Hlavní obsah

Kristýna Hrušínská: Lákají mě dějiny, ale divadlo mě už nepustí

Právo, Markéta Mitrofanovová

Z televizních obrazovek dobře známe jejího dědečka Rudolfa, strýce a bratrance stejného jména, jejího otce Jana i matku Miluši Šplechtovou. Třiadvacetiletá Kristýna Hrušínská se k popularitě nyní sama prokousává jako zdravotní sestra Janinka v novém pokračování seriálu Nemocnice na kraji města.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Studentku herectví nepřestávají lákat dějiny, ke kterým přičichla jako průvodkyně.

Článek

Kvůli roli obětavé a ne příliš pohledné zdravotnice (její tetu, vrchní sestru Míšu, hraje Kristýnina maminka) nemusela naštěstí doopravdy ztloustnout. Stačilo si obléct body, které zvětšilo zadek, boky a prsa.

„Když jsem si to po natáčení sundala, najednou jsem si připadala ohromně sexy,“ říká s nadhledem nenápadná bruneta, která i ve skutečném životě nosí brýle, ovšem zdaleka ne tak výstřední jako její seriálová postava. „Ty brejličky jsem dostala od kostymérky na památku.“

Rodiče ji od herectví, nejisté obživy, kde mnohdy záleží víc na štěstí než na talentu, přímo neodrazovali. Chtěli ale, aby měla v záloze něco praktičtějšího. Kristýna proto po základní škole nezamířila rovnou na konzervatoř, ale na školu cestovního ruchu, kde se postupně specializovala na průvodcovství.

Momentálně studuje poslední ročník DAMU a podle všeho rodinné tradici ani ona neunikne. Přesto ji stále lákají dějiny a představa, že provádí turisty po Paříži či Florencii, jí vůbec není nepříjemná.

Údernice v pizzerii

Na střední škole se ale učila i vařit a obsluhovat v restauraci. „Byla jsem tři měsíce na stáži v hotelovém komplexu ve Finsku, kde jsme ještě se dvěma spolužáky pracovali v pizzerii, v malém obchodě a na recepci. Dělala jsem pizzy přímo před zákazníky, což bylo takové malé představení.

Na rozdíl od místního personálu, který na přísadách hodně šetřil, jsem zákazníkům dopřávala,“ vzpomíná Kristýna, které při práci někdy vadil chaos. „Občas to byla hrozná lítačka. Na jednu stranu to sice rychleji utíkalo, ale pro mě je lepší si to užít a mít na práci dost času. Jednou jsme za směnu zvládli ve dvou asi sto padesát pizz.“

Kdo by si myslel, že po takovéhle praxi na tento italský pokrm zanevřela, mýlil by se. „Pizzu miluju a úplně nejvíc tu nejjednodušší jenom s rajčaty a oreganem.“ Na celém letním pobytu na severu ocenila hlavně možnost procvičit se v angličtině a využívat hotelové zařízení - bazén, saunu a squash.

Finsko si oblíbila i kvůli dívkám, s nimiž se zde skamarádila a strávila u nich část prázdnin. „Všichni mají dřevěné sruby a vlastní saunu. Klidně bych zase jela do nějaké chajdy u jezera.“

:.Se spolužákem Ondřejem Bauerem a učitelem Vratislavem Šrámkem při hře na saxofon ve školním orchestru. foto: Právo/Hana Smejkalová, Pavla Černá, Jiří N. Jelínek

Odpovědi si někdy vymýšlela

Tolik nadšená naopak nebyla z dvouměsíčního pobytu v Tunisku, kde šla angličtina stranou a nastoupilo dorozumívání, jak se říká, rukama nohama.

Při mytí nádobí, přípravě koktejlů a sendvičů ve čtyřhvězdičkovém hotelu nahlédla pod pokličku svéráznosti tamní hygieny. A kromě toho se Kristýna v přímořském letovisku naučila kouřit, což jí vydrželo dodnes.

Po maturitě rok prováděla cizince po Praze, a když se utvrdila v tom, že stále stojí o herectví, podala si přihlášku na DAMU. S odstupem času přiznává, že ukazovat turistům třikrát týdně stále tytéž památky by ji brzy omrzelo.

„Vždycky jsme se sešli u koně na Václaváku, kde jsem vytáhla anténku ze staré televize, na kterou jsem dala žluté fáborky, abych byla vidět, a přesunuli jsme se na Staroměstské náměstí. Tam jsem jim ukázala orloj, řekla něco o doře kolem a při procházce židovským městem jsem vyprávěla o Golemovi, protože turisté mají hrozně rádi historky a jsou vděční za každou odpověď na svoji otázku, i když jsem si ji někdy musela vymyslet.

Třeba u budovy magistrátu se ptali na vlajky, které tam viděli, jenže já jsem neměla tušení, o co jde. Tak jsem řekla, že to jsou vlajky Nového Města, přitom jsme na Novém Městě ani nebyli. Někdy jsme pokračovali až na Hradčany, podle toho, jestli prohlídka trvala dvě, nebo čtyři hodiny.“

Sourozenci se odrodili

Od pohledu působí Kristýna, hlavně kvůli brýlím, jako premiantka, což v případě češtiny na střední škole také sama potvrzuje. „Vynikala jsem ale jenom díky Cimrmanovi, protože jsem ho skoro v každé slohovce citovala, třeba že se Palacký bál zuba a tak.“

Ze všech předmětů však kromě dějin nejvíc miluje angličtinu, kterou nějaký čas mohla pořádně trénovat i doma. To když si starší bratr Nikola přivedl do společného bytu 3+1 po prarodičích v rodinné vile svou australskou přítelkyni a pozdější manželku. „Asi po půl roce společného soužití jsem se jí zeptala, jaký mám v angličtině přízvuk. Po krátkém přemýšlení mi odpověděla, že český,“ směje se Kristýna.

Za šestadvacetiletým bratrem, který se do Austrálie odstěhoval a najímá tam pro naftařskou společnost pracovníky na ropné vrty, se ještě nepodívala. „Mám čas jedině o prázdninách, ale to se mi nechce, když je u nich zrovna patnáct stupňů. Teď by měli otevírat pobočku v Houstonu, tak by to prý rád vyzkoušel. Úplně ho vidím, jak v Texasu jezdí na koni a má všechno pod kontrolou. Když jsme byli malí, měli jsme hodně rádi rozhlasovou Rodinku Kaisera a Lábuse a vymysleli jsme si vlastní pořad, kde se brácha ukázal jako komediální talent. Teď je srandovní poslouchat ty dětské hlásky, které se snaží hrát mámu s tátou.“

O pět let mladší sestra Barbora se herectví také nevěnuje, ale u kumštu se pohybuje. „Studuje na průmyslovce bytový design a pořád se mě ptá, jak je to u nás na DAMU se scénografií, tak nevím, jak to s ní dopadne. Už máme od ní doma židličku a stoleček na kytku. Je tak drobounká, že si ji vůbec nedokážu představit s dlátem nebo s pilkou...“

:.Během představení Sluha dvou pánů v Národním divadle myslí na svého slavného dědečka. foto: Právo/Hana Smejkalová, Pavla Černá, Jiří N. Jelínek

Rodinné know-how zatím nebylo třeba

Ačkoli si Kristýna pochvaluje soukromí v samostatném bytě v horním patře společného domu, blízkost zbytku rodiny je pro ni k nezaplacení. Zvlášť když má prázdnou ledničku. O hereckém know-how se ale s rodiči, kteří před časem rozjeli projekt s vlastní Divadelní společností Jana Hrušínského, nebaví. „Ani mě to nikdy nenapadlo. Chci, aby to byl můj výtvor. Spíš si jim postěžuju, že se zase kvůli někomu o půl hodiny zpozdila zkouška,“ vysvětluje.

Rodiče pokládá za svůj profesní vzor z hlediska oddanosti a lásky k divadlu. „Táta je pořád trochu ve stresu, jak běhá z kanceláře na jeviště a naopak. Nevím, jestli bych tohle dokázala.“ Jako malá někdy litovala, že musí máma večer do divadla, ale její pozornost a lásku všem sourozencům vynahrazovala babička. „Když jsem mámu nechtěla pustit, sbalila jsem se a šla jsem do Národního s ní.

Sestra to snášela hůř, křičela: Pitomý divadlo! Jenže mě, jak jsem v tom prostředí vyrůstala, zrovna divadlo zaujalo. Připadá mi zábavné a magické, že si herci celý život na něco hrají a vystupují jako někdo jiný. Teď už vím, že je to taky hrozná dřina, hlavně při zkoušení, než člověk přijde na správný klíč ke své postavě.“

S dědou ve Zpívánkách

Poprvé si zahrála s dědou Rudolfem v televizních Zpívánkách, ale byla tak malá, že si z toho nic nepamatuje. „Měl vést děti ze školky, tak si vzal mě a bratrance.“

V dramatickém kroužku na základní škole se zase představila jako Libuše ve Starých pověstech českých. „Máma mi ze zrzavé vlny upletla copy. Tolik se mi líbily, že jsem je nechtěla sundat.“

Odmala je zvyklá na to, že se jí lidé ptají na známé příjmení, ale jen jedinkrát slyšela narážku v negativním slova smyslu. Kupodivu se to stalo mimo branži. „Jednou jsem byla zkoušená v hodině němčiny, na kterou jsme měli nesympatickou profesorku, a moc jsem to neuměla. Podivila se, jak to, že to neznám: Copak dědeček nemluvil německy? On doma nemluvil skoro vůbec, natož německy. Aspoň jsem to nikdy neslyšela.“

Nedávno si na své herecké kořeny vzpomněla při představení Sluha dvou pánů v Národním divadle, když čekala na svůj výstup. „Dívala jsem se do prostoru a všimla jsem si podpisu svého dědy. V tu chvíli mě popadl záchvat zodpovědnosti.“

Tréma ale v jejím případě není nic neobvyklého. „Když zkoušíme nějakou hru, tak si večer v posteli celé představení v hlavě přejedu a teprve potom usnu. Před začátkem představení zase mívám mírnou zimnici.“

:.Tenis brala vážně do doby, než jí lékař zjistil skoliózu. Dnes hraje jen rekreačně. foto: Právo/Petr Hloušek

O princezny nestojí

Z duševního napětí ji kromě posezení s kolegy (po rozchodu s anglickým přítelem je bez vážné známosti) spolehlivě vyvede tenis a šerm. Tomu přišla na chuť ve druháku na DAMU. S tenisem to kdysi myslela vážně. Asi v jedenácti ji oslovila knížka o Martině Navrátilové a chodila dokonce do klubu, jenže kvůli skolióze musela hru omezit. „Nejčastěji hraju se sestrou a s tím, kdo se zrovna namane. Naši mi dokonce na zahradě postavili tréninkovou zeď, protože předtím jsem v předsíni mlátila míčkem do dveří.“

Díky škole ji postupně začíná bavit zpěv, ve kterém, jak tvrdí, byla předtím nemožná. „Učitelka ze mě vytáhla čisté tóny a nedávno jsem si doma zpívala na celé kolo. Nejradši mám Voskovce a Wericha.“

Ráda by natočila pohádku, ale o roli princezny nestojí. „Mnohem zajímavější jsou postavy typu Káči v Hrátkách s čertem.“

O to, jak se po škole uživí, se zatím nestrachuje. „Teď se naštěstí točí hodně seriálů, tak se snad někde uchytím. Ještě pořád přemýšlím, že bych si studia prodloužila a odjela studovat herectví třeba do Anglie, nebo dějiny do Florencie. Ale vím, že divadlo už mě nepustí.“

Reklama

Související témata:

Související články

Jana Paulová: Spánek je ta nejlepší kosmetika

Herečka Jana Paulová je velmi všestrannou ženou. Kromě herectví ráda zpívá a moderuje nejrůznější společenské akce. Když si chce odpočinout od všedního života...

Výběr článků

Načítám