Článek
Práce asistenta v sociálních službách je náročná nejen psychicky a fyzicky, ale i finančně. Pro třiadvacetiletou Šárku Vodičkovou je asistence posláním, i přes to, že se ocitla na pokraji vyhoření. Milan, který je ochrnutý od prsou dolů, by se bez Šárky a dalších asistentů neobešel. I díky jejich pomoci se může věnovat fotografování a jezdit na výlety.
Šárčina první zkušenost s asistencí byla v Americe, v Česku asistuje dva roky. „Vzhledem k tomu, že studuji psychologii, tak asi už v rámci toho jsem si říkala, že chci pomáhat lidem, a asistence mě chytila,“ sdělila Novinkám Šárka, kterou tato práce opravdu naplňuje.
Aby mohla toto povolání vykonávat, musela absolvovat 150hodinový kurz sociálního pracovníka.
Šárka s Milanem jsou už spíše parťáci a kamarádi.
S Milanem se seznámila skrze neziskovou organizaci, pro kterou pracovala, a poté se stala jeho osobní asistentkou. „Navzájem se doplňujeme, jsme spíš takoví parťáci, úplně profesní vztah už nemáme,“ doplňuje asistentka.
„Byla jsem na pokraji vyhoření“
Asistenti musejí pracovat i o Vánocích nebo o svátcích, vozíčkáři jsou na nich závislí. „Jednu chvíli v létě jsem měla deset asistencí denně, to jsem byla na pokraji vyhoření. Jinak se mi nikdy nestalo, že bych nepřišla,“ říká Šárka s tím, že se snaží svou práci dělat na maximum.
Finanční ohodnocení se pro začínající asistenty pohybuje kolem úrovně minimální mzdy. Podle Šárky tak jedno zaměstnání mnohdy nestačí.
Dokud člověk žije, měl by život užívat, říká pacient na vozíku. Na něm se vydal až do Černobylu
„Domnívám se, že za posledních pár let se zvýšilo ohodnocení asistentů obecně v sociálních službách, takže stát pro to určitě něco dělá, ale mohl by se snažit víc. Myslím, že na HPP bez nějaké další práce to není na uživení se v Praze,“ dodává.
Bez pomoci asistentů by se neobešel
Třiačtyřicetiletý Milan Roubal utrpěl před 6 lety zranění po nehodě při sjíždění italských Alp. Spadl na hlavu, zlomil si dva obratle a od té doby je na vozíčku. „Samozřejmě to bylo náročné, ale celý můj život byl náročný, takže jsem na těžkosti zvyklý,“ říká dnes s úsměvem Milan.
Každé ráno Milanovi pomáhají zdravotní sestry s hygienou a přesunem na vozík, asistentky mu vaří nebo ho ukládají do postele. „Když fotím v ateliéru, tak ho potřebuji připravit. Když jedu na výlet na více dní, tak se mnou jedou dvě asistentky,“ vysvětluje Milan, který prý nedostatkem asistentů netrpí.
Jedna z fotografií Milana Roubala z výstavy Symbióza
Příspěvek od státu
Stát pomocí vyhlášky určil maximální výši úhrady za poskytnutí osobní asistence na 130 korun za hodinu. Pro společnosti, které poskytují asistenci, se náklady pohybují okolo 400 korun za hodinu, a tak rozdíl musí doplácet stát.
„Stát přispívá podle toho, jaký stupeň potřeby asistence vám sociálka přidělí. 19 200 je nejvyšší částka, což je ne vždy dostačující, protože jsou lidé, kteří se nehýbou vůbec a potřebují asistenci pořád,“ doplňuje fotograf.
Pohled z vozíku
V červenci proběhla výstava Milanových fotek, která se jmenuje Symbióza. „Je to benefiční dokumentární výstava černobílých fotografií, která zaznamenává život na vozíku v rámci asistenčních služeb,“ dodává s tím, že jde o pohled do světa vozíčkářů.
Český středoškolák vyrobil robota pomocníka. Usnadní život vozíčkářům
Vystavené fotografie zachycují při práci také Šárku. „Určitě jsem na to pyšná, že dělám záslužnou práci, a vím, že i Milan je vděčný za to, co pro něj dělám,“ svěřila se a dodala, že pro tuto práci je hlavní nadšení, pro vozíčkáře je dobrá nálada velmi důležitá. Dále pak je prý důležitá psychohygiena a znalost svých limitů. Člověk musí umět odpočívat, aby nevyhořel…