Zuzana Kajnarová: Je důležité umět slevit ze svých cílů

Dorotku z pohádky Anděl Páně (2005) v ní vidíte na první pohled i po téměř dvaceti letech, která uběhla od natáčení. Neopouští ji ani její dávná láska k chůzi pěšky a turistice, již se pokouší předat i svým odrůstajícím dětem. Marně byste však u ní hledali byť jen náznak nějaké urputnosti či honby za mládím. Čiší z ní životní pohoda a rozvaha zkušené herečky, ženy v nejlepších letech a mámy od rodiny. „Není špatně, když se vaše plány nenaplní za každou cenu,“ říká.

Když jsme spolu mluvily naposledy, zrovna jste skončila ve Specialistech – potřebovala jste vystoupit z rozjetého vlaku. Už jste ale naskočila zpět. Co se změnilo?

Odešla jsem, protože jsem se bála, aby se z toho nestala rutina, a také jsem kvůli tomu musela odmítat divadelní nabídky. Nazkoušela jsem pak pár představení a nastala opačná situace. Neměla jsem pro změnu žádnou další nabídku na divadlo. A v tom se ozvali z produkce, abych se do seriálu vrátila. Dali mi dobré podmínky a já si řekla, proč ne.

Ale divadlo jste zároveň neopustila?

Kdepak! V Divadle Palace mám pěkné představení, které se jmenuje Neperte se, prosím vás!, v Divadle Radka Brzobohatého hraji v Ajťácích a v komedii Jsem doma, zlato! a v rámci Letních shakespearovských slavností jsem nazkoušela Sen noci svatojánské, kde hraju Titanii. To bylo loni s ostravskou partou a já se tak vrátila domů.

Na starou chalupu v Beskydech, která patří mé mámě, jsem upíchla děti a jezdila zkoušet do Ostravy. Po zkoušce jsem si obula pohorky, načepovala do dvou kanystrů vodu a zamířila k autu. Cestou jsem ještě zvládla nakoupit a takhle ověšená jsem pak šplhala do kopce k chalupě. Občas jsem zavolala mamince, že nepřijedu, a šla s kolegy zjistit, co se změnilo. Těším se, že si to letos zopakuji. Týden to tam budu hrát a zase budu jezdit na chalupu s nákupem.

V kinech právě běží film režiséra Petra Nikolaeva Muž, který stál v cestě, kde hrajete novinářku Zoru. Snímek se vrací do zlomových momentů roku 1968. Do jaké míry zachycuje skutečnost?

Myslím, že jde o poměrně věrné zobrazení toho, co se dělo. Moje figura je sice smyšlená a některé situace také, ale o úplnou věrohodnost v tom filmu nejde. Podstatné je, jak se příběh bude zrcadlit v nás samých.

František Kriegel, jehož roli v pražském jaru film zpracovává, jako jediný z československých představitelů v delegaci odvlečené do Moskvy nepodepsal tzv. Moskevský protokol. Přitom nepatří mezi nejznámější osobnosti.

Přiznám se, že do natáčení jsem jeho jméno sice občas zaslechla, ale moc jsem o něm nevěděla. Nějakou představu o šedesátém osmém jsem si odnesla z hodin dějepisu, ale až při práci na filmu jsem si dokázala tu dobu víc představit a víc se jí přiblížit.

Krieglův příběh je velmi zajímavý, i když ne zcela známý. Byl velmi vzdělaný, prošel španělskou válkou (španělská občanská válka v letech 1936-1939, v níž zvítězila armáda generála, později diktátora Francisca Franca – pozn. red.), byl jako lékař i v Číně, to všechno člověka nějak zformuje. A on byl typ, co se zradou nemohl žít.

Pro mě je určitě hrdina. Muž, který jde za tím, čemu věří, a přestože pochopí, že už to dál nejde, neuhne. Ve své funkci má zodpovědnost za lidi, které nechce podrazit, svědomí mu to nedovolí.

I přes nebezpečí, které je všudypřítomné, kdy se jedná o otázku života, nebo smrti, se rozhodne, že své vnitřní morální zásady nepřestoupí. To je silné téma v jakémkoli příběhu. Každý řešíme, kam až sahá naše morálka, co si obhájíme i v každodenním životě.

Máte na mysli nějaký konkrétní příklad?

Když třeba stojím v koloně a předjede mě auto, přemýšlím, čím si své chování řidič zdůvodnil. Spěchá? Má pocit, že je lepší než ostatní? Nebo to tu nezná a pozdě zjistil, že potřebuje odbočit?

Myslím, že mnoho lidí nepředbíhá, protože potřebují nutně někde být nebo se ztratili, ale jen proto, že mohou. A je jim jedno, že na jejich úkor ostatní musejí čekat v té frontě o to déle. To je jen drobná ukázka morálky. A pak se dějí ty velké věci, kdy jde o život.

Jak je na tom s morálkou vaše postava Zory?

Symbolizuje vůli lidu, je ztělesněním jeho stanoviska, víry, že všechno dobře dopadne. Zora je tedy hlasem, který se ptá a soudí.

Zároveň si může dovolit klást osobnější otázky, protože Kriegel je její strýc, přestože tahle linka ve filmu není úplně rozvinutá. Zjevuje se mu také ve snu jako svědomí lidí, za které je zodpovědný.

Jaké místo má podle vás historické drama v současné kinematografii?

Pěkných filmů o naší historii existuje více, například Anthropoid, Milada. Jirka Mádl momentálně točí Vlny, to se také vztahuje k roku 1968. Měli bychom si připomínat všechny události a hrdiny, díky nimž jsme dnes tam, kde jsme.

Žijeme v neuvěřitelně úžasné době totální hojnosti a svobody, což je luxus. A tito lidé jsou pilíře toho, na čem naše společnost stojí. Navíc si myslím, že tisíc nudných školních hodin dějepisu nemůže dát člověku tolik jako film. Z filmu máte mnohem silnější zážitek než z učebnic, lepší představu o dané době a situaci a snáze si to pak pamatujete.

Výklad ve škole je obecná představa, ale díky filmům může dostat konkrétní obrysy. Mně být šestnáct a jít na Kriegla, tak si vybavím, co znamená rok 1968.

Povídáte si o té době také se svými dětmi?

O historii se s nimi bavím průběžně, neustále na ni někde narážíme, ať už je to starý telefon, nebo výročí sametové revoluce, také ve škole mají různé akce. Snažím se jim věci vysvětlovat a připomínat, aby si uvědomily, co máme, ale že bych s nimi konkrétně hovořila o Krieglovi či filmu, to ne. Je jim devět a jedenáct, takže je otázka, kdy se k nim ten film dostane.

Jako dítě jste v tomto věku chodila do turistického oddílu, což hodnotíte velmi kladně, protože jste se tam naučila disciplíně a fungování v kolektivu. Vedete podobným směrem vaše děti?

Snažím se. Konečně se uvolnilo místo, tak jsem je do turisťáku přihlásila. Už mají za sebou první výpravu. Dcera je přizpůsobivější, lehce se sžívá s novým prostředím, synovi to trvá o něco déle a kamarády si zatím hledá. Věřím, že si zvykne. Považuji tyhle aktivity za důležité a přeji si, aby děti dostaly šanci je zažít, ať si s tím pak naloží, jak chtějí.

Jste přísný rodič?

Jak v čem, v něčem se s mužem vyvažujeme. Většinou jsem hodná maminka a Roman je přísný táta. Když děti dělají scény, mám tendenci je utěšovat. On je naopak okřikne, že mají přestat, protože jsou otravné a kazí náladu všem okolo.

Protichůdné vlivy asi nejsou na škodu, děti pak neformuje jen přísnost nebo jen rozmazlování.

Myslím, že správné jsou oba přístupy. Vzájemně se s manželem ve výchově dětí podporujeme, i když u nás bývá občas i zdrojem konfliktů. Dokážeme ale i vycítit, kdy už toho ten druhý má s dětmi dost, při plnění povinností s nimi se vystřídáme.

S manželem jste se poznali v divadle a momentálně spolu i hrajete v komedii Jsem doma, zlato! Užíváte si společné projekty?

Potkali jsme se v Městských divadlech pražských, když Roman zkoušel Šakalí léta a já jsem tam byla v angažmá. Zahráli jsme si tam spolu pak i v několika představeních. Taky jsme natočili televizní film Klub osamělých srdcí z dob komunismu, který režíroval rovněž Petr Nikolaev. Takže nějakou společnou práci za sebou máme. Jednou za čas je příjemné, že člověk může sdílet i pracovní záležitosti a má další společné téma.

Jak se odráží váš osobní vztah na divadelních prknech? Změnilo se to nějak od dob, kdy jste spolu hráli poprvé?

Ve filmu a předchozích představeních tolik společného prostoru nebylo, ale hra Jsem doma, zlato! je velmi intenzivní, navíc jde o vztahovou věc.

Po těch společných letech se před sebou nestydíme, nemusíme se cítit trapně, protože jsme spolu zažili nejrůznější situace. Je to tedy pro hereckou práci příjemnější než na začátku vztahu, kdy přece jen člověku záleží na tom, jak na toho druhého zapůsobí.

Naopak se dá na jeviště dobře přenést, že jsme sehraní i v životě, nechybějí ani sarkastické dialogy, které jsou totálně vystřižené ze života. Jednou mě dokonce Roman oslovil při představení mým skutečným jménem, to jsem se neubránila a začala se smát.

Takže repliky jste zkoušeli v k tomu příhodných situacích?

To ne, když jde do tuhého, což v téhle hře jde, nemáme moc chuť si hrát. Zkoušeli jsme hlavně v divadle, bavilo nás to a chovali jsme se k sobě hezky. Nejvtipnější bylo, že naše děti to uměly dříve než my. Texty jsme se učili na dovolené, děti si je snadno zapamatovaly a pak nás opravovaly. Mají neuvěřitelnou paměť.

Vaše postava Judy je perfekcionistka, která chce mít všechno stále pod kontrolou. Je vám něčím blízká?

Judy touží po dokonalém domově, který si vysnila, ale není schopna ze své představy za žádnou cenu slevit. Mám stejně jako ona ráda pořádek, také se mi líbí jít si za svým, ale když to nevychází, jsem schopná nad tím mávnout rukou. Jenže ona je posedlá a sobecká.

Udělala životní rozhodnutí, za kterým si jde, aniž by byla schopná registrovat, že okolí vyžaduje změnu a jiná řešení. Právě proto Judy nechce děti, musela by slevovat, a to nezapadá do jejího konceptu.

Umět slevit ze svých cílů je důležité. Není špatně, když se nenaplní za každou cenu.

Přesto, slevit a mávnout nad věcmi rukou nemusí být lehké.

Jak v čem. Líbí se mi myšlenka, že vlastní štěstí by mělo vycházet z toho, že činíte šťastnými ty druhé. Na druhou stranu jenom ten, kdo má rád sám sebe, může lásku předávat. Takže to chce vybalancovat to, co chci a potřebuji já, a to, co chtějí a potřebují lidé okolo mne. Nejde se rozdat a strhat, ale ani se chovat sobecky.

Zdá se, že s manželem máte stabilní idylický vztah. Prozradíte recept na rodinné štěstí?

Neprozradím. Žádný recept platný pro všechny neexistuje. Každý člověk je jiný a každý si musí najít ten svůj. Ale je dobré si uvědomovat, co je důležité, co člověk doopravdy chce, za co a proč má partnera rád. A že bez toho, v čem bychom třeba chtěli, aby byl jiný, by to už nebyl on.

Kdyby třeba můj muž neměl tolik zájmů a byl každý večer doma, nemohla bych ho obdivovat za to, co dělá. I když se někdy zlobím, že by mi mohl víc pomáhat doma. Snažíme se respektovat své potřeby, dáváme si prostor, zároveň si děláme radost, hledáme společné aktivity a čas, kdy jsme jen spolu.

Chodíte na rande?

Ano! Obnáší to hodně plánování, vždycky však něco vymyslíme. Snažíme se hledat společné chvíle, abychom měli co sdílet. Jednou za čas jdeme do divadla, na večeři nebo si pustíme nějaký film. Byli jsme jen sami dva na Maltě, v Budapešti a v Římě.

Můj muž by rád takovéto výlety podnikal častěji, ale já jsem rodinný typ a donedávna jsem děti na delší dobu opouštěla dost nerada. Teď už jsou starší, mají svoje zájmy a méně se o ně bojím, takže je to pro mě snazší. Ale stejně jsem ráda, když jsme všichni spolu, protože mám pocit, že to rychle uteče…

Spojuje vás i Smilovický mlýn, penzion ve středních Čechách?

Je to naše oblíbené místo, kde spolu trávíme hodně času. Přesto je to víc manželova starost, ať už jde o provoz samotný, nebo hosty. Máme sice zaměstnance, kteří nám s tím pomáhají, ale pokud to má fungovat, je tomu třeba věnovat čas.

Nedávno jsme ve mlýně zorganizovali dvoufázový keramický workshop, který byl dlouho mým snem. Keramiku dělám už docela dlouho, ale ne intenzivně. Nemám na ni totiž moc čas. Teď jsem si ho udělala a bylo to úžasné, myslím, že jí přišel na chuť i Roman. Dokonce i děti něco vyrobily. Ale mají tam možnost dělat i spoustu jiných věcí, takže sedět dva víkendy u stolu a tvořit jsem je nenutila.

Ve Smilovicích je také stodola s ping-pongem a fotbálkem, je to takový zastřešený variabilní prostor, který slouží i jako pódium pro koncerty, k tomu sauna a vířivka na břehu rybníka…

Zahrada a zvířátka předpokládám nechybějí.

Nechybějí. Máme takovou biofarmu, protože můj muž moc rád dobře jí. Chováme dvě kozy, čtyři ovce, pět prasat, dvacet hus, dvacet slepic. A můj švagr je včelař, takže máme i včely.

Tuhle jsem mu pomáhala ve včelíně a zahlédla Romana idylicky rybařit na břehu rybníka. Vydala jsem se za ním, a jak se tak blížím, na hrázi zpozoruju všech pět našich čuníků, kteří utekli. Byla z toho pěkná naháněčka.

Co se ve mlýně děje, když nehoníte čuníky?

Objekt pronajímáme jako celek skupinám k rekreaci nebo pro firemní teambuildingy. Občas organizujeme nějaké akce pro veřejnost, jako je výlov rybníka nebo naše svatomartinská husa. Jindy pozveme přátele, případně nás osloví známí.

Pořádal se tam třeba divadelní tábor pro děti, basketbalové soustředění nebo taneční workshop. Máme kolem sebe spoustu zajímavých lidí a je moc fajn, když dělají něco právě u nás. Také my sami máme v plánu spoustu dalších akcí a doufáme, že se o tom lidi dozvědí a budou chtít přijet.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Anděl Páně

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Palace, Divadlo Radka Brzobohatého