Hlavní obsah

Tančila, aby přežila: Z kabaretu do koncentráku

12. 12. 2021, 12:38
Monika Kuncová, Právo, Monika Kuncová

Byla nadaná, krásná a statečná. Vrchol kariéry prožila Nina Jirsíková v koncentračním táboře Ravensbrück. Mohla dostat 75 ran holí. Umrznout v betonové kobce. Být rozsápána vlčáky. Přesto se nevzdala. Její taneční vystoupení a sarkastické kresby dodávaly ostatním naději v beznadějné situaci.

Foto: sbírka Národního muzea

Mladičká Jirsička, jak ji nazýval Ferenc Futurista, měla prořízlou pusu a velký pohybový talent.

Článek

Anička, která později jako tanečnice, choreografka a kostýmní výtvarnice přijala umělecké jméno Nina, se narodila v učitelské rodině Bohumila Jirsíka a jeho manželky Karly.

Maminka byla neteří skladatele Františka Škroupa, autora hudby k české hymně, tatínek učil na malostranském reálném gymnáziu. A tak není divu, že spolu se starší sestrou a mladším bratrem vyrůstala mezi knihami, obklopena hudbou a zpěvem, vychovávána k ideálům sociální spravedlnosti. Zakořenily v ní hluboko.

„Bylo to za války (myšlena první světová) a byla nouze a tyto ulízané holčičky jídaly bohaté svačiny ve škole a hladoví otrhánci se jim lačně dívali do pusy. Tehdy jsem chtěla nastolit spravedlivý řád. Prostě jsem mazané chleby vytrhávala dívenkám z rukou a podělovala jimi otrhánky,“ napsala Nina Jirsíková ve svých memoárech nazvaných Vzpomínky tanečnice.

Nafoukanou Mařenku, jejíž tatínek byl ředitelem elektrárny, dokonce hodila do záchodu: „Bylo to tak. V naší staré škole byl jen chlapecký záchodek, a tak o přestávce, sedíce na bobečku pěkně v řádce, jsme my holčičky, pod dozorem učitelky, konaly malou potřebu. A jak tak Mařenka seděla vedle mě, nabrala jsem ji pěkně loktem, ona žuchla do žlábku a již jsme na ni všechny čůraly,“ vzpomínala.

Láska z koncentráku aneb Když uprostřed hrůzy vznikne něco krásného

Styl

Jako třináctiletá začala studovat dívčí reálné gymnázium Minerva a rázem měla jiné starosti. Chodila na hodiny dramatického umění k herečce Běle Horské a byla moc šikovná.

Jenže, jak s ironií sobě vlastní podotkla, „zabarvení mého hlasu připomínalo podnapilého kočího“. Chraptivý témbr, vycházející z těla éterické holčičky působil až komicky, a tak se raději dala na mlčenlivé umění tance.

Sólistka na vrcholu sil

Díky své učitelce Jelizavetě Nikolské dostala už v šestnácti letech angažmá v karlínském divadle Théâtre Variété. V kabaretním polosvětě malých zaprášených parketů a nočních barů vyrostla z dívenky skvělá tanečnice. Velkou zásluhu na tom měl choreograf Joe Jenčík.

Pod jeho vedením zvládaly girls z tanečního sboru nejen pozice klasického baletu, ale také kroky foxtrotu, charlestonu a valčíku, bolero či kankán, a dokonce hvězdy, přemety, stojky, padání a další akrobatické prvky.

Děvčata ho zbožňovala: byl jim přísným, ale spravedlivým učitelem i laskavým otcem.

Foto: sbírka Národního muzea

Půvabné Jenčíkovy tanečnice popletly hlavu mnohým mužům.

Přes vyčerpávající taneční nasazení se mladičká Nina stihla zamilovat a necelý týden po oslavě sedmnáctin se provdala za kolegu z divadla.

Byl jím o patnáct let starší ruský emigrant Ali Risa Magometov-Gurskij. A musela to být velká láska.

Můj tanec byl tak svůdnický, že mrtvý nejen oči otvíral, ale mravnostní cenzura mi zakázala některé pohyby

Nejspíš přišla jako blesk z čistého nebe. Stejně tak i skončila. Po třech letech bylo manželství rozvedeno a od té doby žila Nina jen divadlem. Zřejmě šlo o tak trpkou zkušenost, že se s ní do smrti nevyrovnala.

Příběh osvětimské knihovnice Dity Krausové

Styl

Po krátkém působení v divadle Rokoko přešla Nina s Joe Jenčíkem do kabaretu Lucerna. Šest děvčátek Lucerny, později známých jako Jenčíkovy girls, se tehdy stalo atrakcí tuze oblíbenou, zejména u pánského publika.

„V jedné chvíli, kdy tanec kolem sloupu byl nejvášnivější, otevřela useknutá hlava oči a zadívala se na Salome... Můj tanec byl tak svůdnický a já se do něj tak opravdově vžívala, že mrtvý nejen oči otvíral, ale mravnostní cenzura mi zakázala některé pohyby v tanci. A jednou mi zas v zápalu tvoření sklouzla až do pasu stříbrná flitrová podprsenka a já to až do konce tance nezaregistrovala,“ vzpomínala později tanečnice na vystoupení v revue Garçonky.

Foto: sbírka Národního muzea

Nina jako svůdná Salome v taneční revue Garçonky, kterou uváděl kabaret Lucerna.

V roce 1930 – poté, co se vedení divadla snažilo Jenčíkovi vnutit do tanečního souboru „dřevo s volšovýma nohama“ v podobě oblíbené slečny pana ředitele – přešel celý soubor do Osvobozeného divadla.

Následovala jedna legendární inscenace za druhou: Golem. Kat a blázen. Svět za mřížemi. Don Juan...

„Jiří Voskovec byl opravdu krasavec a Jan Werich byl rovněž velice přitažlivý. Jako šéfové sice měli odstup, ale platili dobře... Byli jsme všichni zapálení pro dobrý kumšt. To hrozné, co nás čekalo v budoucnosti, bylo ještě hodně daleko. Smích Osvobozených byl tehdy ještě dětsky upřímný, než se pak pokřivil do šklebu nenávistné satiry, jež čelila blížícímu se fašistickému nebezpečí,“ uvedla v pamětech Nina.

Dvoje vzpomínání na Voskovce a Wericha

Kultura

Pod politickým tlakem se Werich s Voskovcem v roce 1935 rozhodli divadlo uzavřít.

Po krátkém azylu v Divadle U Nováků skončila Nina Jirsíková v girls a nastoupila jako sólová tanečnice do divadla D, kde jí nový šéf E. F. Burian posléze svěřil také kostýmní tvorbu a choreografii.

Zatčena za hru beze slov

Zatímco se nad Evropou stahovala válečná mračna, Ninina umělecká kariéra byla na vrcholu. Podílela se na nastudování Žebrácké opery, Lazebníka sevillského, Evžena Oněgina, Máchova Kata či Nezvalových Milenců z kiosku.

Učila v tanečním studiu a herecké škole E. F. Buriana žáky, jako byli třeba Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková či Jana Dítětová. Pak přišlo jaro 1941 a s ním Pohádka o tanci, k níž napsala libreto a vytvořila choreografii.

Alegorický pantomimický balet zavedl diváky do smutného království, kde krutá královna Karen zakazovala lidem smát se, zpívat a tančit. Její syn už to nemohl vydržet. Utekl do světa, odtud si domů přivedl nevěstu – křehkou vílu, která tanec milovala. Brzy však skončila i se svým milým v okovech a ve vězení zemřela.

Jenže uvěznění lidé se od ní mezitím potají naučili tančit a už je nešlo zastavit: tančící lid vylámal mříže a roztančil i královnu, které vzteky puklo srdce. Všichni ostatní byli šťastní až do smrti – a pražští esesáci konečně dostali záminku, proč „Déčko“ zavřít.

Šestadevadesátiletá sekretářka z koncentráku odmítla vypovídat

Zahraniční

Je to alegorie českého boje za svobodu proti Němcům, tvrdili. Samozřejmě, že byla! Dne 12. března 1941 zatkli Ninu spolu s E. F. Burianem přímo v divadle.

„Mě gestapáci povozili v autě po Praze, abych prý se podívala, jak je krásná, že už ji neuvidím. Pak jsem stála čelem ke zdi na chodbě v Pečkově paláci. E. F. Burian stál na opačné straně a hlídal nás SS. Jistě jsme oba tehdy mysleli, že se vidíme naposled v životě,” vzpomínala v memoárech.

V permanentním stavu hladu snědly jsme vše, co vypadalo jedlé... tráva byla ihned spasena

Do konce roku ji věznili v Bartolomějské ulici, v prosinci 1941 pak byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Z nádherné, osudové ženy a půvabné tanečnice se na další čtyři roky stal häftling (vězeň) číslo 8681.

Minuta v Osvětimi byla jako celý den, hodina jako rok, vzpomínali přeživší

Zahraniční

„Nejtěžší bylo přivyknout tomu hroznému množství žen, které si neustále překážely... byly jsme na sebe doslova namačkány... Ten absolutní nedostatek soukromí při všech, i intimních úkonech, mě nejvíce deprimoval,“ přiznala později.

Nejhorší byl hlad

Ke vzpomínkám na koncentrační tábor se dokázala vrátit až na sklonku života, v roce 1964, kdy je zahrnula do svých pamětí.

O Ravensbrücku napsala také několik povídek, v nichž bez sentimentu vypovídá o hrůzách smrti, stesku a beznaději, o strašlivém hladu, ale také o urputné touze přežít.

Foto: Institut umění - Divadelní ústav Praha

Vzpomínky na koncentrační tábor zachytila Nina Jirsíková v divadelní inscenaci Máj z roku 1975.

„Člověk musí mít neobyčejnou sílu vůle, aby hladový nevzal chléb, který vidí někde ležet, byť patří druhému. Ruka se sama natahuje, aby se zmocnila nestřeženého sousta, tady poroučí žaludek...

Proto se nelze divit, že byly krádeže chleba tak časté. Když byla některá žena přistižena, musila za trest stát před blokem na židli, na krku měla navěšenou ceduli s nápisem Die hat Brot gestohlen! Ale chléb se kradl dál... V permanentním stavu hladu snědly jsme vše, co třeba jen vypadalo, že je jedlé... na jaře, když vyrazila spoře někde mezi bloky tráva, byla námi ihned spasena,“ vyprávěla v povídce Hlad.

Pes, nádherný, krásně vybarvený, silný vlčák se vrhá na svoji oběť. Lidská troska si zakryje tvář

„Začalo to v roce 42 na polském bloku. Bylo odvedeno asi osm žen a dívek na revír. Vybrali si ty zdravé a silné. Pak se roznesla zpráva, že dotyčné leží na oddělené místnosti a jsou voženy na operační sál. Pak jedna zemřela. Důvod neznámý... Zemřely pak ještě asi dvě. Ostatní se vracely na blok s nohama zafačovanýma a v dlahách... Říkaly jsme jim „králíčci“.

To už se vědělo, že jim na revíru přerážejí kosti, hlavně holenní. Ta hrůza – na živém mladém těle přerážet kosti! Pak tyto kosti zase scelovali, nějakou nově vynalezenou náhražkovou hmotou... Ty smutné paní posedávaly na jarním sluníčku kolem bloku. Sedaly tam k pláči bezmocné, vyčerpané a zmučené, znetvořené údy položeny na písku lágrovky. Bože kochany, jaks mohl dopustit,“ popsala pokusy nacistických „lékařů“ v povídce Králíčci.

„Uštvaná polomrtvá stojí na prostranství před námi, vychrtlá v potrhaných lágrových hadrech. Okolo stojíme my – masa spolutrpících a nemůžeme nic dělat, protože SS mají zbraně. Komandant řve něco řezavým hlasem... Kolem bezbranné oběti stojí dozorkyně a chechtají se. Ta, která čeká se psem, tváří se obzvláště vítězně. Komandant řve.

Dozorkyně pomalu pouští psa na ubohou bezmocnou, třesoucí se, již nyní polomrtvou ženu... Pes, nádherný, krásně vybarvený, silný vlčák se vrhá na svoji oběť. Ten věchýtek, ta lidská troska, si instinktivně zakryje tvář rukama, aby neviděla, jak se na ni vrhá smrt,“ vzpomínala v povídce Psi.

Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu?

Za sebemenší provinění následovaly kruté tresty: Desítky ran holí. Uvěznění bez jídla v betonové kobce. Roztrhání psy... Přesto se nevzdala. Její sarkastické kresby a taneční vystoupení pomáhaly ostatním spolutrpícím přežít všechny hrůzy a doufat. Dodávaly naději, která držela ženy při životě.

Vůle k životu

Je Štědrý večer 1942. Na českém bloku koncentračního tábora Ravensbrück se tísní desítky žen. Štuba je nabitá od podlahy až po střechu, tělo vedle těla. Stoly a židle plně obsazené, takže nelze rozeznat, kdo na čem sedí. Třípatrové palandy připomínají divadelní galerii. U dveří stojí hlídka, sleduje, jestli se neblíží dozorkyně. A Nina tančí...

„Byla to tréma horší než kdy na skutečném jevišti. Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? A ty nohy, ty ubohé nohy. Měla jsem za sebou již asi patnáct vředů... Hluboké hnisavé vředy, snad z podvýživy. Měly jsme je všechny. Neušetřily žádnou část těla, na nohách se jim dařilo nejlépe... Stála jsem před nimi, sobě odporná, v lágrových hadrech a nohy v dřevácích jak přirostlé svou tíhou k zemi,“ popisuje své první taneční vystoupení.

Renia Spiegelová – „polská Anna Franková”

Styl

„A ta tíha ve mně a kolem mě byla prvním impulsem, abych se začala pohybovat – tančit... Počala jsem pantomimicky ztvárňovat naše společné utrpení, nohy jakoby vrostlé do země... Pak jsem shodila a odkopla z nohou dřeváky, a v těch šedých odporných lágrových punčochách jsem se roztančila...

Přihlížející ženy, které naplňovaly místnost až ke stropu, žily mou pantomimu sebou. Zpočátku se rozplakaly nad mou i nad svou bídou, později se jim hlavy narovnávaly, povstávaly, začaly rytmicky přitleskávat. Tanec končil tak, že jsme byly jedno tělo, jedna duše, která se vzdorovitě postavila svému utrpení,“ vzpomínala.

Snad ještě oblíbenější než taneční vystoupení byl ovšem Ninin Ravensbrücký módní žurnálek, který psala a ilustrovala ve stylu módního časopisu. Modelkami však byly „ty podvyživené, choré holohlavé zjevy, kterých jsem měla stále plné oči, až za ně srdce bolelo, ty nejubožejší z nás. Ovšem ve vyzývavých pózách přepychových manekýnek“.

Foto: Institut umění - Divadelní ústav Praha

Život v Ravensbrücku na kresbách Niny Jirsíkové

Byly to sarkastické kresbičky: vyzáblá vězeňkyně s vyholenou lebkou a propadlýma očima v „samočinně větraném zimním kabátku model Ravensbrück“ – tedy v rozedrané lágrové bundě.

Či v „praktických reformních kalhotách značky Skryjto“ – neboli ve volných lágrových kalhotách svázaných u kotníků provázkem, v nichž se občas pašovalo jídlo ukradené v kuchyni.

Utajovaná tvář Marlene Dietrichové

Styl

„V letní neděli na lágrovku nosí se letos vyprané kalhotky přes ruku (aby uschly) a jako zvlášť vkusný doplněk lžička efektně zatknutá v knoflíkové dírce a jídelní miska u pasu. Model: Omnia mea mecum porto (aby mi to nikdo neukrad),“ napsala ironicky k poválečné kresbě, která vznikla jako ukázka původní podoby jejího módního žurnálku.

V dalších kresbách Nina zachytila realitu života v koncentračním táboře: vyčerpané, ztýrané ženy, které dřou pod bedlivým zrakem dozorčích, odpočinek na přecpaných palandách, vybírání vší z vlasů, kolektivní koupání...

Foto: sbírka Národního muzea

Život v Ravensbrücku na kresbách Niny Jirsíkové

„V té hrůze nesvobody a perzekucí jsme si dovedly vytvořit svět vzájemné útěchy a posily, na který nelze do smrti zapomenout. Ba nejednou v nynějším životě se ve vzpomínkách utíkáme k tehdejší své nevysvětlitelné síle a vůli k životu, kterou jsme čerpaly ze vzájemné pomoci,“ uvedla v memoárech.

Dobrá fyzická kondice, velký kus štěstí a také naděje povzbuzovaná uměním umožnily Nině přežít. V květnu 1945 se vrátila do Prahy.

Se svým mentorem Joe Jenčíkem se už nesetkala. Pár dní před jejím návratem podlehl srdečnímu infarktu. E. F. Burian sice koncentrační tábor přežil, jejich umělecké cesty se však rozešly.

Nina se stala choreografkou Opery 5. května. Vytvořila taneční kompozici k Braniborům v Čechách, Prodané nevěstě, Carmen, Troubadourovi, Maškarádě či Aidě. Potom však ansámbl přešel pod správu Národního divadla, kde se necítila pracovně ani lidsky dobře. Postupně ztrácela pracovní příležitosti, až v roce 1959 odešla do invalidního důchodu. Zemřela v roce 1978 ve věku 68 let.

Reklama

Výběr článků