Článek
Mám rád nedělní večery. Někdy. Jsou to ty nejdepresivnější večery celého týdne, pokud člověk nemilou předzvěst pracovní rutiny nezaplaší například něčím tak obyčejným jako opékačka. Jasně, dnes už se to moc nenosí, zdravá výživa, zrní, salátky, cereální tyčinky, nízkotučné zázraky a tak, nemluvě o blátu, které se vydává za buřta v supermarketech. Když ale jeden podstoupí detektivní pátrání, protrpí množství nepoživatelných plagiátů, dá se ještě kvalitní špekáček či liberečák i dnes sehnat. Chutná skoro jako kdysi, když člověku bylo osm a ten střapatý kus masa na klacku, ořezaném do špičky byl sakra báječná věc!
Zrovínka včera jsem k jednomu takovému plápolajícímu plaménku přisedl u našich, holky by se asi měli cpát něčím zdravějším než je právě tohle, ale obě zblajznou celý, jen to mlaskne a já už dost rezignoval, když jim to chutná, běda mi. Nějak už to dnes není ono, víte, lidé se méně stýkají, je hodně práce, málo času, málo klacků k ořezání, ale ono to funguje stále stejně dobře, když už máte nějaké klacky po ruce. Po setmění už přituhuje, ale zima, co leze za nehty, hezky hřeje!
Jste mastní až za ušima a nijak lehoučké pírko do žaludku to není, ovšem ten proces přípravy a konzumace působí skoro terapeuticky. Neděle se protáhne o sto let a člověku je fajn. I do té rachoty se jde druhý den lehčí nohou. Táta dělá navíc tak dobrý mišmaš namísto hořčice, čert ví, co všechno tam mixuje, ale snědl bych toho kilo. Pohled na jeden a půlletou holčičku, namáčející si do toho dryáku paprikovou klobásu (já ne, ona sama, ehm, manželce to ale říkat nemusíte, ehm) je sice pro potravinoložku smrtící, ale co...
Uvědomíte si, že obyčejné prkotinky jsou velkou věcí, rodina, grilovačka a vůbec... Užívat dne, kámo, užívat dne. O zítřku nikdo nic neví (a k čemu by to bylo...). Když se vás u posledního sousta tři a půlletá dcera sladce zeptá, zda na vás bude koukat z nebíčka, až umře, jeden pak ani neví, co na to říct, sakra. Dojez buřta, ty dalajlámo, na nebíčko je času dost, mrkni, jak září úplněk!