Ladislav Hampl: Schopnosti Baťů jsme jako národ pramálo využili

Měl jste někdy ambice velet nějakému podniku?

Rozhodně ne. Hrát je ale bylo fajn, zodpovědnost jenom předstíráte, de facto ji nemáte.

V Úsvitu hrajete majitele továrny na umělá vlákna - nepsaného Baťu, o kterém zatím žádný hraný film nevznikl. Cítil jste proto nervozitu při jeho ztělesnění?

Bezpochyby ano. Předobraz Jana Antonína Bati spolu s jeho bratrem Tomášem Baťou, to je velice zajímavý příběh.

Před natáčením jste prý studoval odborné prameny o jejich životě…

Přečetl jsem si asi tři knížky, čistě jen pro orientaci v jejich osobnostech. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. Jan Antonín byl skvělý vizionář a je škoda, že jsme jeho schopnosti nemohli jako národ využít víc. Chtěl, aby tahle země prosperovala a aby to v ní fungovalo v západním střihu. Práce bratrů Baťových byla úctyhodná, bohužel ji přerušila druhá světová válka. A pak k naplnění jejich plánů nedošlo.

O rodu Baťů se ve škole zas tolik neučí. Co vás o nich překvapilo?

Právě to, jak se k nim Čechoslováci po roce 1945 zpětně postavili. Jak úsilí komunistické propagandy naprosto pokazilo obrázek dvojice šikovných mužů, respektive celé jejich rodiny. To tak prostě je, pomluva je tisíckrát silnější než omluva za pomluvu.

Kvůli úloze jste po sedm natáčecích dní nosil nepříjemnou silikonovou masku.

Ono to zas tak nepříjemné ve výsledku nebylo. Na českých natáčeních se podobné masky moc často nedělají a svým způsobem mi bylo ctí být k dispozici vynikající maskérské práci.

Neobešlo se to bez toho?

Možná by to šlo, ale líbilo se nám, co maska vizuálně vytvářela. Přestože mě a režiséra Matěje Chlupáčka od ní sám maskér zrazoval, tak jsme na sebe s Matějem mrkli, že bychom natáčení rádi absolvovali se vší tou náročností.

Cílem bylo zakulatit vám obličej?

Ano, jde o protetickou masku o čtyřech částech. Lepí se zespodu na bradu a přes krk a dva plásty pod oči a na nos. Namaskování pokaždé zabralo čtyři hodiny s jednou tříminutovou pauzou na toaletu. Masku bylo náročné nosit proto, že podléhá poločasu rozpadu, zvlášť když se točí v teplém počasí. Týden jsem kvůli ní pil i jedl brčkem a většinu času strávil před zapnutým větrákem.

Takže už jste připravený na stáří.

Víceméně ano.

Šel byste po této zkušenosti jako herec už do všeho?

Asi jo, jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Jdu do všeho, jen pokud je to smysluplný. Pak jsem ochoten podstoupit i náročnější věci tohohle typu.

A co by vám naopak vadilo? Máte nějakou fobii?

To nevím, kromě nějakých jedovatých zvířat asi nic.

Skoro do konce roku vás budeme potkávat na obrazovkách ve Zlaté labuti, kde hrajete ryzího padoucha, ředitele Antonína Bouchnera. Je pravda, že hrát záporáky je snazší?

Je. Anebo mi to aspoň tak připadá. Rozdíl mezi mou povahou a naturelem této postavy je poměrně propastný. Tím, že se vymezuju proti takovému charakteru a navíc ho mám brát za vlastní a obhajovat ho, jsou hrany docela ostrý, a proto se to asi hraje lépe.

Ředitelovy sexuální útoky na ženy souzní s tématem dnešní doby, hnutím MeToo. Je podle vás správné, že se problematika tolik vytahuje na světlo?

Je dobře, že se o ní mluví. Stejně jako u všeho jiného na světě je však na ní nebezpečné to, co jsem říkal v divadelní hře Sudí, takové one-man show o fotbale: nejbezpečnější metoda, jak něco zničit, je se tomu náruživě věnovat. Má to své limity. Cokoliv, ač v dobré víře, přeženete, se stává kontraproduktivním.

Bouchner si do druhé řady nese nevyřízené účty a plno zášti od podřízených. Budete v nových epizodách ještě děsivější než v pilotní sérii?

To nevím, nechám to posoudit diváky. Napravení se ale u Bouchnera asi konat nebude.

Musel jste ze sebe vytahovat vnitřní démony?

Ani ne, spíš se mi líbí možnost beze zbytku vyplnit prostor, který se naskytne. Profesně a řemeslně se nad těmi nechutnými věcmi tak trochu bavím, abych se z nich nezbláznil. Do situací si mohu dovolit víc šlapat, protože je to jaksi beztrestné, nejde o život.

Zažil jste takové herecké temno poprvé?

Poprvé asi úplně ne, ale rozsah ve Zlaté labuti byl opravdu veliký, to ano.

Natáčením se odreagováváte?

Přesně tak, vyházím ze sebe všechno špatný a jedu s úsměvem domů. Je to až terapeutický.

Je to jen zdání, nebo poslední dobou častěji ztělesňujete muže o něco starší, než jste vy sám, čerstvý čtyřicátník?

Zdání to není, vlastně mě to samotného překvapuje. Na druhou stranu si zas tak moc nevybírám práci, která je mi nabídnuta. Baví mě, že ve mně někdo vidí potenciál takového člověka zahrát.

Nepřišla nová fáze?

Nepochybně ano. Že přichází, jsem pocítil už u Krále Šumavy (v této minisérii na Voyo hraje důstojníka). Když jsme na place stáli s Janem Jankovským a naproti nám byli mladí herečtí kolegové, pohraničníci v řadě, uvědomil jsem si, že bejvávaly doby, kdy jsem stál na druhém břehu já. Došlo mi, že už jsem starší.

Byl jste na vojně?

Byl jsem odveden, ale vojnu jsem nezažil, protože jsem odešel na vysokou školu a během mých studií byla zrušena.

Jste rád, že jste se jí vyhnul?

Upřímně asi ano. Vojna v takovém stavu, v jakém byla právě okolo roku 2002, 2003, kdy jsem na ni měl nastoupit, by pro mě byla rokem ztraceného času, co se mé profese týče.

Cítíte se už být ve středním věku?

Kdepak, já jsem docela mladý duchem, alespoň myslím.

Aktuální díly Zlaté labutě se odehrávají v polovině roku 1939. Vy pocházíte z Liberce, kde to bylo za druhé světové války a hlavně poté během odsunu dost divoké. Vnímal jste jako puberťák v devadesátkách jeho minulost?

V Liberci to mám rád, je to kraj plný hrdých lidí, kteří si ale v sobě nesou neduhy dvacátého století, třeba poválečné umělé osidlování Sudet. Tehdy tam mířili lidi, které vlastně nikde jinde nechtěli, tak je šoupli do Sudet. Je to takový pelmel, který se sžívá a musí sžít s prostředím. Ne každý obyvatel Liberce pochází ze čtyř-, pěti-, šestigenerační rodiny, ta moje ale třeba ano. Za druhé světové války odešla do Lysé nad Labem, po jejím skončení se vrátila zpátky. Jsem velký patriot, což je asi dáno geny. Na gymplu jsem měl spoustu spolužáků, jejichž babičky a dědečkové byli z Moravy a zakořeněnost nebyla taková. Není fér, jak se k bývalým Sudetům chová zbytek republiky, hlavně někteří političtí představitelé. Kdyby je vzali za vlastní, už je tam dávno fungující infrastruktura propojená s ostatními státy, které na to vyloženě čekají.

Chcete říct, že Praha kouká na Liberecko skrz prsty?

Ne, chtěl jsem říct, že propojení Sudet se světem je chabé, a myslím, že lidi by do tohoto regionu úplně ochotně odešli bydlet, kdyby byla dostupnost dojíždění do práce snazší a úroveň místních služeb vyšší, protože je tam nádherně.

Váš dědeček prý zažil totální nasazení.

Nakonec ne, těsně mu totiž utekl. Jeho táta, můj pradědeček, se naštval a celkem odvážně se vydal na gestapo říct, že syn nemá ani jednadvacet let, není tím pádem plnoletej a nikam k Baltskému moři ho posílat nebudou. Kdyby to neudělal, možná bych dneska nebyl na světě.

Měl tento statečný čin vážné následky?

Naštěstí ne, ale právě kvůli tomu rychle odjeli se na šest let schovat do té Lysé.

V Liberci vyrůstal i Vlasta Burian, o jehož životě existuje v tamějším Šaldově divadle představení, ve kterém účinkujete. Myslíváte na tohoto herce, když se do rodiště vracíte?

Myslím, a to při větě právě z téhle inscenace Burian, ve které ho jeho divadelní maminka prosí, aby si aspoň jednou přijel zahrát na liberecké jeviště.

A přijel?

Nepovedlo se mu to, protože už měl zákaz.

Nelákalo by vás se do Liberce vrátit a mít tam angažmá?

Zatím mě to nenapadá, práce v Praze mě zcela naplňuje. Ale rád bych se tam přestěhoval na stáří.

Adaptoval jste se už plně na život v Praze, nebo vás dokáže ještě něčím vytočit?

Ničím mě už nenaštve, asimiloval jsem se, i když začátky žití v Praze v prváku na DAMU byly krušné. Pak jsem se velmi rychle zorientoval. Mám rád hlavně Dejvice, kde bydlím, a taky Bubeneč. Obě čtvrti mi totiž připomínají Liberec.

Po metropoli se prý rád dlouze procházíte…

Rád chodím pěšky. Když se třeba vydám na pivo do hospody, nejedu pak domů taxíkem. Z takového Smíchova je to do Dejvic pěšky asi čtyřicet minut, pěkná procházka. Jdete okolo spousty hezkých staveb. Architekturu máte v noci vlastně jenom pro sebe, protože nepotkáte žádného turistu.

Kde jinde vás to zaujalo?

Malá Strana je nádherná. Má genius loci, člověk si ho v denním shonu kolikrát ani nevšimne.

Jste známým rekreačním fotbalistou. Fyzičku si udržujete i vycházkami?

Samozřejmě taky tímto způsobem, ale ne cíleně.

Na pozici útočníka hrajete za charitativní tým kulturních osobností Real TOP Praha. Jak moc na tréninky a zápasy nacházíte čas?

Přes léto hrajeme, ale netrénujeme. Adresnou charitu děláme osmnáct let, myslím si, že se nám daří bohulibá věc. Za celou dobu existence týmu jsme vybrali okolo čtyřiceti milionů korun, a to je znát. Jsme parta fajn lidí, kteří hrají bez nároku na honorář. Díky tomu nám to podle mě tak hezky funguje, že je to dobrovolná aktivita.

Jak to, že netrénujete?

Fotbal hrát umím, ostatně jako všichni, kdo jsou členové týmu. Tréninky nepotřebujeme, nehrajeme o body. Přesto musíme obětovat trochu svého osobního volna, o prázdninách se zápasy konají převážně v sobotu. Na tréninky by proto nikdo nenašel čas.

Sportování se věnujete i z druhé strany. Přes dva roky na rozhlasové stanici Radiožurnál Sport moderujete talk show Na place. Jak složitá je příprava vysílání?

Příprava je poctivá. Snažím se vždycky důkladně nachystat, abych s hostem nebyl v úzkých. Je to strašně zajímavá disciplína a jsem rád, že si ji můžu vyzkoušet. Vidím, kolik je za moderací práce a co mi chybí k tomu, abych to dělal tak dobře jako třeba Lucie Výborná nebo Jan Pokorný. Ti jsou profíci. Po mně se chce, abych moderoval trošku jiným, osobitým způsobem. Respekt z toho mám pořád velikej.

Co vám pomáhá zbavit se stresu?

Ráno před živákem si chodím zaplavat. Dám si pět set metrů prsa, mám čistou hlavu a jdu dělat rozhovor.

Kolik času vám zabere příprava jednoho dílu?

Někdy týden, jindy dva dny. Záleží na tom, nakolik se orientuju v daném sportu, a taky jestli si hosta vyberu sám, nebo je mi přidělen.

Jak moc máte ve výběru hostů volnou ruku?

Dost, vlastní výběr už jsem ale tak trošku vybral. Poslední dobou jsem rád, když mi hosta dodá dramaturgie, to mě donutí se na onu disciplínu víc doptávat, což mě baví. Takhle mám možnost bavit se i s lidmi, kteří závodí v rallye nebo třeba dělají vodní sporty.

Přiměly vás takové rozhovory si pak nějakou disciplínu vyzkoušet?

Nápady jsou, ale času je málo. Láká mě zkusit si golf.

Ten zrovna spousta lidí považuje za nudu…

Já ne. V golfu je soutěživost, pracujete s vlastním hendikepem, bojujete sám se sebou. Navíc jste v přírodě, projdete se… A během procházky přemýšlíte o spoustě věcí. Rád bych ho měl jako hobby, fotbal se nedá dělat donekonečna.

Co vám vedle herectví, sportu a moderace dál dělá radost?

Mám rád lidi, svou libereckou rodinu, která mi fandí a tvoří naprosto skvělý zázemí. A fajn přátele, na které se vždycky můžu spolehnout. Mám radost, že jsem, kým jsem, že mám to štěstí pohybovat se v kultuře a ve sportu.

A je něco, co máte jen sám pro sebe?

Když nemám náladu na lidi, jsem sám doma a čtu si, odpočívám, koukám na filmy.

Zdá se, že jste hodně ponořený do historie.

Baví mě hodně. Člověk se snaží pochopit, proč se některé věci staly, aby se nemusely opakovat. Štve mě, že se pak jedinec bohužel stejně sveze s většinou, která do minulosti moc nevidí.

Které dějinné události jsou podle vás marginalizovány?

Spíš nejsou přesně pojmenované a dané do kontextu. Dneska už by asi těžko někdo jinému utrhl hlavu za to, co se dělo v minulém století, ale jde o to, nazvat je pravými jmény a říct si, jaké další z nich pramenily. Neumíme se vypořádat s určitými záležitostmi, které by nás mohly posunout dál.

Na co konkrétně narážíte?

Mám na mysli třeba odsun Němců nebo nevyrovnání se s jedenačtyřicetiletou totalitní společností. Mám pocit, že se pohybujeme v jakémsi neonormalizačním věku, kdy se o naše sympatie uchází lidé, kteří to s námi vůbec nemyslí dobře. Bohužel je ale nabídka politiků moc malá na to, abychom si z ní mohli vybrat.

Nacházíte v tomto postoji shodu se svým okolím?

Bezpochyby ano. Rád se o těchto věcech bavím u piva. Povídáním si člověk zasazuje dějiny do kontextu a zjišťuje, že vědomostí je nepřeberné množství. Vím, že nic nevím.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo F.X.Šaldy, Kina