Článek
Jedním z běžných způsobů, jak lidé, kteří se v toxických vztazích, a to nejen partnerských, ale třeba i rodinných, ocitli, nebo v nich stále jsou a naučili se v nich „fungovat“, je přesvědčování sebe sama, že právě oni jsou příčinou svého vlastního zneužívání.
Jenže je třeba si jasně uvědomit, že nikdo, ať je jakýkoli, si nezaslouží, aby se s ním zacházelo špatně, tvrdí pro server Psychology Today psychoterapeutka Kaytee Gillisová.
„Prozření“, kdy nastal onen okamžik, ve kterém zjistili, že je něco špatně a měli odejít, ale není tak snadné. Většinou totiž dochází k postupnému nárůstu neúcty mezi partnery nebo členy rodiny a útlumu všech pozitivních pocitů, které vztahy drží pohromadě.
Proč nám mozek dovolí milovat násilníka
„I přes veškeré možnosti, které v současnosti máme, oběti stále hledají potřebnou podporu, jak uniknout z nezdravého či zneužívajícího vztahu. Pokud se jim nedostane, často přichází na řadu omlouvání stylů chování a přechod do fáze, kdy začínají být některé formy chování či urážek považovány za normální nebo ne tak hrozné,“ tvrdí odbornice.
Jaké styly „omluv“ jsou nejčastější?
- Intelektualizace. Dotyční vysvětlují chování pomocí logiky místo toho, aby pochopili, že škodlivé chování je prostě škodlivé bez ohledu na jeho důvod. V takové chvíli se často objevují výmluvy či omluvy typu: „Měl jen špatný den“, „Má toho moc“ a mnohé další.
- Znecitlivění. Snižují svou emocionální reakci na zneužívání nebo násilí. To je podle odbornice často vidět hlavně u lidí, kteří v takovém prostředí vyrůstali odmala. Tehdy se objevují omluvy jako: „Nebylo to tak hrozné“ nebo „Jiní jsou na tom hůř“.
- Popírání. Lidé často také vymýšlejí způsoby, jak popřít realitu svého zneužívání. „Tak to ale nebylo, zapamatoval/a jsem si to špatně“ nebo „Nebyl na mě zlý, jen byl unavený“ apod.
- Přijetí. Dalším krokem je přijetí své vlastní pozice jako nevyhnutelné součásti života kvůli tlakům ze strany společnosti, kultuře, víře nebo čemukoli jinému. V takovém případě oběti často považují své problémy za „svou roli“ a mnohdy říkají věty typu: „Všichni musíme v životě nést své břemeno.“
- Vyjednávání. Oběti se snaží uvažovat jako násilník a vyjednávat s ním, aby ho přesvědčily, že má přestat, místo aby od něj odešly. „Možná když se budu víc snažit, aby bylo doma čisto, nebude při návratu domů tak vystresovaný.“
- Sebeobviňování. Jak již bylo uvedeno výše, mnohé oběti často přesvědčují samy sebe, že jsou hlavní příčinou svého zneužívání. Sobě nebo druhým tak mnohdy tvrdí, že jejich „zneužívání“ přestane, jakmile ony samy „přestanou tolik zlobit“ a podobně.
„Pokud zjistíte, že v jakékoli fázi vztahu používáte některou z uvedených metod nebo i jiné k omluvě toho, jak se chová někdo jiný, je třeba takové myšlenky co nejdříve zastavit,“ nabádá Gillisová a hned dodává, jak na to.
Když trauma z dětství brání zdravým vztahům
- Připomeňte si, že nevhodné chování druhého člověka není vaše chyba. Bez ohledu na pohlaví, víru či společenské postavení si nikdo nezaslouží špatné zacházení.
- Zeptejte se sami sebe, co byste řekli příteli, kamarádce, kdyby zažívali podobné chování od někoho blízkého.
- Buďte o krok napřed. Pokud zpětně zjistíte, že se často vymlouváte, buďte o krok napřed sami před sebou. Napište a umístěte na nějaké viditelné místo vzkaz sami sobě. „Přestaň se vymlouvat. Nebyla to tvoje chyba.“
Anketa
Když se z láskyplných gest vyklube psychické týrání
Verbální zneužívání ve vztahu a jak se s ním vypořádat
