Štěpán Benoni: Jako herec nic opravdového neumíte, proto je třeba mít koníčky

V posledních letech žijete spíš v jižních Čechách a do Prahy dojíždíte jen za prací. Všimla jsem si na Instagramu, že jste tam byli s ženou prakticky celý prosinec. Můžete si takto dlouhé volno dopřát častěji?

To se mi povedlo spíš výjimečně, po delší době. V rámci možností se to ale vždycky snažím udělat tak, aby se mi práce co nejvíc sloučila k sobě. Pro mě je tedy ideální, když přes den točím a večer hraju v divadle. Potom mám té práce třeba i hodně, v Praze jsem například dva týdny v kuse a za odměnu jedu na čtyři dny domů.

Do jižních Čech jste se přesunuli během pandemie, kdy jste s manželkou Vladimírou, která je také herečka, nemohli pracovat. Jak se vám teď daří skloubit život v přírodě a práci v Praze?

Odmalička jsem byl zvyklý jezdit do jižních Čech na chalupu, do jedné vesnice poblíž Písku. Býval jsem tam každý víkend a také celé léto. Měl jsem tam i většinu kamarádů. Na časté přejíždění jsem tedy dávno zvyklý. Zatím to jde krásně. Ostatně, proč by to nemělo jít? U nás to sice není až tak zvykem, ale v jiných zemích je běžné, že do práce jedete hodinu a půl nebo i dvě hodiny a večer se vracíte.

Snažím se to ale dělat tak, abych nemusel jezdit každý den. Pravda je, že jsem si nebyl jistý, jak to bude fungovat, ale jde to zatím skvěle. U nás ve vsi máme už i spoustu přátel, což vám velice rychle vytvoří pocit domova. S tímhle stylem života jsem teď velice spokojený.

Máte dva psy, australské ovčáky. Jak to zvládáte s nimi?

Můžou být venku, když je potřeba, protože máme zahradu. S manželkou se vzájemně vykrýváme, pokud je to někdy nutné. Zatím se stalo jen párkrát, že jsme museli poprosit kamaráda nebo souseda, aby je přišel nakrmit nebo vyvenčit.

Během pandemie jste také začal sloužit jako dobrovolný strážce v šumavském národním parku. Co vás k tomu přivedlo?

To je taková kapitola sama pro sebe… Jak jsem už řekl, od dětství jsem trávil většinu volného času na venkově, v přírodě, v lese, u řeky, začal jsem i rybařit. Vždycky jsem to měl rád a od té doby se na tom nic nezměnilo. Všechno, co dělám, se jen časem vyvíjí. Zásadní změny v životě nedělám, víceméně mi všechno vychází tak, jak jsem chtěl.

A to je i případ práce dobrovolného strážce. Vždycky jsem ji chtěl dělat. Nebo se i nějakou jinou formou podílet na ochraně přírody. Nejsem ale aktivista, který se přivazuje ke stromu a nejí maso, mám na mysli ochranu přírody v praxi.

Kdo se může stát dobrovolným strážcem?

Každý, kdo má zájem a možnost to dělat, což znamená, že musíte někde poblíž bydlet a musíte mít volný čas. Než vás k tomu ale pustí, musíte taky prokázat spoustu vědomostí. Rok nebo dva se učíte a na závěr vás čekají zkoušky.

Mně se to vlastně povedlo jen díky pandemii, protože jsem najednou měl čas na přípravu.

Jiná věc je, že když jsem po pandemii začal zase pracovat, už jsem toho volného času najednou moc neměl a neodsloužil jsem toho tolik, kolik bych býval chtěl. Se správou parku jsem se proto domluvil, že jim to vynahradím.

Jak systém dobrovolných služeb v národním parku funguje a co všechno děláte?

Jakmile má dobrovolník čas, nabídne termíny i konkrétní oblasti, kde se může pohybovat, a správa parku si ho podle potřeby někam zařadí.

Především dohlížíte na to, aby lidi neporušovali zákon o ochraně přírody a krajiny, ale taky jim poradíte nebo pomůžete. Mapujete chráněné druhy. Někdy je potřeba i pomoct něco opravit, například plot v boubínském pralese, nebo uklidit. Je toho docela hodně.

Jak na vás lidé reagují, když vás potkají v roli strážce?

Většinou mě nepoznají! Ne že bych se kdovíjak maskoval, ale zatím mi to docela pěkně vychází. Samozřejmě že když za mnou někdo přijde a poprosí mě o fotku, vyfotím se s ním. Nestává se to ale často, takže je to pro mě příjemný relax. Vypnu a dělám něco jiného než herectví a dělám to konečně doopravdy.

Co tím myslíte, že děláte něco doopravdy?

Jako herec celý život jenom hrajete, že někým jste nebo že něco umíte, ale přitom nic z toho nejste. A nic neumíte.

Umíte hrát.

Jenže to není nic konkrétního. Většina herců, hlavně chlapů, má potřebu tuhle stránku naší profese nějak dohánět. Proto je dobré mít vedle herectví i nějaké koníčky nebo ještě nějakou další činnost, kdy si člověk může připadat užitečný.

Pokud jde o koníčky, minimálně jeden máte, rybaření.

A je to navíc i jeden z důvodů, proč jsem jezdil na Šumavu už od mala a proč i to místo, kde teď bydlím, velmi dobře znám. S tátou jsme jezdili na pstruhové řeky, na Otavu, Vltavu a Volyňku. Chytání ryb byla jedna z prvních činností, které jsem kdy dělal. Posledních pár let hlavně muškařím, což je v rybaření vlastně vrcholná disciplína, špička pyramidy.

Kromě toho poslední dobou chodíte na střelnici. Znamená to, že jste i lovec?

Zatím nejsem, ale nevylučuji, že se k lovu někdy dostanu, protože mám spoustu přátel, kteří jsou lovci nebo myslivci.

Pravda je, že tohle je trochu kontroverzní koníček, protože lidi o něm mají často představy, které neodpovídají skutečnosti. Nelíbí se jim zabíjení zvířat, ale neuvědomují si, že většina lesů, které znají, jsou hospodářské lesy, které vysadil člověk.

Původních porostů, zbytků divoké přírody, které jsou schopné růst a fungovat samy, bez zásahu člověka, tady máme jen minimum. Přijde mi hrozně legrační, když se lidi na Šumavě rozčilují, že kvůli ochraně přírody nikam nesmí. Takových území jsou totiž jen malinkaté kousíčky.

Ale abych se vrátil k lovu zvěře v hospodářských lesích: myslivecké spolky musí udržovat její stav na určitém počtu, na to existují i tabulky, aby v lese zůstala zachována rovnováha.

Proti lovu sám nic nemám, znám dokonce osobně spoustu dobrých lovců.

Máte zbrojní průkaz?

Zrovna si ho dělám. Bohužel jsem to musel už dvakrát odložit kvůli pracovním termínům.

Doufám, že v březnu už se ke zkouškám dostanu.

Kdo vás přivedl ke střílení? Kamarádi myslivci?

Ne, ke střílení jsem se dostal díky herectví. Zbraň jsem měl v ruce při natáčení už několikrát, ale když jsme začali točit seriál Duch, měl jsem tam mít taky scénu s brokovnicí. Chtěl jsem si to předem vyzkoušet. Mávat kolem sebe filmařskou replikou je něco úplně jiného než vystřelit ze skutečné pušky, a tak jsem zašel na střelnici.

Kupodivu mě to začalo bavit. Je to zvláštní, protože ze střelných zbraní jsem měl vždycky velký respekt. Vlastně možná až trochu moc, spíš jsem se jich bál. Byl to tedy takový životní krůček, který jsem udělal navíc. Když střílím, dělám něco, co bych do sebe nikdy dřív neřekl.

V minulosti jste ale prý chtěl jít do armády. Jak jste to tedy měl se zbraněmi?

Tehdy jsem na ně moc nemyslel. Šlo mi hlavně o nějaké ideály, o fyzickou kondici. Asi jsem to bral tak, že se zbraněmi bych se nakonec naučil zacházet, protože bych musel.

Jak moc se střelbě věnujete?

Střílím asi dva roky, a když můžu, minimálně jednou týdně chodím na střelnici Prague Armory. Nehrajeme si tam na vojáky a není v tom vůbec žádná agresivita… Při střílení se musíte maximálně soustředit, nemůžete myslet na nic jiného, a proto je to velký relax.

Neláká vás sportovní střelba?

Na to bych neměl.

Nepodceňujete se?

Ne, jsem si tím absolutně jistý. Vím, že se v tom už nezdokonalím natolik, abych mohl někde závodit. Nemůžu si dovolit věnovat se střelbě intenzivně. Řekl jsem, že chodím střílet nejméně jednou týdně, jenže ono občas přijde období, kdy tam kvůli práci nemůžu zajít třeba dva nebo tři měsíce.

Vaše profese vás tedy výrazně omezuje v každém koníčku, kterému byste se chtěl intenzivněji věnovat.

Moje profese mě limituje absolutně a ve všem. Už jsem se naučil na to nemyslet. Celý život se mi děje, že mám volno, kdy jsem ho mít neměl, a nemám ho, kdy jsem ho mít měl. To je zásadní nevýhoda hereckého povolání.

Kdybych chtěl cokoliv dělat pravidelně nebo si něco plánovat, zblázním se z toho, protože to není možné. S tím se člověk musí naučit pracovat. Proto to beru tak, jak to je, snažím se toho vedle svojí práce dělat co nejvíc, ale určitě vám nemůžu říct, jestli budu střílet i za měsíc nebo jestli budu pořád chodit na šerm a boxovat… Je to velice zvláštní styl života a ne každý ho skousne.

Když jste se začal věnovat herectví, chtěl jste dělat výhradně divadlo. Dnes ale také hodně točíte, hrajete v dlouhodobých seriálech, loni jste měl nový film v kinech (Řekni to psem)…

To je pravda a myslím, že s touto představou stále začíná většina herců. Nevím, jak to je na školách dnes, ale pamatuji si, že nás profesoři vedli hlavně k divadlu. Pro mě herectví od začátku znamenalo divadlo. Po studiích jsem nastoupil do angažmá v Kladně a v divadle jsem tehdy i bydlel.

Brzy jsem se ale dostal k seriálům, které mi leccos v životě usnadnily, protože jsem si najednou vydělal peníze. Už jsem u nich zůstal, a vlastně ani nevím, jestli jsem měl od té doby nějaké období, kdy jsem vůbec netočil. Pravda je, že jsem se na sebe zpočátku chvíli i zlobil, že nedělám jenom to svoje vysněné divadlo. Ale to už mě dávno přešlo. Rozhodně toho nelituji.

Pokud jde o divadlo, začínal jste na Kladně, teď nejvíc hrajete v pražském Studiu Dva. Co vás tady drží?

Tohle divadlo je pro mě velké štěstí! Prošel jsem jich během let spoustu, ale tady jsem se vlastně usadil. Je to komerční scéna, ale považuji ji za nejlepší soukromou scénu v Praze.

Kromě toho, zdejší prostředí je absolutně jedinečné a nadstandardní. Ať už jde o lidi, jejich přístup k práci, nebo skvělou komunikaci. Mám to tady rád, pro mě je to i jistota.

Zrovna dnes večer tady hrajete komedii Lovci bobrů, což je úspěšná hra Patrika Hartla, která měla premiéru loni v létě. Chystáte i něco nového?

Taky letní komedii, Chlapi sobě, od jednoho německého autora. Bude nás opět čekat intenzivní prázdninové hraní, loni jsem odehrál Lovce bobrů během léta myslím šestatřicetkrát… Ale nevadilo mi to! Jezdil jsem ze Šumavy a po představení jsem se v noci vracel domů. V létě člověk všechno vnímá jinak.

Působíte jako člověk, který je se svým životem srovnaný. Přitom herecká profese je jedna velká nejistota.

Asi mám kliku v tom, že jsem na tomhle povolání vlastně nikdy nelpěl. Samozřejmě jsem herec a ve čtyřiceti už těžko můžu být něco jiného, ale rozhodně nemám pocit, že bych jím musel být za každou cenu.

Nedávno jsem se trochu zastavil a přemýšlel jsem, jaký jsem si to vybral život a že je kvůli tomu pro mě čas mimořádně vzácný. A tak se potom stalo, že jsem za poslední rok odmítl asi sedm zajímavých rolí. Což vůbec neznamená, že bych si jich nevážil! Jen jsem dospěl do stavu nějakého vnitřního klidu…

Spousta mladých herců se bojí odmítnout a taky si myslí, že každá role je posune dál. Jenže ono to tak vůbec není. Někdo vás třeba pochválí, můžete dostat i cenu, ale je to úplně jedno, za čtrnáct dní začínáte znova od nuly. Celý život je to stejné a jinak to nebude.