Marta Dancingerová: Jsem trochu flink, snad v dobrém

„Žiju teď jen tím, jak se dostat do práce a doma sladit rytmus, aby vše klapalo. Manžel je taky hodně vytížený, takže jsem trochu taková svobodná matka. Toník chodí poslední rok do školky, přesto známe zářijové šílení rodičů, kteří se snaží zavést režim a sladit kroužky. My vlastně máme září celý rok, každý týden řešíme program nejbližších dnů. Naštěstí pomáhají babičky a můj táta,“ přibližuje život v herecké rodině.

Váš domeček už je hotový?

Už stojí. A je krásný, i když ze stropu ještě visí žárovky na drátu, nemáme pořádné přístupové schody a zahrada je zatím dost punková… Ale bydlíme podle svých představ, v našem oblíbeném kraji u Berounky, blízko vlaku. Je to skvělé. Líbí se mi kombinace naší osady, téměř samoty, kde není ani obchod a pasou se tam koně, s civilizací a kulturou, za kterou si stačí kousek zajet.

Co znamená „podle svých představ“?

Hlavní stavbu a materiály jsem nechala na Markovi, já se vyžívala až v poslední fázi dozařizování, ladění barev a designu. Mám ráda nenápadný béžový základ, kde občas zazáří výrazný prvek. Nemusí ladit záclony s dveřmi jako v katalogu.

Nechali jsme si oblíbené kusy nábytku, které s námi ušly už nějakou cestu, a teď dostaly jinou funkci. Nových věcí jsme kupovali minimálně.

Jsem velký chaotik, líbí se mi toho hodně a špatně vybírám. Chci třeba dlažbu a zjistím, že existuje 500 možností. Volili jsme proto spíš menší dílny a moc se nerozhlíželi jinde. Zapojil se i Toník, který by nejraději měl vše červené. Nakonec je červená dlažba na záchodě.

Marta znamená paní domu. Cítíte se tak?

Prožila jsem dětství v rodinném domě, ale jako paní domu s pevnou rukou a zásadami se necítím vůbec. Jsem docela přizpůsobivý člověk, asi i proto, že jsem ze čtyř dětí a naučila jsem se fungovat ve větším kolektivu. Nikdy jsem si vehementně neprosazovala svou, netlačila na pilu. Občas zpětně zjistím, že na svůj úkor.

Dům nevnímám jako vizitku, že mám naklizeno a napečeno. Spíš jako prostor, kde je klid a lidem dobře. Místo potkávání, s otevřenými dveřmi přátelům, kteří zůstanou na kafe, do večera nebo přes noc.

Nebude ze mě ani zahradnice, která nadšeně pleje záhony. Líbí se mi travnaté plochy s pár stromy a keři, které rostou samy. Sednout si na lavičku, ďobnout malinu, rybíz. Možná zasadím pár bylinek. Ale mého muže práce na zahradě baví. Je v tom úžasný a má pevnou vůli to hnát dopředu.

Jak vám zasáhly do života Kukačky?

Cítím vděčnost za to, že jsem v nich mohla hrát. Byl to velký dar a velká škola. Svou postavu Terezy jsem měla hned po přečtení scénáře před očima, viděla jsem, jak se obléká, jak chodí.

Byla mi blízká, i když osobně jsem jiná, ale ten typ žen mám kolem sebe a znám je. Jejich největší devíza je obětavost a sebepopření, na prvním místě mají děti a domácnost, vše potřebují prodiskutovat.

Já jsem naopak hrozný společenský cynik a ironik, mám tendenci věci shazovat a házet za hlavu. Řídím se často intuicí. Napoví mi, zda jde o problém, kterému je dobré věnovat pozornost, nebo zítra zmizí sám od sebe.

Terezin problém – záměna dítěte – nezmizí. Dokážete si představit, jak byste reagovala vy?

Záleželo by na okolnostech. Pokud by to bylo jako v seriálu, kde se obě rodiny znají a mají společnou minulost, myslím, že reagují – s výkyvy – správně. Chtějí se domluvit, upozadit svá ega, potřeby, aby to bylo pro kluky co nejsnesitelnější. Asi bych stála o podobnou domluvu.

Ale v reálu by to zřejmě bylo jinak, šlo by o cizí rodinu odjinud a já bych raději ani nechtěla vědět, že k nějaké záměně došlo. A pokud bych to zjistila, možná bych nechtěla svého pravého syna poznat. Kdybych ho neměla před očima, asi bych se jen zeptala, jestli je šťastný a má ho někdo rád. Ale těžko říct.

Brzy se můžeme těšit na druhou sérii. Jak se vám vracelo a co prozradíte?

S radostí. Situaci, v níž se Tereza nachází, jí nezávidím. Vrcholem první řady bylo rozuzlení, kdo děti vyměnil. Druhá víc odkrývá postavy do hloubky. Jsou to normální lidé žijící běžné životy, jenže když přijde tahle okolnost, chovají se tak, jak by ani sami nečekali.

Kluci do toho začínají házet vidle, narůstají krizové situace. Je to moc dobře, věrohodně napsané, je myslím na co se těšit.

Jak na vás reagují lidé na ulici? Radí?

Celkově mám dojem, že mě poznávají málo, v civilu se skoro nelíčím a vyběhnu jen v teplákách, jsem jakoby zamaskovaná. Což je fajn. Jinak jsou reakce většinou pochvalné a milé.

Lidi si chtějí povídat o problému výměny dětí, říkají, jak by to udělali oni, s kým v příběhu sympatizují. Ten seriál přímo vybízí k aktivní diskusi, to je jeho velké plus. Někdo jiný zase připomene boxerku Eriku z Ordinace nebo vyšetřovatelku v Duchovi.

Na kterou roli jste prošla nejnáročnější přípravou?

Kvůli vyšetřovatelce Radce, jejíž svět jsem absolutně neznala. Zacházení se zbraní, sebeobrana… Ale moc mě to bavilo, to je na mojí práci úžasné, že nakouknu do mnoha oborů. Líbilo se mi být za drsňačku s pistolí, někam vtrhnout a hrát si na zachránkyni.

I když se přiznám, že zbraně jako takové ráda nemám a mířit na člověka mi příjemné nebylo. Těsně potom se udála v USA ta tragédie, kdy herec Baldwin zastřelil omylem kameramanku. Ale zdá se mi, že u nás je bezpečnost dodržovaná lépe, s velkou zodpovědností, a že by se to stát nemohlo.

Máte ráda příběhy s prvky nadpřirozena?

Určitě. Duch byl přirovnáván k dávnému seriálu Randall a Hopkirk, kde mrtvý prochází zdí a radí kamarádovi. Zde šlo o mafiána. Škoda že jsme nemohli kvůli rozpočtu využít víc efektů, v Česku uděláme film pěkně, ale ne skvěle.

Když se objevil Netflix, sjížděla jsem akční seriály a thrillery, dnes vyhledávám komedie. Ocením kvalitní sitcom, u kterého se zasměju. Sama jsem ve škole začínala komediálními rolemi, nešlo mi o to, vypadat jako krasavice. A vím, že je těžší zahrát dobře komickou postavu než vážnou.

Jak vzpomínáte na boxerku Eriku?

Měla jsem v Ordinaci docela hezký přímočarý příběh a šlo o první velkou zkušenost před kamerou. Navíc po dvou letech mateřské. Naštěstí s výbornými kolegy. Kdyby to nevyšlo, kdybych třeba zklamala v nějakém náročném artovém snímku, možná bych zůstala jen u divadla.

Někdo se umí vyboxovat ze špatné nálady. Co pomáhá vám?

Pokud není stres moc velký, stačí mi se restartovat jedním klidným večerem – sama. Potřebuju, aby na mě nikdo nemluvil a mohla jsem si v hlavě vše uspořádat. Ideálně s menší fyzickou zátěží – jdu si zaběhat, zacvičím si, zahraju na klavír, namaluju obrázek, který pak strčím za skříň, koupím si vlašák s rohlíkem, čtu oblíbené knížky, dívám se na filmy jako Přátelé nebo Harry Potter, na kterých jsem vyrostla. Zklidní mě ta jistota z dětství. A odstrčení povinnosti.

Jsem trochu flink – snad v dobrém. Umím si odpočinout, i když nemám kolem uklizeno.

Vyšla vám kniha povídek Nesmělí. Jak a proč vznikla?

Byl to můj ventil na mateřské. Neměla jsem ještě Instagram a nerolovala pořád palcem jako dnes. Bydleli jsme u obory Hvězda a já chodila na dlouhé procházky s kočárkem. Krásně jsem si čistila hlavu, zaslechla kus dialogu a vymýšlela k němu příběh, pozorovala lidi. Což je moje pracovní deformace – herectví je vlastně napodobování. Měla jsem po ruce bloček, večer to hodila do počítače a poslala kamarádkám. Bylo to očistné, terapeutické.

A proč Nesmělí? Zaměření veřejnosti na známé tváře z obrazovky mi přijde nespravedlivé, kolem je spousta lidí, kteří nemuseli dokázat nic ohromujícího, ale žijí své zdánlivě obyčejné dny. A mě zajímá, co dělají, když se za nimi zavřou dveře, jejich vnitřní světy a rituály.

K psaní vás prý přivedla babička!?

Ne tak docela, já si kdysi zapisovala, co říkala, měla zvláštní průpovídky, moudra a příběhy z dětství, které mě fascinovaly. Vyrůstala na Hané v chudé rodině, se sedmi bratry, z nichž většina brzy zemřela. Vždycky před spaním mi pověděla nějakou tragickou příhodu, ale taky jsme se hodně smály. To vyprávění příběhů ve mně zůstalo. Teď to má i můj syn, vše si barvitě představuje…

Jaké bylo vaše dětství a cesta k herectví?

Vyrůstala jsem v Moravském Krumlově a v patnácti odešla do Brna na konzervatoř. Do té doby jsem měla jen pár silných emocionálních zážitků z představení, která jsem tam viděla – třeba Čaroděj ze země Oz.

Vzpomínám, jak jsem v Mahenově divadle zašoupla v lóži pod sedadlo vzkaz, že zde jednou budu hrát. Ale neměla jsem vůbec tušení, co herectví obnáší. Zato jsem tancovala, hrála na housle a v televizi sledovala divadelní inscenace.

Obdivovala jsem Báru Hrzánovou s Hrdým Budžesem, Táňu Medveckou a Zuzanu Bydžovskou. Máma si to spojila s mojí tendencí se doma předvádět a v devítce mě postrčila k přijímačkám.

Nelitovala, že vás pustila z dohledu?

Snad ne. Šlo o čtyři zásadní roky mého života, utvořila se bezva parta. Byla jsem tehdy značně spontánní a napadaly mě šílené věci jako radikální stříhání vlasů – s oholenou půlkou hlavy jsem vypadala jako kuře.

Dodnes se divím, že profesoři strpěli, abych tak hrála třeba klasiku v kroji. Kluci se mě trochu báli, měli pocit, že jsem silná osobnost, což nebyla pravda. Jen jsem nechtěla mít to, co ostatní. To bylo moje motto. Čím starší hadry na sobě, ideálně od popelnic, tím lepší.

Kde jsem vzala umělecké geny, netuším. Jedna sestra sice tancuje, ale jen amatérsky, další je lékařka a bratr programátor – na rozdíl ode mne velmi pragmatický a logický.

Takže pragmaticky: na co byste mě pozvala do divadla?

Určitě do Činoherního klubu na Ošklivce nebo Macbetha, kde hraju. Ale skvělá tam jsou všechna představení. Tohle divadlo má prostě něco, co jinde necítím. Hrát tam je za odměnu.

Od ledna začneme zkoušet francouzskou hru Konsens, ještě ji neznám, nechám si to na první čtení. Do Švandova divadla přijďte třeba na Zabít Johnnyho Glendenninga. Ráda bych si taky někdy zahrála židovské téma, mám k němu blízko a zřejmě i trochu té krve.

Čím byste se mohla, chtěla živit kromě hraní?

Někdy si říkám, že herectví je zásadní srdcovka, ale nesmím si zvykat, že se nabídky pohrnou věčně. Myslím i na další věci, které by mě bavily. Snad mít studio arteterapie a vést dramatický kroužek pro dospívající mládež. Mohlo by jít jen o koníček, který pomůže zvládnout pubertu.

Nebo mít optiku a radit lidem, jaké si vybrat brýle. Já sama tím prošla, koupila jsem jich spoustu, ale nosila jsem je krátce, protože jsem si špatně vybírala. Teď poprvé mám obruby, které mi sedí a doplňují mě.

Má Toník taky tendenci se předvádět?

Sklony k herectví podědil asi po nás obou. Povahově je víc po manželovi, hodně zásadový: tak se to dělá a tak to bude. Po mně je možná netrpělivý a trochu vzteklý.

Osobně si pochvaluju časné mateřství, nezabránilo mi v rozletu, naopak mi dodalo sebevědomí a nadhled. Asi ideální je tyhle věci moc neovlivňovat. Za zdravé považuju přijít domů a nevyžadovat hvězdné zacházení. Ale začít fungovat jako máma.

S mužem jste se poznali při práci?

Ano, ve Švandově divadle v jedné gangsterské komedii. Byl dva roky po rozvodu a začínal si užívat svobodného života, měl dobrou energii a cítila jsem se s ním hezky. Ale na vztah mi připadal starý – je mezi námi rozdíl třináct let.

Postupně se to změnilo. Vnímala jsem, že se ledacos naučil z prvního manželství, takže neopakoval chyby a věděl, že je třeba dát ženě vlastní prostor.

On to má náročnější o dvě děti (10, 12), za něž jsem ráda kvůli Toníkovi, který se narodil rovnou do divoké sportovní partičky. Když se vztahy ve smíšené rodině dobře vybalancují, mají z ní přínos všichni.

Marek má napůl ruskou krev, jak prožívá současnost?

Jeho maminka pochází z Petrohradu, ale žije v Česku už 40 let, takže se spíš cítí jako Češka. Marek ovšem současnou situaci prožívá dost. Na rozdíl ode mne, já umím být jen pozorovatel, s ním přímo lomcují emoce a trápí se. Je zklamaný, zraněný a láme hůl nad vším: ekologií, občanskými věcmi, rozdělením společnosti.

Nesnáší bezvýchodnost, přitom zná ruskou mentalitu a ví, že se s ní nedá nic dělat. I když odmítá házet všechny do jednoho pytle, najdou se tam i lidi velmi stateční, zařekl se, že do Ruska už nikdy nepojede.

Co vás teď čeká? Co plánujete?

Plánovat moc neumím. Práci mi naštěstí koriguje skvělá agentka. Teď mě čeká natáčení seriálu Zlatá Labuť, kde mám jednu z hlavních rolí, prodavačku Kláru. Je inspirovaný Bílou labutí a odehrává se roku 1939, takže se těším na dobovku.

Průběžně točím epizody do seriálu Specialisté, kde hraju drzou novinářku. Čeká mě tedy pěkný podzim v ateliéru. A právě mi vychází dětská knížka Nikolas a tajemství Snozemě.