Principálka Romana Goščíková: Nejvíc mě vyčerpávala nespravedlnost pražské grantové politiky

„Nepřišlo to z ničeho nic, nebyl to náhlý nápad,“ odpovídá Romana Goščíková na otázku, co ji přivedlo na myšlenku koupit divadlo. „Měla jsem jedenáct let zájezdové Divadlo Různých Jmen, jezdili jsme po celé republice, hráli jsme klasické kusy jako Bílá nemoc, Revizor, Audience a Vernisáž, 1984, často pro školy. Začínala jsem tam jako herečka, pak jsem se stala ředitelkou.“

Zkušenost se školním publikem, které dává občas najevo, že do hlediště usedlo z povinnosti, má dobré: „Liší se to samozřejmě podle typu škol, a hlavně podle kantorů, kteří tam žáky berou. Když je na to připraví, jdou s příběhem, i když se jedná o vážné téma jako v Bílé nemoci, Maryše nebo Přeletu nad kukaččím hnízdem.“

Po jedenácti letech se chtěl soubor pod jejím vedením usadit a pěstovat si vlastního diváka, vlastní dramaturgii. Pro uvedení komedie Stvoření světa bez cenzury si v roce 2016 začali pronajímat pražské Divadlo Radka Brzobohatého. Autorem hry byl známý filmový režisér Karel Janák, tehdy už Romanin partner. Zároveň začali jednat s majitelkou divadla Hanou Gregorovou, vdovou po Radkovi Brzobohatém, která měla v úmyslu divadlo prodat. Po roce jednání od ní Romana divadlo koupila.

„Mluvíme o milionech, vzala jsem si samozřejmě půjčku,“ odpovídá na otázku, kolik takové divadlo stojí. „A to jenom za značku a vybavení, prostory máme v pronájmu.“

První kroky neprobíhaly úplně hladce: „Došlo k totální obměně repertoáru. Mám dojem, že si bývalá majitelka představovala, že od ní divadlo koupím a ona tady zůstane jako umělecká šéfka. Vzala nám dokonce jednu inscenaci, nakonec to skončilo u soudu, který jsem vyhrála.“

Další zádrhel přišel s pandemií. V době, kdy po změně repertoáru začali vydělávat, museli divadlo zavřít. „Měli jsme zrovna nasmlouvaných hodně zájezdů, těšila jsem se, že splatím dluhy, a přišel covid,“ vzpomíná.

Romana je majitelka a ředitelka divadla, kterému zůstalo původní jméno po slavném herci. Uměleckým šéfem je režisér a herec Lukáš Burian. „Vybíráme hry společně. Zveme si ke spolupráci režiséry, kteří taky přicházejí s nápady. V současné době například Petr Svojtka nebo Jakub Nvota,“ objasňuje sestavování repertoáru ředitelka.

„Hodně o tom debatuju i s manželem. Karel je zkušený režisér, točí filmy, které diváky baví. Napsal nám už čtyři scénáře, dva z nich režíroval. Jeho Freddie – concert show máme na repertoáru už pět let. Jako ředitelka jsem s ním moc spokojená,“ pochvaluje si s úsměvem.

Připouští, že si oba nosí práci domů: „Máme společných hodně projektů, nejen tady v divadle. Když jsme měli kvůli covidu zavřené divadlo, mohla jsem se pustit do něčeho, co mi Karel vnukával už dlouho – do filmové produkce. Natočili jsme osmidílný seriál Agrometal, ke kterému on napsal scénář a režíroval, já ho produkovala a taky jsem si v něm zahrála. Vysílal se nedávno na Primě. Teď už připravujeme další seriál. Společná práce je součástí našeho života.“

Na otázku, jak se seznámili, žertuje, že je dala dohromady paštika. Poznali se před jedenácti lety při natáčení reklamy na tento produkt, kterou Karel Janák režíroval a ona v ní hrála. „Zprvu jsme se stali přáteli na Facebooku. Několikrát jsem ho zvala na naše představení, říkala jsem si, že takhle známý režisér se vždycky může hodit, ale nikdy nemohl, a tak jsem ho přestala zvát. Navíc jsme každý měli někoho jiného,“ líčí počátek jejich známosti.

„Na začátku roku 2014 slíbil přijít, ale na poslední chvíli se omluvil s tím, že mě zve na večeři. Proč bych chodila s cizím chlapem na večeři, říkala jsem si a změnila to na oběd. Začali jsme se kamarádit a pak spolu chodit. V roce 2017 jsme se vzali a dva roky nato se nám narodil Ondrášek.“

Uznává, že mateřství je důležitá událost v životě, ale nepatří k ženám, které se k manželství a mateřství stoprocentně upínají. „Práce mě natolik naplňovala, že mi dítě nechybělo,“ tvrdí a dodává, že manžel ji musel k miminku dost přesvědčovat. „Ondrášek je jeho třetí syn, ti dva starší jsou už dospělí. Je nadšený otec, ještě by chtěl další děti, ale já ten plán úplně nesdílím. Ondrášek je samozřejmě skvělý, ale popravdě řečeno, jiné děti mi moc neříkají.“

S mateřskou dovolenou to nepřeháněla: „Den před jeho narozením jsem u nás v divadle zkoušela muzikál Padesát odstínů šedi. A bylo mu čtrnáct dní, když jsem s ním odjela do divadla, kde jsem měla nějaké jednání. Od té doby je takové naše divadelní a natáčecí dítě.“

Pro propagaci muzikálu Padesát odstínů šedi vloni souhlasila s focením pro časopis Playboy. „Nebylo to tak, že bych měla potřebu se svlékat do pánského časopisu, ale bylo to spojené s rozhovorem se třemi herečkami, co hrajeme v muzikálu, který je vlastně parodie toho známého erotického filmu. Producent a překladatel Adam Novák ho přivezl z Broadwaye a přeložil nám ho. V jedné písničce se tam svlečeme do prádla, a tak jsme se i vyfotily. Žádné akty to nebyly. Díky propojení s divadlem jsem s tím problém neměla.“

Jako principálka poznala, že komerční divadlo v centru Prahy musí uvádět repertoár co nejširšího rozsahu: „Specializovat se na těžká dramata si může dovolit dotované divadlo, státní, městské. My potřebujeme tituly, které přilákají co nejvíc diváků. Máme proto široký záběr, od muzikálů přes komedie po dramata.“

Její cesta k herectví odstartovala v rodné Ostravě, kde od třetí třídy chodila do dramatického kroužku. „Rodiče i prarodiče měli léta předplatné do Moravskoslezského divadla, odmala mě brali s sebou. Jako malá jsem účinkovala v pár dětských pořadech a zalíbilo se mi to. Byla jsem šprtka se samými jedničkami, a tak jsem začala chodit na víceleté gymnázium. Měla jsem v plánu jít potom na DAMU.“

Jenže hraní ji lákalo natolik, že nechtěla čekat, až odmaturuje na gymnáziu. V kvintě se přihlásila na hudebně-dramatický obor ostravské konzervatoře a první dva ročníky studovala souběžně s dvěma posledními na gymnáziu.

Ještě jako studentku konzervatoře si ji režisér Jiří Krejčík vybral do role Panny Marie v jeho televizní adaptaci povídky Karla Čapka Svatá noc (2001). Během natáčení dostala nabídku, aby přešla do Prahy, a po prázdninách nastoupila do třetího ročníku pražské konzervatoře. Rok nato si ještě přibrala studium divadelní vědy na Filozofické fakultě UK, kde získala magisterský titul.

Po ukončení studií vyrazila do světa. „Mým spolužákem na konzervatoři byl Jirka Srnec mladší, syn zakladatele Černého divadla. Nabídli mi spolupráci, a tak jsem s nimi dva roky jezdila po celém světě. Potom jsem už toužila po práci před kamerou a začala jsem točit seriál Ošklivka Katka. Když mi zase chybělo jeviště, přišlo Divadlo Různých Jmen, kde se hraní překlopilo do ředitelování,“ líčí s úsměvem.

Televizní diváci si ji asi nejvíce pamatují z pravidelného losování sportky, které uváděla před devíti lety: „Byla to zajímavá zkušenost. Ono se to nezdá, je to jen pět minut, ale jsou to živé přenosy. Losuje se každý den, střídali jsme se sice, ale je to velký závazek, když vedle toho hrajete. Byla to docela řehole, vydržela jsem to půl roku. Člověk se musel absolutně koncentrovat, nemohlo se to přetáčet nebo nějak upravovat.“

Vsadila si někdy? „Tehdy ne, to jsme nemohli, ani rodinní příslušníci. Ted’ občas vsadím, když vidím, kolik se dá vyhrát milionů. Pro divadlo by se hodily!“ zdůrazňuje a přiznává, že zabezpečení financí na divadelní provoz je boj. Zatím se jí sázkařské štěstí vyhýbá.

„Nejvíc mě vždycky vyčerpávala nespravedlnost pražské grantové politiky. Je založená na subjektivním hodnocení, které často plyne z kamarádšoftů. Otevřeně říkám, že než takhle, bylo by spravedlivější, aby granty nedostával nikdo. Ať rozhodnou diváci. Když vidím, že jiné soukromé divadlo, které ani nemá za sezonu tolik nových titulů, dostává velké granty…

My jsme nedostali nikdy nic. Od covidu alespoň zavedli tzv. sedačkovné – příspěvek na prodané vstupenky. Proti grantům uměleckým to není žádná výhra, ale aspoň něco. Už jsem se tím přestala zabývat, je to boj s větrnými mlýny. Než si začít dělat ty správné známosti, budu věnovat energii tomu, abychom připravovali představení, která se divákům budou líbit. Nejen tady v Praze, ale i na zájezdech.“

Vedení divadla znamená spoustu práce a zodpovědnosti, ale přináší svobodu a nezávislost, míní. Vyhovuje jí, že si sama může zvolit, v čem bude hrát. „Samozřejmě při tom hledím na zájem divadla,“ zdůrazňuje.

„Když jsem poprvé četla thriller Hračička, což je naše poslední premiéra, byla jsem nadšená a věděla jsem, že v tom chci hrát. Stejně tak jako vrchní sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem (hru v roce 1975 zfilmoval Miloš Forman). Tu jsem zkoušela jako těhotná, a ještě jsem ji odpremiérovala. To byly role, o kterých jsem neměla pochyb. Určitě bych se nikdy nezbláznila a nechtěla si u nás zahrát Zlatovlásku. Musí to typově odpovídat. Celkově hraju míň, protože synovi jsou necelé čtyři roky a hodně času a energie spolyká ředitelování. Proto mám ve všech rolích alternace.“

Má větší ambice herecké, nebo principálovské? „Herecké ambice pořád mám, vloni jsme měli v divadle čtyři premiéry, ve dvou jsem hrála. Dávám do toho maximum, v tu chvíli musím ředitelování upozadit. Víc asi narůstají ambice manažerské. Takže bojuju na obou frontách a to je motor, který mě žene.“

Herce si vybírá podle divadelních textů, které se jí dostanou do rukou. „Máme stálé kolegy, kteří hrají ve více věcech, pro zpestření je mixujeme s mediálně známými jmény. Byť to není docela spravedlivé, hlavně pořadatelé zájezdových představení se ptají, kdo ze známých jmen tam hraje. Taky zklamete hodně hereček, protože těch je víc než herců a rolí je pro ně míň. Už jsem poznala, že nikdy se člověk nezavděčí všem. Přestala jsem si dělat hlavu, co si lidé myslí. A když má někdo nějaké řeči, řeknu, ať si to zkusí sám.“