Sinoložka Olga Lomová: Číňané mají velkou víru ve spravedlnost

To je sporné. Vrchní písař měl v té době naprosto jedinečný přístup ke všem psaným materiálům, podílel se na přípravě státního rituálu, kalendáře a věcí, které bychom dnes nazvali astrologií. V tomto směru císaři radil.

Na druhé straně S’-ma Čchien vzpomíná, jak jeho otce, který byl vrchním písařem, císař Wu držel pro zábavu, jako si vydržoval zpěváky a kejklíře. Tím s hořkostí dává najevo, že jejich znalosti neměly u dvora dostatečnou vážnost. Tehdy byl ale každý dvořan vydán na milost a nemilost císaři. Proto nakonec i autora knihy postihl tak krutý trest.

Byl vykastrován. To je trest tak zahanbující, že dvořané raději volili sebevraždu. Jemu bylo čtyřicet let, měl dceru, ale ta pro pokračování rodu neměla význam, to znamenalo, že rod S’-ma vymře. Nikdo nebude přinášet oběti předkům a to bylo z hlediska lidí té doby horší než vlastní smrt.

Zastal se generála Li Linga, a tím se znelíbil císaři. Nakonec se ale rozhodl, že sebevraždu nespáchá, aby mohl dokončit svou knihu. Projekt velkého spisu o dějinách Číny převzal od svého otce, který mu dílo svěřil na smrtelné posteli.

S’-ma Čchien chtěl nejen splnit slib daný otci, ale také toužil vytvořit dílo, které by zajistilo nesmrtelnost jeho rodu, v němž se po generace dědila funkce dvorních písařů. Dílo mělo být náhradou za to, že již nebude mít syna. Jeho záměr se podařil tak dokonale, že člověku až zůstává rozum stát. Kniha je dnes známa po celém světě.

Tehdy se Čína definitivně sjednotila. Sjednocený stát – známý jako dynastie Chan – vznikl sice již o něco dříve, v popisované době však dospěl ke svému vrcholu. Tehdy se také zrodil národní mýtus Číny jako jednoho mocného státu.

Předtím se Čína skládala z řady větších a menších států a státečků s vlastními vládnoucími rody, které mezi sebou vedly války. Také měly jazykové i kulturní odlišnosti.

V dalších staletích a tisíciletích se Čína ještě několikrát rozpadla a zase se sjednotila, ale Číňané se vždycky, a dělají to dodnes, obracejí k dynastii Chan jako k velkému období své historie, období sjednocené, mocné a vlastně harmonické Číny. I když ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo.

Určitě je znají líp než my ty naše, odkazy na historii jsou všudypřítomné i v lidové kultuře, mezi lidmi jinak málo vzdělanými. Svoji pozici ve světě, ale i v kultuře odvozují hlavně od velkých starých čínských příběhů. Ty jsou pochopitelně generacemi převypravovány, takže je otázka, jestli jde o mýtus nebo o skutečnou historii. S odborníkem by se možná neshodli.

Navíc se Čína na začátku 20. století začala radikálně proměňovat podle západního vzoru, potom po roce 1949 přijala sovětský model a budovala komunismus. Po roce 1979 se opět snaží napodobovat americký model. Při všech těch změnách se národní mýtus pochopitelně modifikoval a přizpůsoboval se novým hodnotám a ideálům. Je to permanentní proces.

Těžko a s přestávkami víc než deset let. Nejvíc jsem s knihou pohnula během tříměsíční stáže na Tchaj-wanu v roce 2008. Seděla jsem nad ní i každé prázdniny. Byla tam těžká místa s různými možnostmi překladu, která vyžadovala studium velkého množství další literatury.

Ale i přesto mě děj strhával, vtahoval, chvílemi jsem propadala pocitu, že čtu román. Specializuji se na středověkou poezii a literární kritiku, nejsem starověkář, ale pochopila jsem, že akademická komunita lidí, která studuje výhradně S’-ma Čchiena a jeho dobu, tomuto tématu propadla na celý život.

Protože v akademickém světě se překlad vlastně moc nepočítá. Vědci musí publikovat články nebo vědecké monografie, často úzce specializované. Tenhle překlad nemá v perspektivě akademické honby za „kvantifikovatelnými výstupy“ valnou cenu. Samozřejmě že fakticky cenu má, přináší nějaké poznání a otevírá nová témata, do kolonek výročních hodnocení se však úplně nevejde.

Ano, ale přesto ráda zdůrazňuji, že jsem překladatelka a jsem pyšná na to, že jsem i členkou výboru Obce překladatelů. Tenhle obor mě těší, ale jako vysokoškolská učitelka mám spoustu jiných povinnosti a nemůžu si vždy udělat čas jen na práci na překladu.

Čínské kultuře se věnuji od začátku 90. let, přednáším studentům dějiny čínské literatury, čtu s nimi čínské texty, ale teprve během stáže na Tchaj-wanu, při intenzivním kontaktu s Knihou vrchních písařů, jsem po všech těch letech začala do hloubky chápat čínskou mentalitu a civilizaci. Poznala jsem, co jsou ústřední témata a klíčová slova této civilizace, znala jsem je už dřív, ale neuvědomovala jsem si, že jsou tak zásadní.

Například, co určuje naše rozhodování, jakou roli v něm hrají emoce, racionalita, pocit závazku, idealismus, a naopak pragmatismus. S’-ma Čchien odpovědi nechává otevřené, on vždycky neví, co je správné a důležitější, klade si otázky a přináší argumenty a vyzývá čtenáře, aby tyto otázky promýšleli s ním.

Ptá se – Je lepší být celý život zásadový proto, abych své zásady realizoval, nebo se chovat pragmaticky? Ba dokonce – Může člověk amorální a odpudivý přispět k obecnému blahu? Tyhle otázky přece řešíme každý den i teď, zvláště v politice. Zdá se, že tahle témata jsou v člověku a jdou napříč dobou. Jak jsem pracovala na té knize, pochopila jsem i chyby ve svém vlastním životě.

Proč ne? Moje celoživotní chyba je, že zastávám určité zásady a nechci z nich slevovat. Nevím ani, jestli je to chyba, ale uvědomuji si, že pak velmi často nedosáhnu toho, čeho bych chtěla dosáhnout.

Vztahem ke smrti jsem se zabývala v předchozí knížce Oplakávání mrtvých ve středověké Číně. Vím, že současná Čína je úplně jiná, než byla ve středověku, ale něco z tradice stále zůstává. Dnešní Číňané rozhodně víc než my žijí s vědomím smrti. Pro ně je důležité, jak umřou a co svou smrtí dávají najevo. Smrt berou jako vyvrcholení lidského života. Dodnes se těžce vyrovnávají s tím, že v našich nemocnicích nemohou být u umírajícího člověka. Chtějí být se svými blízkými do poslední chvíle, protože to je ten nejdůležitější okamžik a završení života.

Fascinující je, jak jsme pořád stejní, jak máme stejné slabosti, jak dokážeme zkazit dobrou věc jen proto, že jsme prchliví, pohodlní, namyšlení, sebestřední. Psychologie v pozadí starých čínských příběhů je velmi podobná té, která ovlivňuje naše jednání dnes. My si dnes samozřejmě nepůjdeme proříznout hrdlo, jsme také někdy méně zásadoví a hodnoty, jimiž se řídí společnost, jsou postaveny trochu jinak, ale jinak je podobnost neuvěřitelná.

Nevím, jestli je správné takto mluvit o nás a o nich. Většinou se spíš poukazuje na rozdíly mezi lidmi, já si víc všímám toho, co máme společného. Ale jedna vlastnost je nápadná – Číňané mají velkou víru ve spravedlnost.

My jsme si tady zvykli, že i zjevná nespravedlnost může zůstat nepotrestána, také víme, jak je těžké říci, co je spravedlnost a co není. To je rub demokratického státu, který se opírá o vládu zákona, a zákon, jako každý text, může vposledku být přečten na různé způsoby. Právně je všechno v pořádku, ale je to správné i morálně? Tohle Číňané špatně chápou. Oni věří ve spravedlnost, kterou jasně vidí. Moc se neptají, co říká zákon.

V roce 1949. Tehdy byla Čína v příšerném stavu, rozvrácená válkou, lidé žili na hranici života a smrti, ocitali se v neřešitelných situacích. V zemi byly obrovské sociální rozdíly, neuvěřitelná korupce a právě pocit, že se lidé nikdy nedovolají spravedlnosti, to vše otevřelo cestu komunistům. Měli zpočátku velikou podporu většiny obyvatel, i těch, kteří se s novou ideologií neztotožňovali.

Žádná, to už byla Čínská republika odvolávající se na demokratické a ušlechtilé zásady, včetně sociální rovnosti a spravedlnosti. Vnitřní nestabilita, korupce nesmírných rozměrů, prorůstání mafiózních struktur do státního aparátu atd., a zároveň tvrdé potlačování kritiky přicházející zdola – to vše nakonec vedlo k tomu, že se z Čínské republiky stal neudržitelný režim.

Někdy to tak vypadá, ale snad už máme dost poučení z historie a dokážeme věci měnit. Do podobné situace jako kdysi Čínská republika se teď znovu dostává i Čínská lidová republika. Je to velké varování. Lidé, kteří mají moc a peníze, se stanou zpupní a nehledí na ostatní. Sociálně nejslabší se pak stávají první obětí.

Oni sami vědí, že přelidnění je velké břemeno. Ale nevím, jestli se máme Číny bát. Spíš bychom se měli obávat toho, jak funguje kapitalistické hospodářství pod hlavičkou komunistické strany. Čína je ekonomicky nesmírně úspěšná, ale lidé nemají vůbec žádná práva, zachází se s nimi jako s levnou pracovní sílou. Když se ozvou, vyhodí je a nahradí jinými. Zdravotní nebo sociální pojištění neexistuje, platí se za vzdělání atd. Tohoto čínského modelu bych se bála, aby se nestalo, že v zájmu konkurenceschopnosti a optimalizace zisku dopadneme jednou podobně.

Stále poměřujeme růst HDP s Čínou a její ekonomickou úspěšnost, jenže za jakých podmínek! K tomu, že by Číňané zaplavili celý svět, nedojde, ale výrobky už trh obsadily. Myslím si, že uvnitř Číny nastanou velké nepokoje, může dojít k tragédii, protože rozdíly mezi bohatými a chudými se stále zvětšují a zpupnost moci je neuvěřitelná.

Moje babička Vilemína ve Vranově nad Dyjí, kde jsem jako malá trávila prázdniny, měla starý atlas. A v něm jsem objevila ostrov Formóza. Název se mi moc líbil, i proto, že ve Vranově byla a dodnes je hospoda Formóza. Ten ostrov se dnes jmenuje Tchaj-wan. To byl můj první kontakt s čínským světem.

Byla švadlena a v patnácti odjela do učení do Vídně. Postupně za ní dorazili mladší sourozenci a ona je všechny pomohla zaopatřit. Vzala si mého dědečka Karla, krejčího a celý život zůstali ve Vranově. Byli to lidé, kteří uměli své řemeslo. Neměli žádné velké vzdělání, ale vážili si ho, pravidelně chodili do knihovny, půjčovali si knížky. Když večer babička zašívala, dědeček četl nahlas klasickou literaturu, pamatuji se třeba na Vojnu a mír, kterou jsem si vyposlechla už v první třídě. Zdůrazňovali nám, vnoučatům, že se musíme učit, abychom byli lepšími lidmi. Dnes se vzděláváme proto, abychom měli víc peněz, a to je přece jen málo, ne?

Druhý impuls přišel na střední škole, kde se můj spolužák jen tak začal učit čínštinu. Říkala jsem si, jaký je to blázen. Já se chtěla věnovat užitému umění, ale naši z toho nebyli nadšení. A tatínek nečekaně navrhl, abych se učila čínsky, že je to důležitý jazyk. Díval se na svět pragmatičtěji než já. Cizí řeči jsem zvládala snadno, a také se mi líbilo čínské písmo – připadalo mi jako malování, tak jsem ho poslechla. Netušila jsem, jak těžký to je jazyk. Studuji ho vlastně dodnes.

Miluji rostliny, doma mám spoustu kytek a už se těším na zahrádku ve Vranově. A ráda chodím po horách. Loni jsme byli v Alpách.

Celý život si přeji, aby lidé žili v harmonii, přitom sama jsem permanentně v konfliktech.

Protože jsem tvrdohlavá.