Světová hvězda Adam Ondra: Padám denně a pořád, bez toho se nezlepším

Odpočívání mi ne vždycky vychází, ale v prosinci si obvykle dávám dva týdny volna. Pak se přesouvám do Španělska, kde začíná naše sezóna, protože jinak je tam příliš teplo. Lezení si nepředstavujte jako letní sport. Raději deset stupňů, sucho a jemný vánek. Kolem nuly se taky ještě dá. Ale zpátky k vaší otázce, když můžu, rád si zajdu do sauny a na masáž.

Pro mě je nejdůležitější spokojenost. Tu přeju nejen sobě, ale i všem ostatním.

Moci dělat, co mě baví, a být obklopený lidmi, které mám rád. S tím samozřejmě souvisí zdraví, láska a špetka štěstí.

Těžko říct. Budu se věnovat sportovnímu lezení relativně krátkých úseků ve Francii a v Itálii. Kdyby se mi podařila další 9c, byl bych šťastný. Evropa je na lezení výjimečná. Všude relativně kousek. Na malém prostoru navíc pestrý výběr terénu a spousta lezců, takže jsou cesty dobře vynýtované. Stále ale ještě existují i nepolíbené skály.

Nééé (smích), i když to někteří lezci opravdu dělají.

Absolutně, proces byl ale postupný. Rodiče mě jako batole brali do skal, dole v písku jsem si plácal bábovičky a přitom je sledoval, jak lezou. Rodiny, s nimiž jsme se kamarádili, to měly podobně. V zimě se jezdilo na lyže, v létě na kolo, všichni naši známí lezli.

V šesti letech jsem začal závodit. Zažil jsem úspěch a ten mě bavil. Byl jsem cílevědomý, chtěl jsem mít pohárů co nejvíc. Vzhlížel jsem k Wolfgangu Güllichovi, který jako první na světě zvládl v roce 1991 v německé Frankenjuře světoznámou cestu 9a Action Directe. Často jsme tam s rodiči jezdili, už jako prvňák jsem ji chtěl vylézt.

Ano, ale až v patnácti. (smích)

Neberu ho jako práci, i když se jím dneska uživím. Je to zábava. Myslím si, že mým největším darem není výjimečný talent, ale to, že mě lezení šíleně baví. Od malička jsem míval těžké tréninky, ale já jsem je za dřinu nikdy nepovažoval. Prostě jsem si chtěl jít zalézt. Jako děcko jsem tak dlouho otravoval mamku, až se mnou na stěnu šla. Ideálně každý den.

I na gymnáziu jsem před školou ráno vstával o půl šesté a šel si zatrénovat. Tehdy mé vrstevníky v pubertě zajímaly úplně jiné věci. A na Masarykově univerzitě se nezřídka stávalo, že jsem byl v 5.30 ráno na stěně, abych splnil tréninkové jednotky a zároveň nezameškal semináře. Bylo to megahektické a dlouhodobě nezdravé. Teď si užívám, že se můžu stoprocentně soustředit na lezení, více spát a lépe regenerovat.

Při samotném lezení to většinou nebolí. Nevnímám okolí. Jsem tak hluboko ponořený do sebe, že až nahoře si uvědomím povrchová zranění. Někdy holt ostré lišty rozdrásají prsty. Příroda nedesignuje skály kvůli našemu pohodlí.

Trénuji ideálně celý den, dělám krátké tréninkové jednotky. První od 10 hodin, mezitím mám dvě tři hodinky pauzu. Šest dní v týdnu, dvakrát až třikrát denně, dohromady asi šest hodin. Převažuje samotné lezení.

Problém je, že většina okolních přírodních skal je pro mě příliš snadná, proto příprava probíhá hlavně na vnitřních boulderových stěnách, kde se leze bez lana jen do pěti metrů. Pod sebou mám obrovské žíněnky. Můžu trénovat maximální sílu a zároveň vytrvalost. Lezu dokolečka dokola, na malé stěnce můžu nakroužit třeba čtyřicet metrů. Výhodou jsou tisíce různých chytů a nepřeberné množství různých cest. A pak používám speciální posilovač campus board.

Šikmá dřevěná deska, na níž jsou v přesných vzdálenostech dvacet centimetrů od sebe umístěné chyty různých velikostí. Na tom se cvičí s vlastní vahou těla jen pomocí rukou.

Jo, mám různá cvičení očíslovaná od 1 po 9 na zesilnění prstů. Společně s dynamickou silou v pažích naprostý základ.

(smích)

Nemusí být tak brutálně silné, ale musí koordinovat s celým tělem. Třeba shyb na jedné ruce můžete udělat jen pomocí bicepsu, ale ti nejlepší lezci díky správné pozici ramene všechno tahají zády.

No, jsem jáhlový a raw typ (syrová strava, ideálně výrazně tepelně neupravovaná, pozn. red.). Semínka, luštěniny, zelenina, ovoce. Stravu opravdu řeším. Dávám si pozor na umělý cukr. Naštěstí všechno, co je zdravé, mi chutná hodně. Na nějaký cheesburger nemívám chuť.

Občas zhřeším a hlavně o Vánocích doma neodolám lineckým kolečkům. Jinak mi chutnají indická, japonská kuchyně a můj vlastní mišmaš.

Určitě rodiče a moje přítelkyně.

Jo, seznámili jsme se na umělé stěně. I mí rodiče se potkali při lezení. Myslím si, že by to jinak moc nefungovalo. V přírodě strávíme moře času a mít partnera nelezce by bylo docela náročné. Ani nevím, o čem bych si s městskou holkou povídal.

Mně se bohužel sny o lezení moc nezdají a noční můry nemívám vůbec. Občas se ve snu objevím ve skalách, ale nevidím se, jak lezu.

Nemám strach z pádu v podstatě nikdy, pokud se bavíme o sportovním lezení na skalách nebo v terénu, kde je to dobře zajištěné nýty, důvěřuji materiálům i kamarádovi, který mě po celou dobu jistí (většinou ze země, pozn. red.), a soustředím se pouze na lezení.

Padám denně a pořád, bez toho se nezlepším. Někdy spadnu třeba tisíckrát, než se mi to jednou podaří. Existují samozřejmě druhy lezení, kde si člověk nemůže dovolit zahučet, protože by to bylo fatální. Nic pro mě. Zbytečný risk, i když možná velký adrenalin.

Výšek se bojí více méně každý. Někdo víc, někdo míň. Čím víc se z lezení stává rutina, tím se strach zmenšuje. Je to stejné, jako když se učíte řídit auto. Po čase si zvyknete. Obojí je přitom potenciálně nebezpečné. Když spím zavěšený na skále, v podstatě v komfortní houpací síti, věřím technologii natolik, že se nebojím. Sezení už je horší, ani se nemůžete pořádně protáhnout.

Vůbec ne, doma mám normální postel.

Himálaj mě neláká, osmitisícovka, to už je jiný level. Drápete se nahoru, může přijít sněhová vichřice, krize, utrpení, i když zpětně to je asi hluboký zážitek. Já v tom zábavu nevidím. Baví mě skalní lezení, ne dupání do kopce.

Někdy chci vylézt to nejtěžší, jindy se jdu jen pobavit. Cesta je pro mě většinou cíl, ale vrchol skály v amerických Yosemitech měl svoji velkou emoci.

Mám velmi silně vyvinutý cit pro lezení. Od malička přemýšlím nad tím, jak složitost „ošidit" nějakým trikem. Když se na skálu kouknu, už si v hlavě plus minus dokážu představit jednotlivé sekvence pohybů, že tam chytnu spárku, jinde bočák nebo spoďák, a pak se někdy úspěšně do plánu i trefuju. V lezení držím dobré flow, tedy dokonalou plynulost pohybu, aby na sebe jednotlivé kroky přesně navazovaly.

Neváhám, neztrácím čas, protože někdy je půlsekunda zaváhání strašně moc. Ta chvilka vám vezme spoustu síly. Možná nevyústí v pád hned, ale unaví vás tak, že spadnete až po dalších deseti chmatech dál. Nezbytnou dovedností je taky ohebnost těla a flexibilita v bocích.

Stejně jako pružnost těla je klíčová flexibilita v uvažování. Nerozmýšlet se a jet na autopilota. Nejlepší je, když všechno provádím automaticky. Když znám cestu předem, hluboko v mysli si uložím celý postup, zapnu program a jedu.

Ale takzvaně on sight (termín popisující situaci, kdy lezec bez předchozího zkoušení do lezecké cesty rovnou nastoupí, pozn. red.) se snažím ze země odhadnout celou trasu a spoléhat na svou intuici. Většinou mě dostane nejdál, ale někdy mě zklame a já spadnu.

Vyloženě nesnáším termín pokořit skálu. Ovšem být na moment její součástí, to je ten nejkrásnější zážitek.

Ano, v té části nic nevedlo. Poprvé jsem tam byl už v roce 2013. Ze země jsem zkoumal chyty, cestu jsem proslaňoval a očistil, měl s sebou vrtačku, vyvrtal díry, vložil nýty a pak jsem ji začal zkoušel. Vede v šedesátistupňovém převisu, jako by člověk skoro pořád lezl po stropě.

Já sám, protože se mi líbila. Vypadala reálně, a přitom těžce.

Jenom já, na základě svého subjektivního hodnocení. Zní to divně, ale v lezení to tak je. Nepoužíváme striktní tabulky ani posuzování nějaké komise. Cesty se porovnávají mezi sebou. Klidně může přijít někdo další, kterému přijde tahle cesta spíš 9b, ale nevidím to jako pravděpodobné.

Existují tři 9b+, dvacet 9b a já jsem vylezl téměř všechny. Silence mi připadala mnohem technicky náročnější než všechny, co mám za sebou. Vyžaduje velmi specifické kroky a zvláštní prvky, které mi ale zároveň vyhovují.

Koza.

(smích) No člověk si stoupne a protočí třeba levou nohu za sebe do boku. Vyžaduje to značnou flexibilitu v koleni. Hodně lezců kozu nemá rádo, ale je to jedna z mých specialit. Podobně těžkých, a přitom klíčových kroků najdete na Silence víc.

Třeba na číšníka. Když se dostanete k převislé vlně, stříšce bez chytu, musíte se opřít na vrchu dlaní. A když zapomenu dýchat, lezu na potápěče. Méně známý termín je, když jistič nedává pozor a dostatečně rychle mi lano nepovolí, dostanu takzvanou řepu.

Je to tak. V extrémních místech se třeba musíte otočit nohama napřed a vsunout špičku do spáry, která je velmi vzdálená, přičemž jste hlavou dolů. První dva tři týdny jsem na stěně visel a nevěděl jsem, co mám dělat. Je to jako skládání puzzlu, úplný hlavolam. Zkoušel jsem krok po kroku, vylučovací metodou, co lze a co už ne, někdy jsem došel do špatné uličky. Dlouho mi trvalo všechno vymyslet. Záleželo na každém milimetru.

Někteří lezení asi neberou jako umění, ale já se o to snažím. Obtížnost masivu El Capitan tkvěla ve vertikálnosti a skoro žádných nebo velmi malých chytech. Když jsem stěnu viděl poprvé, byl jsem celkem v úžasu. Neměl jsem z ní hrůzu, ale na první pohled vypadala fakt neskutečně. Tuplem jsem se musel stát součástí její existence a naprosto s ní splynout. Všechno muselo být v harmonii.

Zatímco u převislé cesty lezec dynamicky zabírá a s elegancí pohybu to nemá moc společného, pro mě je nejhezčí, když lze kombinovat obojí. To byl právě případ Silence.

Rozdíl je markantní. Zdolat 9c mi za nejlepší formy trvalo 11 týdnů. Trénink ani nepočítám, sedmkrát jsem kvůli tomu jel do Norska. Vždycky na dva až tři týdny. Přitom ve finále samotné lezení trvalo dvacet minut. Kdybych teď přijel na 9b+, odhaduju, že bych to zvládl za pouhé dva týdny, 9b třeba jen za dva dny. Od pohledu ale nikdy úrovně nepoznám. Nejprve cestu musím zkusit vylézt a pak ji můžu porovnat s dalšími.

Jedničku vylezete snadno bez rukou, jako třeba strmé schody. Vaše tyč na základní škole už by mohla být trojka. Talentovaný začátečník celkem bez obtíží vyleze pětku, na boulderové stěně se obvykle v základu potkáte se šestkou.

Zkušený lezec nepozná, jestli je stěna na úrovni tři, nebo čtyři, protože je pro něj příliš snadná. Rozdíl zjistí až ten, kdo se dostane na limitní hranici svých možností. Já rozeznám dobře 9b od 9c, ale už moc ne pětku od šestky.

Ještě musím dát 9c+, 10a asi nikdy nevylezu.

Žene mě to dál a chci být ještě lepší. Se současnou formou asi mám na ještě jednu 9c, ale kdybych tam visel třeba dalších deset let, 9c+ nejspíš nezvládnu. Nemám potřebnou výkonnost.

To nejde! Nebyl bych k sobě upřímný. Navíc jiný lezec by mě mohl mezinárodně shodit, což by bylo dost trapné, nemyslíte?