Hlavní obsah

Kostymérka Simona Rybáková: Ubývá dobrých krejčích. Kdo řemeslo zná, začíná být v důchodovém věku

8. 9. 2021, 12:13

Do svých kostýmů neváhá zašít větve ze stromů, kousky plastů nebo mušličky. Díky své originalitě posbírala Simona Rybáková (58) řadu českých i mezinárodních ocenění a doma má i dva České lvy za nejlepší kostým. Letos oblékla některé herce na Letních shakespearovských slavnostech.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kostymérka Simona Rybáková

Článek

Navrhovala jste kostýmy pro hru Bouře, která byla k vidění na Letních shakespearovských slavnostech. Jak se realizovaly, když divadla dostala kvůli covidu stopku?

Bouře byla už vloni připravená, co se týče návrhů kostýmů i vybraných materiálů a dodavatelů. Všichni stáli „na značkách“, když přišla stopka.

Takže jste musela hledat konkrétní látky nebo třeba knoflíky na internetu?

I to bylo nutné. Pracovala jsem od ledna i na kostýmech pro několik filmů a divadelních projektů a obchody s látkami i oděvy byly zavřené. Po kouskách jsme hledali v divadelních fundusech, u kolegyň, známých, v České televizi, ale specifické kostýmy třeba k filmu Jana Svěráka Betlémské světlo jsem nejprve nakreslila se všemi variantami a pak jsme tyto věci s mojí vedoucí kostymérkou lovily na internetu.

Zaměstnalo to jednoho až dva lidi, kteří hledali, nakupovali, vraceli. Tímto způsobem jsme udělali celý film.

Kolik lidí do filmu obvykle oblékáte?

Tento Honzův film je komornější, je tam asi deset hlavních postav a každá měla od tří do osmi variant oblečení. Plus komparz a epizodní role. Režisér chtěl film barevně a výtvarně stylizovat v určitém vnitřním kódu a kostýmy nejsou náhodné.

Jednotlivé postavy nesou vždy nějakou barvu a znak, která koresponduje s prostředím, náladou a emocí obrazů a situací. Spolupráce s architektem a kameramanem byla intenzivní a doufám, že to divák zachytí.

V kůži Pana Tau nebo Marie Antoinetty. Barrandovské ateliéry ukrývají filmové skvosty

Koktejl

Oblékala jste někdy třeba i tisícovku postav?

Ano, ale jinde a samozřejmě ne sama. (Směje se.) Dobový film Lidice měl scénu s dvěma tisíci, Zlatý podraz sedmi sty lidí, kteří se denně museli obléknout. Kostýmní zkoušky trvají pár týdnů a v den natáčení nastupují desítky kostymérek kolem třetí čtvrté ranní.

V divadle pro operu L. Bernsteina Candide jsem měla kolem šesti set kostýmů, v Pikové dámě přes tři sta.

Jak je na tom dneska vaše řemeslo, jsou ještě dobří krejčí?

Jsou, ale ubývá jich. Lidi mojí generace ještě řemeslo znají, ale začínají být v důchodovém věku. Mladí se ho moc neučí a tolik jim nejde, nebo chtějí spíš navrhovat než realizovat. Dřív se šilo klasicky, a tak se řemeslo předávalo. Já sama dnes v divadle raději udělám stylizovanou verzi fraku, než bych nechala ušít klasický.

Udělám ho z technického odlehčeného materiálu, který nepotřebuje podšívku ani těžkou krejčovinu, a na jevišti má mnohem větší efekt. I já jako výtvarník v divadle tímto přístupem nenutím krejčí klasické řemeslo udržet.

Ve filmu je to ale nutné. Na velkých zakázkách, většinou zahraničních, se pak sejdou všechny dobré švadleny a krejčí, které tu máme. Bylo by skvělé, kdyby v tomto procesu měli k ruce „učedníky“, kteří by leccos odkoukali, ale to není primární zájem produkcí, které to platí.

Dřív holky uměly šít a kluci sestavit rádio – krystalku. Ubývá dovedností?

Dnes mají mladí jiné dovednosti. Učím teď semestr na UMPRUM a jeden student mě potěšil. Dělal zrovna dost extravagantní kolekci, ale zmínil se, že by chtěl umět postavit klasický frak. Ráda ho propojím s mistrem, který ho to naučí. Ale vím, že živit se tím nebude, protože chce být designér. Jeho kreativita je jinde. Je ale dobré, když si to zkusí.

Já si nedávno ve škole taky zkusila s naší obuvnicí udělat boty, sandálky. Je to vlastně jednoduchý proces, znáte-li jeho jednotlivé kroky. Bez nich a bez profíků, co řemeslo znají, to nejde.

Foto: Bioscop

Za návrhy kostýmů k pohádce Tři bratři získala v roce 2014 Českého lva.

Nemáte obavy z toho, že tato řemesla nahradí 3D tiskárny?

Covidový restart pro mne byl i v tom, že se neděsím věcí, které nemůžu ovlivnit. A tohle neovlivním, to je vývoj. Já sama všechny technologie samozřejmě nestíhám. Budoucnost mi však díky nim přijde zajímavá a jsou tu i jistá východiska.

Absolvent UMPRUM Mikuláš Brukner, který mi vyrobil části kostýmů do Bouře, pracuje ve vývoji 3D pletenin. Tyto stroje umějí například oděvy, které jsou bezešvé. Stroj s počítačovým programem uplete oděv z daného množství příze s nulovým odpadem. Vlastně i svetr, co mám na sobě, je bezešvý.

Když se zpotíte v polyesterovém triku, je to cítit. V chytré vlně ne. Je sice dražší, ale užitné vlastnosti to vyváží

Velké oděvní firmy už tyto stroje běžně používají. Použijí například jemně zpracovanou chytrou vlnu v jednoduchém, čistém designu, s nápaditým detailem. Svetr je pro mne sofistikovaný a vlastně ani ne tak drahý. A to se mi líbí. Chci mít pohodlné, kvalitní a designově zajímavé věci. Tohle je jedna z cest k nim.

Co to je chytrá vlna?

To je funkční materiál, který známe primárně ze sportovního nebo zdravotního oblečení. Merino vlna, jemně zpracovaná. Když se zpotíte v polyesterovém triku, je to cítit. V tomto materiálu ne. Je sice dražší, ale užitné vlastnosti to vyváží.

I v běžném pracovním životě přijde stres, stresový pot a funkční materiál pro casual oblečení to může vyřešit.

To je pro mě osobně budoucnost. Kombinace sofistikovaných materiálů a průmyslového zpracování s dotykem tradičních technik: ruční výšivka, krajka, ozdobně přišité knoflíky nebo vzor vytvořený zafilcováním vlny.

Jaká je vaše koncepce kostýmů pro Letní shakespearovské slavnosti?

Moje kostýmy vždy korespondují s konceptem režisérským a scénografickým. Bouře a naše pojetí mi pro vytvoření jednotlivých charakterů nabídly kombinaci nových technologií a recyklaci.

To mi vysvětlete!

Prospero je italský šlechtic žijící ve vyhnanství na jakémsi ostrově, jak jsme si ten jeho prostor pojmenovali. Zachovává si svou předchozí noblesu, ale žije v přírodě. To jsem charakterizovala mimo jiné kabátem, který má mezi dvěma průhlednými vrstvami vatelínovou drť jako pěnu moře a mezi nimi kousky vyplavených zbytků.

Jeho dcera Miranda má kostým stejného charakteru, má v něm zašité větvičky, kousky plastů, mušličky, což dělá ten organický charakter. Svatební sukně a kabátek mají vzor vyřezaný laserem, což působí ve výsledku jako jakási organická krajka.

Foto: archiv umělkyně

Ve svých návrzích kostýmů vychází z charakteru divadelních postav. Zde jsou zachyceny její návrhy kostýmů pro divadelní hru Bouře.

Ariel jako dobrý duch poťouchle míchá kartami. Jeho spojení s živly a přírodou symbolizuje bonsaj, která mu roste z hlavy. To byl realizačně trochu technický oříšek. Kaliban je ponížená, Prosperem zotročená bytost, tak je v jeho kostýmu zemitost, špína a hrubost. Šlechtici, co přijedou z pevniny, mají mít bohaté, honosné kostýmy.

Historické renesanční jsem dělat nechtěla, hledám vždy raději nadsázku a současnou citaci. K jejich pojetí mne inspirovala absolventka UMPRUM Lenka Vacková, která spolupracovala ve své diplomce s firmou Klatex recyklující textil.

Před recyklací se z oděvů odstřihují všechny výšivky, flitry, zipy a pevné části. Měla hodně zbytků, o které se se mnou podělila. Tak jsem trochu ve stylu dekorativního punku každé postavě udělala její charakteristickou kreaci. Byl to pro mne trochu risk, ale podle reakce režie a herců jim to funguje. Tak doufám, že to tak je i pro diváky.

Udělat realistický dobový kostým je banální? Do toho byste nešla?

Není to banální, ale musel by být důvod. Pokud by režisér chtěl Bouři dělat „klasicky", potřebuji vědět proč. Pokud by mi to přišlo smysluplné, udělám i takové kostýmy, jak nejlépe budu umět.

Módní návrhářka Liběna Rochová vám na půl roku přenechala svoje studenty z ateliéru oděvního designu. Jaká je to pro vás zkušenost?

Moc zajímavá. Přijít do své alma mater a chodit po chodbách, kde jsem studovala před třiceti lety, bylo nostalgické a zároveň jsem si na prázdných chodbách uvědomila, že covidová doba je pro studenty i pedagogy šílená. Absence osobního kontaktu a vzájemné inspirace je hendikep zvlášť u prvních ročníků. Oni nejvíc potřebují vidět, co dělají ti druzí.

Výtvarnice Lu Jindrák Skřivánková: Zajímá mě okamžitý tvůrčí proces

Kultura

Mám moc ráda film Rivalové o závodnících formule 1 Niki Laudovi a Jamesi Huntovi. Je o tom, jak důležitou a motivující roli může hrát v životě dobrý rival. My byly v ročníku dvě a myslím, že dobré rivalky.

Spolupracovaly jsme a táhly se navzájem. Jedné se něco povedlo, druhá to dotáhla ještě dál. Bylo to skvělé a přála bych to všem. U Liběny jsou studenti velmi zajímavé a rozdílné osobnosti a všichni mají dobrý tah na branku. Práce s nimi mne moc těšila.

Jsou studenti hodně jiní, než byla vaše generace?

My jsme neměli moc na výběr a to nás nutilo k větší koncentraci. Na školu jsem se hlásila pětkrát, protože jiná možnost nebyla a já svůj obor strašně chtěla dělat. Pro vstup do průmyslu a k řemeslu jsem tu školu potřebovala.

Dnešní studenti mají spoustu možností. Mohou jít studovat do zahraničí, na stáž. Mohou si vybírat, a to rozptyluje. Ale tak to prostě je.

Foto: archiv ČT - Pavla Černá

Americké dopisy byl film o životě Antonína Dvořáka. I zde její kostýmy zabodovaly.

I dnes však vidím dost těch, co jsou schopní tvrdě pracovat, chápou úkoly, pracují na nich a jsou technicky vybavení. Když má dnes student vedle výtvarného nadání talent na technologie a je kreativní, jde raketově nahoru.

Ovládání technologií jim umožní velmi efektivně realizovat svoje nápady. Udělají něco, na čem my bychom dělali týdny, a je to skvělé a nové. Ale jen technologie nestačí, musí být i kreativita. V tom je to pořád stejné.

Zrealizovala jste s nimi i závěrečnou výstavu. O čem byla?

Zadala jsem téma, které se primárně obracelo na člověka a jeho fyzickou a psychickou stránku. Studenti si měli najít svého Unique klienta, který je z jakéhokoli důvodu nekonfekční a potřeboval spolupráci oděvního designéra, protože oblečení v konfekci pro něj není vhodné.

Věřím lidem, se kterými dlouho spolupracuju, že to zvládneme. Když si ověřím, že můj spolupracovník je dobrý, dám mu plnou důvěru

Nakonec jsme měli spektrum od extrémně hubené dívky přes plus size, dívky na vozíku, extrémně vysokého a hubeného muže, malou ženu a kluka, co taky moc nevyrostl.

Byla tam dívka, co musí nosit korzet kvůli skolióze šestnáct hodin denně, nebo mladá maminka s těžkou dermatitidou, která inspirovala téměř bezešvou kolekci. To jsou oděvní výzvy a studenti je zvládli skvěle. S vtipem a empatií.

Vzala jste covid jako restart, ale nepřijde mi, že jste zvolnila.

Loni ano. Ale teď se stalo to, co jsem už nechtěla. Přesunuly se věci z roku 2020 a ještě vznikají nové. Je to náročné a stále nejisté. Ale věřím lidem, se kterými dlouho spolupracuju, že to zvládneme. Když si ověřím, že můj spolupracovník je dobrý, dám mu plnou důvěru. A to se mi vrací.

Jsem náročná tam, kde je to potřeba, ale kde to není nutné, a to už umím odhadnout, se zbytečně netrápím. Díky tomu můžu pracovat na více frontách, aniž by utrpěla kvalita.

Máte za sebou spoustu úspěchů a ocenění. Co byste si ráda splnila?

Moc ráda bych udělala výjimečné kostýmy pro chytrou a vtipnou pohádku s kreativním zadáním. V profesionální a empatické produkci, v týmu osvědčených, ale stále nadšených profesionálů, které jsem za ta léta během práce potkala.

Kde bych si mohla dovolit kvalitu v materiálu, střizích a zpracování a kde by se spolu setkala generace starších, která by ráda předávala své znalosti a zkušenosti, a generace mladých, která by je ráda přijímala a rozvíjela.

Může se vám hodit na Firmy.cz

Reklama

Související témata:

Výběr článků