Příběh dvoudílných plavek

„Plavání? Málo ženské!“ Tento názor panoval v 18. století, a tak jste ženy mohli vidět ve vodě se spíše pohybovat, přičemž na sobě měly dlouhé volné šaty. Držet se přísných pravidel slušnosti bylo třeba i století poté, kdy koupacímu úboru z těžké látky mnohdy nechyběly ani punčochy.

Až ve 20. století si dámy mohly oddechnout a začít trénovat tempa. Společnost uznala plavání za zdraví prospěšné bez ohledu na pohlaví. Módní návrháři se začali zabývat výrobou plavek, zpočátku převážně jednodílných.

Motivace proměnit jednodílné plavky ve dvoudílné však nebyla vždy poháněna touhou poodhalit více z krás ženského těla. Zpočátku minulého století šlo spíše o důsledek světové hospodářské krize, kdy nebylo materiálu nazbyt.

Koncem třicátých let představil francouzský návrhář Jacques Heim dvoudílný model, jenž byl odvážnější než všechny předchozí. Přesto stále zakrýval pupík, což pro něj bylo odpovědí na otázku, proč se jeho plavky tolik neprodávají. A tak se rozhodl, že půjde cestou ještě většího minimalismu.

„Nejmenší plavky na světě!“ nazval nový model Atome v květnu 1946. Ženy o plavky měly zájem, přesto se o nich dnes moc neví. Aniž by to totiž tehdy Jacques Heim tušil, doslova na záda mu dýchal silnější „plavkový hráč“.

Dva nevyztužené trojúhelníky látky coby materiál na podprsenku a šňůrkové kalhotky. To byla odvážná vize francouzského automobilového inženýra Louise Réarda.

Když mu bylo 44 let, převzal po matce obchod se spodním prádlem, což osudově změnilo směr jeho aktivit. Na začátku července 1946 svůj výtvor představil veřejnosti a sloganem „menší než nejmenší plavky na světě“ jasně narážel na Jaquesa Heima.

Model nazval bikiny s odkazem na „výbušný“ atol Bikini v Tichém oceánu, kde čtyři dny před jeho uvedením proběhl řízený americký jaderný pokus.

Louis Réard však brzy poznal, že svou odvahou předběhl dobu. Nejdříve nedokázal přemluvit žádnou modelku, aby jeho bikiny předvedla. A tak se na módní přehlídce v Paříži nakonec prošla Micheline Bernardiniová. Stud rozhodně nebyl jejím druhým jménem, jelikož šlo o striptýzovou tanečnici.

Titěrné plavky vzbudily velkou pozornost, byly však považovány za skandální a na mnoha místech je zakázali. Réard si však stál pevně za svým: „Bikiny nejsou bikiny, pokud je nelze protáhnout snubním prstenem.“

Nakonec to, co běžné ženy neustály, přijaly hvězdy filmového plátna jako výzvu. Marilyn Monroe, Raquel Welchová, Brigitte Bardotová, to je jen zlomek jmen slavných hereček nosících bikiny před kamerou i v soukromí.

Teprve sedmnáctiletá Brigitte v nich okouzlovala studenta Gérarda ve filmu Manina, dívka v bikinách. A Ursula Andressová díky těmto plavkám dostala do kolen samotného Jamese Bonda v první filmové bondovce Dr. No.

Veřejnosti stačilo počkat si na uvolněná šedesátá léta, která plavkám, jež jen pramálo brání slunečním paprskům, prorazila cestu k celosvětové slávě. Obléct si je však dodnes zůstává do jisté míry ožehavým tématem. Pohled na ženy v nich naposledy neustál v roce 2022 starosta italského městečka Sorrento Massimo Coppola.

„Lidé, kteří chodí v bikinách na nákupy do obchodu nebo do restaurace, odporují slušnému chování. Proto jsme vydali zákaz, za jehož porušení hrozí pokuta v přepočtu více než 12 tisíc korun,“ hromoval.

Nic to však nemění na faktu, že Louis Réard od své premiéry prodával bikiny v Paříži dalších 40 let a ve věku 87 let umíral s vědomím, že významně ovlivnil příběh dámských plavek.