Hlavní obsah

Michal Isteník: Zjistil jsem, že musím ubrat

25. 8. 2021, 12:04
Právo, Dana Braunová

„Prosím žádné otázky o Mostu!,“ vymínil si Michal Isteník (38) s tím, že se na jeho postavu ve slavném seriálu novináři ptají už tři roky v kuse. Chystala jsem se na napjatý rozhovorový souboj, ale nakonec jsem si v jednom brněnském lokále příjemně popovídala s naprostým pohodářem.

Foto: Tino Kratochvíl

Michal Isteník

Článek

Dovedete spočítat, kolikrát jste absolvoval cestu mezi Prahou a Brnem?

Byly doby, kdy jsem ji absolvoval pětkrát šestkrát týdně. Když jsem v Divadle v Dlouhé zkoušel Oblomova, jezdil jsem z Brna ráno na zkoušku a odpoledne zpátky na představení. Hrál jsem tehdy skoro denně.

Jezdím zásadně vlakem, pro mě to jsou tři klidné hodiny, které mám jen pro sebe, něco si přečtu, odbudu si takové ty administrativní práce, do kterých se mi doma nechce. Mám ty cesty mezi Brnem a Prahou nakonec rád.

Vy ale nejste rodilý Brňák.

Pocházím ze středních Čech, z Nového Strašecí. Do Brna jsem přišel ve dvaceti, když jsem se po roce studií na pedagogické fakultě v Ústí dostal na JAMU. Hned jsem se do Brna a jižní Moravy zamiloval.

Jako klukovi z malého města mi je sympatické, že Brno v něčem funguje podobně. V centru potkáváte pořád stejné lidi, nestalo se mi, že bych si sednul do restaurace a hned někoho nepoznal. Nemusíte ty lidi znát osobně, ale víte třeba, kde pracují. To se v Praze nestane.

Zároveň tu najdete všechno, co potřebujete. Skvělé kulturní vyžití, dobré služby, nemůžu si ani stěžovat, jak tady fungují úřady. Brno se v poslední době dostalo na vysokou vědecko-technologickou úroveň, v mnohém je na světové špičce. Co se týká gastronomie, s tím, co jsem tady zažil před nějakými osmnácti lety, se to nedá srovnat. Je to teď dobré místo pro život. Praha je na mě moc rychlá. Pokaždé se odtamtud do brněnského klidu rád vracím.

Nebylo toho klidu za uplynulý rok až moc?

V prvním lockdownu se mi zastavilo úplně všechno, to je pravda, odjel jsem s rodinou na chalupu v západních Čechách a odpočíval. Nestydím se za to, když řeknu, že první lockdown mi přišel vhod. Měl jsem toho už strašně moc.

V tom druhém se už natáčelo, takže jsem měl spoustu práce. Točil jsem prakticky denně. Znovu se rozjelo třeba natáčení seriálu o nových technologiích s názvem Futuretro. Vzniká ještě odnož pro děti, která se bude vysílat na Déčku. Představuju tam skeptické retro, moderátorská kolegyně Naomi Adachi je za futuro.

Co všechno jste v rámci natáčení absolvoval?

Mám za sebou vojenský výcvik ve Vyškově, jízdu ve formuli, simulátor stavu beztíže. Na dno jsem si sáhnul, když jsme tady v Brně točili o policejním kamerovém systému. Na Moravském náměstí jsem fiktivně ukradl kabelku a snažil se s ní zmizet. V příšerném lijáku jsem sprintoval centrem Brna, snažil se vyhýbat kamerám, lidi se zastavovali, co tu lítá za blázna.

Simulovaný teroristický útok na vojenském výcviku ve Vyškově taky stál za to. Chlapi, se kterými jsem to absolvoval, měli za sebou mise v Afghánistánu, byli milí, ale jako pacifistovi mi při tom úplně dobře nebylo.

A co vás při výhledu do naší budoucnosti nejvíc překvapilo?

Že budoucnost je pozitivní. Opravdu většina lidí, se kterými jsme se setkali při natáčení, myslí ve vývoji a používání moderních technologií na člověka a přírodu.

Například u Veverské Bítýšky jsme navštívili pána, který vymyslel stroj na zpracování a recyklaci plastů, který funguje v podstatě jako perpetuum mobile. Kdyby se uvedl celosvětově do praxe, nemusel by se na téhle planetě už vyrobit ani gram plastu.

Pokud vím, zrealizoval jste i vlastní scénář.

Dotočili jsme šestidílný komediální seriál Vegani a jelita, který jsem napsal, režíruju, produkuju, a ještě tam hraju hlavní roli. Takové pokorné dílko. (smích)

Hraju strašného idiota, majitele obchodu se zdravou výživou, který si ho otevřel jen proto, že mu žena řekla, že by se na tom dalo dobře vydělat. On to nenávidí, nenávidí i lidi, co tam chodí nakupovat. V obchodě a jeho okolí se však začnou dít mysteriózní věci, které umožní všem kolem změnit jejich život k lepšímu.

Foto: Viktor Kronbauer

S Cyrilem Drozdou a Markem Pospíchalem (vpravo) v Zimní pohádce, uváděné na letošních Letních shakespearovských slavnostech.

Koho tam kromě vás uvidíme?

Kolegy z Městského divadla Brno Jakuba Uličníka, Lucii Bergerovou, Petru Lorencovou z Národního divadla Brno a mnoho dalších. Do každého dílu jsem přizval vzácného hosta, který má nějakou vazbu na Brno: v prvním to bude Lukáš Hejlík, pak Zdeněk Junák, Bolek Polívka, Vojta Dyk, Hana Holišová nebo Jirka Dvořák.

Spolupracovali jsme s Jihomoravským filmovým fondem a doufám, že tato spolupráce bude pokračovat. Moc bych si přál, aby se tady víc točilo, aby filmaři z jižní Moravy a Brna nemuseli za vším jezdit do Prahy.

Když jsem jednou v Praze vystupoval v půl sedmé z prvního ranního vlaku, vystoupilo nás osm a sedm z toho byli filmaři z Brna, kteří odjeli od rodin za prací do Prahy. Vymysleli jsme proto s Jakubem Uličníkem slogan „Roztočíme Brno“ a založili jsme produkční skupinu. Chceme trochu rozhýbat brněnskou kinematografii, propojit šikovné lidi, investory...

Před krátkým časem jste se oženil a stal se otcem malé Anežky. Vaše žena je rodilá Brňanka?

Ano je, ale dohromady jsme se dali v Praze. Nemá s mou branží nic společného, je marketingová specialistka, ale při natáčení Veganů jsem ji přizval, aby dělala kostýmy. Bylo pro mě důležité, aby mohla nahlédnout do mé práce zevnitř...

Neměl jste po roli, kterou jste hrál v Kukačkách, seriálu o záměně dvou novorozenců v porodnici, z této instituce obavy?

Když jsem si pro manželku a dceru do porodnice přijel, zdravotní sestra odstřihla tkaničku s číslem miminka a říkala: „Tu pásku se jménem jí nechám, ať děťátko z porodnice odchází označené. Souhlasíte, tatínku?“ A změřila si mě takovým hraně přísným pohledem. Všichni jsme se smáli. Musím touto cestou velmi poděkovat porodnici na Obilním trhu v Brně. Chování a odbornost všech, se kterými jsme se setkali, byly bezchybné.

V Kukačkách jste hrál se zarytým sparťanem Davidem Novotným. Jiskřilo to?

Strašně! Šili jsme do sebe pořád. Musím zdůraznit, že já jsem umírněný slávista, on je fanatik. Ale vážně, bylo nám spolu moc dobře.

Co říkáte tomu, že fotbal je dneska jedním z největších byznysů na světě?

Nejsem psycholog, takže nemůžu posoudit, co s charakterem mladého člověka udělá, když se mu dostane takové pozornosti a takových peněz. Přeju jim to samozřejmě, hodně z těch největších se navíc intenzivně angažuje v charitě.

Co mě možná trochu znepokojuje, je moc, kterou jim to dává, ale to není chyba fotbalu, taková je internetová doba. Cristiano Ronaldo odsune na tiskovce dvě lahve s Coca-Colou a její akcie na trhu spadnou o desítky miliard. Díky jedinému jeho gestu.

V každém okamžiku na veřejnosti by si pak měli ti kluci uvědomovat, že ta moc s sebou nese i obrovskou odpovědnost. A být v tom smyslu vzorem.

Váš otec i bratr byli fotbaloví profesionálové, vaši fotbalovou kariéru zastavilo zranění.

Tatínek byl profík v době socialismu. Takže byl zaměstnaný v Poldi Kladno, ale hrál fotbal. Jak to tehdy fungovalo, nemám zdání. Brácha byl profesionálem jen krátce, měl obrovský talent, byl ve všech mládežnických reprezentacích, v sedmnácti hrál v áčku Slávie, ale v devatenácti mu skočili na koleno a tím jeho vrcholová kariéra skončila.

Hrál pak ještě v Karlových Varech, v Rakovníku a kariéru ukončil zpátky doma v Novém Strašecí. Žije spokojeně, má skvělou rodinu, pracuje v logistické firmě, kterou založil táta.

Vaše příjmení zní trochu východně. Nepocházejí vaši předkové z východu Slovenska nebo ze západu Ukrajiny?

Rodina Isteníků je určitě ze Slovenska, někde poblíž Žiliny, ale já myslím, že ten prapůvod musí být ještě dál na východ. Já se třeba nikdy rusky neučil a rozumím, dokonce umím číst azbuku. Miluju ruské autory, odehrál jsem spoustu rolí ruské klasiky.

Politicky jsem opakem slova rusofil, ale v umění cítím velké sepětí. A když se na mě podíváte, je tam nějaká vazba na východ taky zřetelná...

Co vodka?

To ne, bývávalo v mládí, ale to se tak blblo se vším. S příchodem do Brna jsem se zamiloval do vína. Miluji Pálavu, to je magické místo. Nejlíp jí sluší vlašský ryzlink, vlašák pašák, jak se říká. V Rakousku mám zase rád veltlín a rýnský ryzlink. Z červených vín mě naposledy velmi překvapilo bulharské víno. To už dávno není Medvědí krev...

Letos jsme s Kubou Uličníkem a Petrem Lepkou vypálili naši společnou slivovici, v garáži mi kvasí bečka s mačem na třešňovicu a meruňky už dozrávají. Jsem už prostě Moravák.

Jak jste prožíval červnový návrat na jeviště?

Přiznám se, že jsem se po uzávěře na jeviště bál, že to nebudu umět. Jak říká Jirka Dvořák, herectví není jízda na kole, herectví se zapomíná...

První jsme hráli Zamilovaného Shakespeara a opravdu jsem kupil chybu na chybu. Nebyl jsem si jistý, přeříkával jsem se. Snažil jsem se dívat mezi diváky, jak reagují, ale nic jsem nepoznal, protože měli na obličeji roušky. To mi na jistotě nepřidalo.

Při Zimní pohádce, kterou na Letních shakespearovských slavnostech hrajete již třetí sezonu, budete bezpochyby jistější.

Režiséru Pavlu Khekovi se podařilo dát dohromady výbornou partu, celý rok si píšeme, těšíme se na sebe. V roli sicilského krále Leonta navíc alternuju s mým velkým kamarádem Martinem Hofmannem (spoluúčinkujícím v seriálu Most!).

Martin Hofmann: Tečka má hodně paralel s mým životem

Kultura

V létě nehraju úplně rád, takže kdybych šel každý den v půl deváté večer na jeviště s někým, kdo mi nesedí, pokazil bych si celé léto. Tady je to skvělé, nasmějeme se spolu, každý občas něco dobrého přinese, uděláme si malý raut, máme se rádi.

Hlavním motivem té hry je zrada, žárlivost a odpuštění.

Leontova žárlivost pramení z jeho ješitnosti a strachu. Z ješitnosti, že on, velký král, by mohl být paroháč, a ze strachu, že ztratí rodinu. Tenhle vnitřní svár, který je navíc výplodem jeho fantazie, jej změní v diktátora, který zničí vše kolem sebe. Včetně těch, které miloval nejvíc.

Věříte ve vztahy, které začnou třeba na střední škole a pokračují po celý život? Nebo si má člověk raději trochu počkat, něco si odžít...

Někteří měli štěstí hned napoprvé a nemuseli kupit chyby, zklamání, prostě sbírat zkušenosti. Mně to chvíli trvalo, ale teď vím, že tu pravou mám. Kdyby mi někdo nabídl, aby mi znovu bylo třeba dvacet, vůbec bych o to nestál. Nechci ty zkušenosti sbírat podruhé. Jó, kdybych ve dvaceti věděl všechno, co vím teď, tak klidně. Mladší tělo bych klidně bral.

Foto: Nikol Wetterová

Na scéně Městského divadla Brno s Petrem Halberstadtem, Ladislavem Kolářem a Jakubem Uličníkem v komedii Světáci.

Co vás teď čeká na domovské scéně v Městském divadle Brno?

V covidovém období jsme připravili snad šest premiér, které čekají na uvedení. Mezi nimi i Světáky, kde hraju fasádníka Prouzu, roli, kterou ve známém Podskalského filmu hrál Vlastimil Brodský. S nimi se do programu počítá až někdy v říjnu.

Díky téhle „odstávce“ jsem si uvědomil, že se už nechci tak honit. Už nechci hrát večer co večer

Našel jste na „covidovém“ období i něco pozitivního?

Záleží, z jakého úhlu se díváte. Z toho celospolečenského převládá minus, protože ekonomický dopad bude hrozivý. Z toho osobního jsem si užíval, že jsem měl konečně volné večery. Hrával jsem před covidem standardně pětadvacet až osmadvacet představení za měsíc. Najednou jsem mohl synovi přečíst před spaním pohádku. Tohle jsem si moc užil.

A taky jsem si díky téhle „odstávce“ uvědomil, že se už nechci tak honit. Už nechci hrát večer co večer. Když budu mít za měsíc patnáct představení, budu naprosto spokojený. Chci být konečně pánem svého času a mít čas i na projekty, které jsem v posledních měsících rozjel.

Kterému svému projektu se teď věnujete?

V postprodukci jsou Vegani, je to honička s termíny odevzdání, ale všichni jedou jako pily. Souběžně připravuji audioknihu Kdo šije u Podolské a s Mirkem Krobotem máme rozepsaný scénář s pracovním názvem Blbej den Jirky Tichánka. Chtěli bychom vzkřísit žánr grotesky.

Jaké to je, být nejdřív hercem jednoho brněnského divadla, uznávaným, leč celorepublikově málo známým, a pak najednou megastar, zrozenou ze dne na den díky veleúspěšnému seriálu?

Ten rozdíl je obrovský. Ale už jsem se s tím naučil žít. Neodmítám žádosti o fotografii ani o podpis. Zvlášť když se ti lidi chovají slušně. Mám velkou výhodu, že žiju v Brně, které je trochu za větrem. Nikdo z bulváru sem nepojede, aby mi číhal před domem. Třeba Martin Hofmann nebo Erika Stárková si v Praze po Mostu! užili svoje.

A ten méně viditelný rozdíl?

Řeknu to na rovinu: Sice mám Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie, když mi ale volala filmová produkce, mluvila s neznámým hercem z Brna, který měl být rád, že si na něj vzpomněli, a podle toho vypadala nabídka. To se díky Mostu! přes noc změnilo. Je teď pro mě mnohem jednodušší domluvit se na smysluplných podmínkách.

Bylo těžké hrát v seriálu Most! postavu, jejíž názory jsou v naprostém rozporu s vaším přesvědčením?

V tom je princip herectví, nikdy nehraju sám sebe. Když mám někde mluvit za sebe, jsem z toho celý rozklepaný. Vyhýbám se tomu, jak můžu. Výčepní Eda mě bavil, protože ten scénář byl skvěle napsaný. Jeho rasismus a homofobie nebyly samoúčelné, měly hlubší význam. Na konci se ostatně ukáže, že to je v zásadě dobrý člověk.

Foto: ČT

Obrovskou popularitu mu před dvěma lety přinesla role ťulpase Edy v seriálu Most!.

Jsem naprostý liberál, ať si každý říká nebo nosí, co se mu líbí, ať si spí, s kým chce, je mi to fuk, pokud tím nikoho neomezuje. Přiznám se ale, že hyperkorektnost, která nás teď obklopuje, začínám dost těžce nést.

Mám se snad stydět za to, že jsem běloch? Nebo muž? Mám se omlouvat a přepisovat historii? Nebo přejmenovávat knihy? Agatha Christie napsala Deset malých černoušků, ale tenhle název se už nesmí používat a jmenuje se to Už tam nezbyl ani jeden. Šílené!

Jsem všemi deseti pro rovnost, ať jde o rasu, vyznání, pohlaví, nebo sexuální orientaci, ale ve chvíli, kdy mi někdo diktuje, jak mám nebo nemám mluvit, jak se mám cítit a za co se mám stydět, se ve mně všechno vzepře.

Jak se po téměř dvaceti letech na jevišti liší vaše představy, s nimiž jste do této profese vstupoval, od současné reality?

Před třemi lety jsem hodně hrál i točil, všechno velké role. Byl jsem naprosto vyčerpaný, nedělal jsem nic jiného, než hrál a dojížděl. Když jsme u nás v divadle zkoušeli Lakomce, Bolek Polívka se na mě jednou podíval a řekl: „Ty seš úplně vyšťavenej.“

Zažil jsem i momenty, kdy jsem šel na jeviště a bylo mi to úplně jedno. To už nechci

Obrátil se na našeho ředitele Stanislava Mošu, který seděl za režijním stolkem, a povídá mu: „Nemůžeš toho kluka takhle přetěžovat, točí v Praze, hraje ti tu třicetkrát za měsíc, von ti zkolabuje.“ Standa se na něj usmál a řekl: „Bolečku, o čem tak asi snil, když se hlásil na JAMU?“

Stáhli jsme s Bolkem ocas a šli pracovat. Já si to tak fakt představoval, že budu pořád v divadle a pořád budu hrát. Ta vášeň mi vydržela. Divadlo miluju. Zjišťuju ale, že abych ho měl pořád rád, musím ubrat.

Byla dokonce doba, kdy jsem si myslel, že toho na čas nechám. A zažil jsem i momenty, kdy jsem šel na jeviště a bylo mi to úplně jedno. To už nechci.

Narazil jste na závist?

Úspěch se u nás neodpouští, jasně, ale já mám štěstí. Mí nejbližší kamarádi vůbec neřeší, jestli jsem slavný nebo ne. Naopak. Je jim to šumák. A to je nádhera.

Reklama

Související témata:

Výběr článků