostí a příkazem hodně a stále pracovat. Neumí relaxovat, protože mu to jeho vnitřní nasměrování zakáže. Člověk, který byť hodně pracuje, ale umí vypnout, zachová si své záliby, přátele, dokáže se věnovat rodině, pěstovat blízké vztahy a střeží kvalitu života, není workholik, protože jeho potřeba práce není nutkavá.
Doporučte manželovi, aby si položil těchto pár otázek: Narušuje práce váš rodinný život? Jste nervózní, když máte strávit jeden den bez práce? Přišel jste kvůli práci o všechny své koníčky? Musíte pracovat i o víkendech? Neumíte si udělat čas na nepracovní lidské kontakty? Když si řeknete, že budete pracovat jen do určité hodiny, dodržíte to? Pokud si na všechny otázky odpoví ano, měl by se nad sebou zamyslet.
Jeho pracovitost se vymkla normě a jako každé nutkavé chování povede časem k velkým problémům. V tomto případě k rozpadu rodiny a blízkých vztahů a v konečném důsledku k vyčerpání psychickému i fyzickému a rozvoji chorob, na kterých se velkou měrou podílí stres.
