Sabina Rojková: O dětství jsem kvůli herectví nepřišla

Prázdniny jste měla tentokrát dost pracovní. Začala jste točit pro Novu pokračování komediálního seriálu Co ste hasiči…

O tom zatím bohužel ještě nemůžu mluvit, ale můžu říct aspoň to, že takovou roli jsem ještě nikdy neměla. Vyvrbí se to s ní zajímavě. Věřím, že to bude zábavné jak pro mě, tak pro diváky. Kromě toho jsem měla i spoustu práce v dabingu.

Kvůli práci jsem strávila v létě mnohem více času v Praze než obvykle, ale když jsem měla volný den, snažila jsem se vyrazit aspoň na výlet nebo pouze někam k rybníku, jen abych nebyla v těch vedrech v rozpálených ulicích. Na chvilku jsem se byla podívat i k moři.

Už několik sezon v létě taky hrajete v divadelní verzi známého muzikálu Noc na Karlštejně. I pro mě je ten film pamětnická záležitost, a co teprve pro vás. Kdy jste ho viděla poprvé?

Je to už dávno, byla jsem ještě dítě, a tehdy mě nijak zvlášť neoslovil. Když mi ale producent Janis Sidovský před čtyřmi lety volal s nabídkou, jestli bych si nechtěla zahrát roli Aleny, tedy postavu, kterou ve filmu hrála Daniela Kolářová, už jsem samozřejmě dávno věděla, že Noc na Karlštejně je kvalitní věc. Jen jsem si ji potřebovala znovu pustit.

Od té doby se na ni dívám pokaždé, jakmile ji někde zahlédnu. Vždycky zůstanu až do konce.

Už dost dlouho se přes léto úspěšně hraje přímo na Karlštejně.

Tři roky hrála roli Aleny jenom Ivanka Korolová, ale potom začala produkce hledat alternaci, a od té doby se s Ivankou další čtyři roky střídáme. Takže sedm let! A pořád je vyprodáno. Ani covid nám to příliš nepokazil. Kvůli rekonstrukci Karlštejna jsme sice museli na dva roky jinam, ale putovali jsme po dalších krásných hradech a zámcích.

Od letoška už se znovu soustředíme hlavně na naši stálou scénu na Karlštejně. Právě tam má představení samozřejmě to největší kouzlo. Rekonstrukce sice ještě není úplně dokončená, ale nic nám už nebrání hrát.

Kromě toho máme svoji „smlouvu“ s Karlem IV., že nám nikdy nebude pršet. Každý rok před zahájením sezony chodíme do karlštejnské kaple prosit o přímluvu, a zatím se nám to vždy vyplnilo.

Dokonce když jsme hráli s vinohradským divadlem na letní scéně ve Valdštejnské zahradě v Praze Romea a Julii, přišla šílená bouřka s kroupami, ale na Karlštejně ten večer nepadla ani kapka! Na rozdíl od nás představení dohráli. Zato my jsme s Romeem málem spadli z balkonu, jak jsme se toho hromobití lekli.

Julii hrajete ve vinohradském divadle už taky dlouho, možná déle než Alenu.

Sedmou sezonu.

Vypadáte velmi mladě, ale přece jen je vám pětadvacet let, a to už máte ke čtrnáctileté Julii dál. Jak tu roli vnímáte dnes?

Myslím, že moje dřívější mladická naivita roli dost prospívala. Sice ji v sobě pořád ještě někde mám, ale taky už jsem si něco zažila, a tak vidím, že mám sklon ji trochu zatěžkávat emocemi. Ono to ale není špatně.

V první polovině je Julie sice pořád ještě taková holčička, kdežto ve druhé už za svůj vztah bojuje, a k tomu silnější emoce samozřejmě patří. Právě tuhle druhou polovinu si v poslední době dost rozehrávám. Jen se u toho musím trochu krotit a mít na paměti, že je mi jako Julii jen čtrnáct.

Letní scéna ve Valdštejnské zahradě představení určitě okořenila a oživila. Snad nám to vyjde i příští rok a budeme se tam moct zase v červnu vrátit. Pro Romea a Julii je to opravdu krásný prostor. S Markem Lamborou se nám hraje každým rokem líp a líp, a i proto je fajn, že nekončíme a představení se bude uvádět i v nastávající divadelní sezoně.

S herectvím jste začala už v dětství, na jevišti i v televizi. Jaké to může mít do budoucna v profesi výhody, to si asi každý umíme představit, ale našla byste i nevýhodu?

Nic takového mě myslím nepotkalo, nebo o tom aspoň nevím. Měla jsem vždy dost rolí úměrných mému věku, a dokonce i takové, které šly proti mému typu, jako například v seriálu Zločiny Velké Prahy.

Ani nemám pocit, že bych kvůli hraní takzvaně ztratila dětství. Samozřejmě jsem někdy cítila, že už je toho na mě moc, a byla jsem unavená, protože jsem se snažila zvládat školu i práci. Ale zase jsem se naučila si lépe organizovat čas.

Herectví mě vždycky hodně bavilo a na každém natáčení jsem si našla přátele. Ostatně já jsem od malička tíhla ke starším lidem, takže i možná proto mi to nijak nevadilo.

Čím to je, že si od malička rozumíte se staršími?

Nevím. Prostě to tak je.

Ani puberta na tom nic nezměnila?

Ne, neměla jsem ani nijak složitou pubertu, nechodila jsem pařit, nelákaly mě rebelie…

Na druhou stranu, proti čemu byste doma rebelovala, když vás tatínek vozil jako jedenáctiletou z Teplic do Prahy, abyste mohla hrát v Divadle ABC, a později i na natáčení seriálu Ulice.

To je pravda, přístup mých rodičů měl na tu moji klidnou pubertu určitě velký vliv. Vždycky mě v mojí touze být herečkou podporovali. Měla jsem opravdu krásné dětství a zázemí.

Vím, že nepocházíte z umělecké rodiny, ale dobře zpíváte a hudební talent se projevil taky u všech vašich tří sourozenců. A tak mě napadá, jestli rodiče třeba někdy v minulosti po umělecké branži aspoň netoužili, a nezasloužili se tedy o to, abyste si ten sen splnili vy.

Nemyslím si. V genech to ale určitě máme, jen jsme se tomu začali se sourozenci pořádně věnovat až my, naše generace.

Rodiče spíš jen brzy pochopili, co mě baví, a začali mě v tom podporovat. Navštěvovala jsem různé kroužky, vystupovali jsme i v městském divadle… K herecké dráze mi taky dopomohla náhoda. Rodičům totiž někdo řekl, že bych se hodila do reklamy, protože jsem takové živé dítě. Zřejmě nad tím přemýšleli, protože mě časem přihlásili do castingové agentury.

Reklamy jsem sice netočila, ale v jedenácti letech z toho vzešly první divadelní role v představení Jana Eyrová v Divadle ABC a v Krvavé svatbě v Rokoku.

Tak to byl velký začátek. Čekala bych spíš právě tu roličku před kamerou v reklamě než divadelní představení.

Role před kamerou přišly, ale později, a větší. V seriálu Ulice jsem hrála řadu let, pak následoval televizní film Poslední cyklista a další.

Poslední cyklista vypráví příběh rodiny deportované za druhé světové války do Terezína a je volně inspirovaný osudem spisovatelky a děčínské rodačky Evy Erbenové, která v Terezíně účinkovala v opeře Brundibár. Jak na toto natáčení dnes vzpomínáte?

Za tu příležitost jsem stále ohromně vděčná. Byla jsem z ní nadšená. Jednak to byl můj první film, což znamená úplně jiné natáčení než u seriálu, se kterým jsem zkušenosti už měla, a ještě ke všemu to byla taková obrovská role!

Už je to dost dlouho, takže si moc podrobností nepamatuji, ale dodnes se divím, že jsem to vzhledem k tomu vážnému tématu tehdy tak zvládla.

Co vám pomohlo?

Asi to bylo právě tím, že jsem byla ještě hodně mladá a nepřipouštěla jsem si velké obavy. Ani jsem se neponořila do kdovíjak dlouhé přípravy a natáčením jsem prošla s až neuvěřitelnou lehkostí. Ostatně v prostředí Terezína to téma přijde k člověku do značné míry tak nějak samo.

Jestli se nemýlím, Tomáš Töpfer, který ve filmu taky hrál, vás potom coby ředitel Divadla na Vinohradech pozval na konkurz. Váš první film vám tedy přinesl i příležitost získat angažmá.

Pamatuji si, že před konkurzem jsem měla obrovskou trému. Přede dveřmi jsem se klepala, ale jakmile jsem pak stála na scéně, šla jsem do toho naplno. Jsem šťastná, že jsem se do souboru dostala a mohla si v divadle zahrát několik rolí už během studia konzervatoře.

Začala jste tam hrát už v šestnácti letech. Prý ale chybělo docela málo a vybrala jste si místo herectví kariéru tanečnice. Co o tom rozhodlo?

Asi mě přece jen víc bavilo to herectví a taky jsem si uvědomovala, že tanečnice mají docela krátkou kariéru, musí brzy do důchodu… (směje se)

Ale později jsem si splnila svůj taneční sen – tanec jsem rok učila na základní umělecké škole, ohromně mě to bavilo. Já jsem vlastně nikdy netoužila tančit třeba v Národním divadle, ale jako malá holčička jsem si na hodinách tance přála být jednou jako naše paní učitelka. Takže jsem si to přece jen aspoň nakrátko splnila a možná se k tomu ještě někdy vrátím.

Na tanec se ptám i proto, že dobře zvládáte všechny disciplíny, které jsou potřeba pro muzikálové herectví. Napadlo mě tedy, jestli si vás tento žánr přece jen víc nepřitáhne.

Nemůžu říct, že by mě vůbec nelákal, protože jsem účinkovala kromě Noci na Karlštejně i v muzikálu Tři oříšky pro Popelku, což jsou krásné české tituly.

Čím jsem ale starší, tím víc mě baví činohra – ta možnost hrabat se v pocitech a slovech do hloubky… Jenže v českých muzikálech je právě tento druh herecké práce odsouván stranou. Režie se soustředí na choreografie a zpěv, ale na text okolo už nezbývá tolik pozornosti.

Za můj vztah k činohře určitě může i to, že jsem měla už jako velmi mladá příležitost hrát se skvělými umělci, s těmi největšími „bardy“, kteří mě činohru naučili milovat a vidět v ní kvalitní, pořádnou práci.

Neměla jste vedle nich trému, nestyděla jste se?

Ne, i tohle jsem brala s nějakou tou zvláštní dětskou lehkostí a začala jsem se s nimi přirozeně kamarádit. Byla jsem mnohem víc bezprostřední než dnes, zřejmě to u mě do velké míry patřilo k věku. Věděla jsem samozřejmě i tehdy, co všechno umějí a mají za sebou, ale teď si to mnohem více připouštím a jsem ostýchavější, opatrnější.

V seriálu Ulice jste jako Viky Horáková hrála řadu let. Po odchodu jste musela dostávat spoustu nabídek. Jak moc si vybíráte role?

Dostávala jsem jich spoustu a chtěla jsem si co nejvíc užít těch, které nepředstavovaly takovou tu televizní „tovární“ výrobu, ale byly to kvalitně připravené projekty, kde bylo dost času na natáčení. Za ně jsem moc ráda. Vždycky si totiž radši vezmu jeden dobrý projekt a dělám ho pořádně.

Například na přelomu loňského a letošního roku jsme vás mohli vidět v závěrečném dílu historické minisérie Marie Terezie jako nejoblíbenější dceru panovnice Marii Kristýnu, zvanou Mimi.

To byl nádherný projekt. Zahrála jsem si až v jeho závěru a jsem moc ráda, že mi to vyšlo. Mimochodem, předešlé díly Marie Terezie jsem viděla až ve chvíli, kdy jsem dostala nabídku na roli Mimi, takže to bylo trochu podobné jako s Nocí na Karlštejně. Nemám totiž na televizi moc času…

Zaujalo mě, že po konzervatoři jste se rozhodla nepokračovat ve studiu herectví na DAMU, ale vybrala jste si mediální studia. Proč?

Chtěla jsem dál studovat, ale ne herectví. Na konzervatoři viděli docela neradi, když jsem ve škole chyběla kvůli natáčení nebo zkouškám v divadle. A protože jsem se po maturitě chtěla věnovat herectví naplno, nechtěla jsem se uzavřít na DAMU a vybrala jsem si mediální studia na škole, kde mi umožnili individuální plán. I tak byly ale nároky vysoké a zabralo mi to spoustu času.

Vybrala jste si ještě blízkovýchodní studia. Co vás k nim přivedlo?

Podle mě to bylo tím, že jsem narazila na historický turecký seriál! (směje se)

Probudil totiž moji zvědavost, začala jsem si k tomu zjišťovat spoustu věcí, a nakonec jsem se do toho ponořila natolik, až jsem se dostala k historii izraelsko-palestinských konfliktů.

Začala jsem se učit turecky, něco málo umím i arabsky.

Pro náš sluch jsou to myslím docela těžké jazyky, neobvyklé.

I to se mi na nich líbí! Například jazyky jako francouzštinu nebo španělštinu se tady tradičně učí dost lidí a máme je i dobře naposlouchané, protože jsou nám historicky bližší.

Možná i proto mě začaly přitahovat jazyky založené na úplně jiných principech a určitá „exotičnost“, takže kromě turečtiny se teď učím ještě korejštinu.

Každopádně bych Blízký východ s chutí studovala ještě dál, ale na druhou stranu, ten stres spojený se školou si už asi nechci způsobovat. Uvidíme. Zřejmě to budu už jen zpovzdáli sledovat. Myslím, že jsem Blíženec se vším všudy: od všeho trochu.