Martin Chodúr: Někdy si nechám i poradit

S největší pravděpodobností se jedná o zkomoleninu křestního jména Theodor - Theodur - hodur - chodur.

Nevymyslel. Sám jsem se zabýval otázkou, co to vlastně může být, a narazil na několik možných vysvětlení. To s Theodorem se mi zdálo nejpravděpodobnější.

V poslední době velmi. Zjistil jsem totiž, že moje rodina je opravdu rozsáhlá a plná složitých rodinných vztahů. Vydalo by to na knihu. Třeba můj dědeček Karel Poremski byl v odboji a rok strávil v nacistickém vězení v Breslau, dnes Wroclaw.

Pravděpodobně po babičce Boženě z matčiny strany. Působila v letech 1945-1965 ve sboru ostravské opery, dnes je to Divadlo Antonína Dvořáka. Když se narodila moje máma, musela babička ze zdravotních důvodů skončit se zpíváním. Zemřela v roce 1990, takže jsem ji nestačil poznat.

Jelikož jsem dramatický baryton, mám nejradši velké dramatické balady. Tam můj hlas vynikne asi nejlépe. Ale rád využívám i svou jemnou polohu, která funguje jako stylový kontrast.

Nejsem operní pěvec ani rockový zpěvák. Stojím někde mezi těmito dvěma světy, rád se dotýkám šansonu i jazzu, hlavně ve výrazu, takže výsledek vyzní, doufám, hodně svojsky a snadno rozpoznatelně. To je v pop-music velmi důležité.

Nemyslím si, že ho někdo může nahradit. Proč taky? Rád se inspiruji jeho profesionalitou a talentem, přístupem k publiku. Navíc mezi námi existuje jeden zásadní rozdíl. Zatímco já zpívám baryton, Karel je tenor.

Hlavně vždy zůstat svůj! S choreografem nespolupracuji. Pokud mě píseň dovede k tanci, fajn, pokud ne, je to podle mého taky v pořádku. Takový ten vyumělkovaný svět pop-music, kde každý detail je nacvičený před zrcadlem, mi není blízký.

Upřímně řečeno, sport mi nic neříká. Rád chodím do fitcentra s osobním trenérem a získávám dobrý pocit, že dělám něco pro své zdraví. Sport ale nesleduji. Německý filozof Friedrich Nietzsche proti sobě staví Život (Leben) a Ducha (Geist). Sport patří k Životu a umění k Duchu. Tíhnu tedy spíše k duchovním věcem.

Ač Honza Adam spolupracoval s Karlem přes třicet let, nikdy nebyl jeho manažerem. Když se pak loni oni dva v dobrém a po vzájemné dohodě rozešli, začala moje spolupráce s Honzou. Lidsky jsme si porozuměli, hodiny si dovedeme povídat o hudbě. Ač se nám většinou líbí stejná, objevují se i písně, na nichž se nikdy neshodneme.

Oceňuji Honzovy zkušenosti ze světa médií, jeho kontakty i nasazení a nadšení, s nimiž svou práci dělá. Věří v můj pěvecký a tvůrčí potenciál. Takřka vše s ním konzultuji, probírám, a někdy si nechám i poradit.

Zvláštní, jak tyto věci každý vnímá jinak. Já necítím, že bych někam moc spěchal. Spíše mi přijde, že jdu životem zdravým, středním tempem. Vždyť například Jim Morrison, Jimi Hendrix, Janis Joplinová a další v 27 letech zemřeli!

Ne. Šlo to čistě z mé hlavy. Doslova jsem si to přál tak dlouho, až naši nakonec podlehli. Neumím vysvětlit ten pocit, který mě k hudbě tak silně přitahoval. Doma se hodně zpívalo, a když mě rodiče naučili všechny písničky, co znali, dali mě do lidové školy umění, kde jsem jednoho dne uviděl zobcovou flétnu. A můj osud byl zpečetěn.

Byl to přirozený vývoj. Upřímně jsem v té době neměl ani ponětí, co klarinet představuje. Zobcová flétna bývá obvykle první nástroj. Nedá se však na ni hrát jako na nástroj hlavní, a navíc její uplatnění je dosti omezené.

Jednoho dne tedy můj učitel Mikuláš Ďurko přišel s trumpetou a klarinetem. Dal mi domů na zkoušku nátrubek a klarinetovou hubičku. Na nátrubek se mi žádný tón neozval, a tak jsem začal hrát na klarinet.

Studium na konzervatoři je zvláštní. Může být velmi náročné, ale zbývá i spousta času, který byste měl využít ke cvičení. Já už jsem tehdy svůj čas rozděloval mezi zpívání v kapele a hraní na klarinet, přičemž mne vždy víc přitahoval zpěv. Měl jsem štěstí, že můj učitel klarinetu Jiří Masný byl velmi přátelský a tolerantní. Často mi říkal: „Zahraj tuhle pasáž tak, jako bys ji zpíval.“ Poznatky z klarinetu jsem potom naopak uplatnil i ve zpěvu. Vedení frází, dech a podobně.

Ostatní předměty jako dějiny hudby, harmonie a dějiny umění mě hodně bavily. Matematiku, fyziku ani chemii jsme neměli. Výhoda je, že v podstatě všichni, kdo na té škole jsou, mají vztah k umění. Jsou tedy na jedné lodi. Já na konzervatoř vzpomínám moc rád.

Všechno pro mě bylo nové. Pravda je, že v té době Robson soupeřil s kapelou Buty v množství vypitého alkoholu, zatímco já jsem maximálně tajně vypil někde jedno pivo. Pamatuji si ale, že to bylo pro mě velmi šťastné období.

Hrál jsem předtím v amatérské kapele, kde nás neustále brzdily limity v tom, co muzikanti uměli zahrát. Najednou jsem se dostal do poloprofesionálního souboru, kde každý člen uměl na svůj nástroj hrát, a mě to tehdy obrovsky táhlo nahoru. S nimi přišly první větší koncerty, nahrávání ve studiu a vlastně mi pootevřeli dvířka do muzikantského světa.

Ale já už tehdy tušil, že hraní v rockové kapele není to, co bych chtěl do budoucna dělat. Toužil jsem po tom, zazpívat si s orchestrem nebo s bigbandem, což pro kytarovou kapelu znělo nepředstavitelně. Odešel jsem v devatenácti letech.

Jde o to, soutěž nepřeceňovat a nemyslet si o sobě, že je z vás po jejím skončení hvězda. Vždyť se jedná hlavně o zábavu pro celou rodinu a člověk se stává v podstatě účastníkem reality show. Nemůže potom tedy překvapit, že zájem o vás nepotrvá bez další práce věčně. Mou strategií bylo snažit se soustředit na zpěv a vždy podat ten nejlepší výkon, a ani to nebylo jednoduché.

Byla to pro mě obrovská změna oproti působení v kapele. Pamatuji si, s jakou euforií jsem šel na první zkoušku v Bratislavě, soutěž mě bavila. Nadšení postupně opadávalo, ale radost z toho, že mohu zazpívat tolika lidem při tak velké produkci, ve mně zůstala až do konce. Myslím si, že jsem během SuperStar hodně vyspěl jako zpěvák a interpret.

To není potřeba. Vystupuji po celé ČR i na Slovensku. Manažera mám v Praze, kam je to z Ostravy vlakem tři hodiny a do Bratislavy taky. Zůstávám tedy stále přesně uprostřed.

Vždycky jsem inklinoval víc k přírodě než k městu. Navíc moje přítelkyně z Beskyd pochází, a proto není pro nás nic nepřirozeného tam žít. Kolem sebe máme celou její rodinu, rodiče, tetu, sourozence. Do Ostravy to trvá asi 30 minut autem.

Ivonka v Ostravě pracuje a já tam mám taky spoustu aktivit, takže jsme na ni rozhodně nezanevřeli. Je ale příjemné se po dni stráveném ve stresem nabitém městě vrátit do oázy klidu v horách.

Letos v únoru proběhla v Ostravě s velkým úspěchem premiéra mého nového koncertního programu - Martin Chodúr zpívá pro zamilované.

Jistě. Myslím, že každý skladatel a vlastně kdokoli, kdo se umělecky vyjadřuje, vždy ve svém díle odhalí kus sebe a svého myšlení. Nesmí ale zastínit pocity posluchače, které jsou stejně tak důležité jako rozpoložení autora. Mým cílem bylo předat lidem trochu lásky, kterou v sobě hluboce mám.

Je jedinečná. Byla to láska na první pohled a za celých šest let jsem ani jednou nezapochyboval. Když člověk potká opravdovou lásku, tak to pozná. Jako by se celý svět usmíval s jediným jejím pohledem. Teď když máme syna, je ten pocit ještě intenzivnější.

Já se ve své profesi pohybuji v oblasti duševna, tedy umění, ale pro duševno je přirozené, že ho přitahuje život. Německý autor Thomas Mann, který se tímto vztahem hlavně ve své rané tvorbě hodně zabýval, píše, že člověk není skutečným umělcem, pokud netouží po stálém povolání a životním řádu. Antonín Dvořák prohlásil, že by vyměnil všechny své symfonie za to, kdyby mohl vymyslet lokomotivu.

Ivonka jako vysoce postavená manažerka se pracovně pohybuje čistě v oblasti život. Myslím si, že mezi lidmi existuje málo dlouhodobých vztahů, protože oba často působí ve stejné oblasti. Alespoň já bych za partnerku zpěvačku nechtěl.

Nemůžu říct, že by se něco zásadně změnilo. Martínek je úžasné miminko, dělá nám jen radost. S Ivonkou oba stále pracujeme, ani jeden jsme nešli na mateřskou dovolenou. Možná toho někdy může být hodně, skloubit povolání zpěváka a manažerky s péčí o rodinu, ale nám se to zatím daří skvěle.

Asi jediná věc, kde jsme přidali, je správa vlastního času. Zkrátka nemáme čas na to, ztrácet čas.