Klavíristka Jarmila Holcová: Potřebuju mít život nahoru a dolů

Říkáte, že milujete pondělí. To jste asi jediná, řeknu vám.

Myslíte? Pro mě je pondělí nový začátek, nový start. A já mám začátky, jakékoli, ráda. Každé pondělí mám proto v sobě novou energii. Vím, že mám novou šanci dohnat staré resty, začít věci nové. Můj přítel (známý klavírní virtuos Ivo Kahánek – pozn. red.) říkává, že kdybychom žili v indiánském kmeni, jmenuju se Ta, co miluje pondělí. Já se vážně na tenhle den v týdnu těšívám jako na Vánoce.

Neprotrpíte pak celý víkend?

Ani ne. Nemám na to čas. Soboty a neděle mívám pracovní. A co se ještě týká lásky k pondělí, tenhle pocit je ve mně odmala. Jako bych měla v sobě určitou dávku energie, která je v nejvyšším bodě právě v pondělí, nejníže v neděli. Že to takhle mám, jsem si uvědomila na konzervatoři.

Bylo to možná i tím, že jsem musela, podobně jako ostatní, hodně cvičit. A ač jsem se snažila být super poctivá, věděla jsem, že občas není ani v lidských silách vše splnit. Konec týdne jsem vítala s tím, že teď to nevyšlo, ale příští týden už všechno doženu.

Který den naopak nemáte ráda?

Já mám ale ráda každý den! Mám-li přece jen zmínit ty „nejmíň“ oblíbené, dojdu logicky ke středě či čtvrtku. Tehdy mám pocit, že jsem ve svém snažení někde na půl cesty. Vím, kam chci dojít, zároveň tuším, že to nemusí úplně vyjít… Když jsem byla mladší, neměla jsem, asi pro mnohé paradoxně, ráda pátky. Byla jsem moc ráda ve škole.

Aha, tak v tom budete vážně asi jediná.

Ono se to u mě taky proměňovalo v čase. Jak jsem dospívala, naučila jsem se ocenit i pátky.

Co si mám u klavíristky představit pod termínem pracovní víkend?

Buď od rána do večera sedím u klavíru, nebo mám koncerty, často doprovázím zpěvačky. Taky učím děti. Celkem jich mám dvaatřicet, některé dojíždějí zdaleka, z Pardubic, z Ostravy… Plus jiné mají ambice jezdit po soutěžích. Snažím se je maximálně podpořit.

Kdo podporoval kdysi v hudebních začátcích vás?

Maminka, která sama o konzervatoři snila. Chtěla hrát na klavír, zpívat, ovšem nedovolili jí to… Láska k muzice se ale u nás dědí. Dědeček byl bubeník, taťka hraje na kytaru, zpívá.

Neprojektovala si vaše maminka do vás vlastní, nesplněné sny?

Ano, mamka se na nás, na mě a bratra, tak trochu zaměřila. Dala nás na klavír oba. Čekalo se, zda budeme mít stejný sen jako kdysi ona. U bráchy se ukázalo, že chce hrát na jiný nástroj – na bicí. Je u nich šťastný, já se naopak do klavíru opravdu zamilovala. Bylo mi asi osm, když jsem doma oznámila, že půjdu na konzervatoř. Tak jsme za tím šli.

Šli? Proč to množné číslo?

Protože aby se vám podobný sen splnil, musíte tvořit tým. Do něj patří nejen talentované dítě, které musí v sobě mít energii jít si za svým, ale také jeho rodiče a učitel(ka). Jakmile byť jeden z nich sen nesdílí, šance na úspěšnou hudební kariéru se rapidně snižuje. Což se stalo právě mé mamince. Tu nepodpořila její učitelka. Konzervatoř si poté dodělala až v dospělosti. Díky ní roky učí na ZUŠ v České Třebové, odkud pocházím.

Vaši svěřenci končí na konzervatořích automaticky?

Všichni ne. Já se z nich ani ve své škole jménem Kouzelné klávesy nesnažím vytvořit elitní skupinu. To jsem si ujasnila hned na začátku pedagogické kariéry. Mojí největší radostí je, když mají hudbu opravdu rádi. Podle toho si je do skupiny i vybírám. A oni mi vše nadšeně vracejí. Chodí za mnou se svými skladbičkami, které si stahují z internetu, chtějí si je nacvičovat i o prázdninách.

To je přece neuvěřitelné! Tohle je můj cíl, aby děti byly co nejvíc samostatné, aby věděly, proč se tohle a tohle učíme, aby se do skladeb pouštěly spontánně.

Jak si žáky vybíráte?

Nejdřív se jim podívám do očí. Z nich energii člověka skvěle vyčtete. Zjistila jsem díky tomu i to, že mi vyhovují děti, které jsou někdy označované za neposedné. Nasměrujete-li pak tuhle energii správně, dotáhnou to daleko. Můžou, chtějí-li.

Kam za vámi dojíždějí, docházejí?

K nám domů. Cvičíme v místnosti, kde běžně cvičím i já a můj partner. Ještě učím na pražské ZUŠ Jižní Město. Chci, aby do mých hodin mohly chodit i děti, pro něž má výuka nemusí být finančně dostupná.

Kolik je dětem v Kouzelných klávesách?

Já beru děti starší tří let. Jejich věku následně přizpůsobuju výuku. Zkoušíme různé nástroje, tančíme, malujeme, zpíváme… Jak jsem říkala, zušek si vážím. Mám radost, když tam ode mě děti odcházejí, třeba do sboru. Najdou si tam nové kamarády. Nechci si je „nechávat pro sebe“. Chápu, že nemohu nahradit kolektiv, jejich vrstevníky.

Nesnila jste o sólové dráze? O tom být klavírní virtuoska?

V dětství možná, ale kolem osmnáctin mi došlo, že chci dělat taky něco jiného než o samotě cvičit na klavír. Jsem hodně společenská, mám ráda lidi. Proto mi přišlo přirozené začít učit. Navedla mě k tomu i mamka. Říkala, že se nejlíp hře na klavír naučím, když budu učit jiné. Měla pravdu. Dětské otázky mě často navedou, abych se víc zajímala o to, co, jak a proč hraju.

Klavír jste studovala v Česku i ve Velké Británii. Jak jste se dostala do ciziny?

Nejdřív jsem do Birminghamu vyjela studovat v rámci Erasmu, pak se mi podařilo – to mě už profesoři znali – udělat přijímací zkoušky do magisterského studia. Studovala jsem tam pak zároveň s pražskou HAMU, kde jsem dělala obor sólový klavír a pedagogiku. Ještě k tomu jsem dojížděla do Londýna za specialistkou na barokní hudbu. Vedla jsem dost kočovný život, trávila jsem hodně času v letadlech, můj partner také…

Co jste zjistila na základě srovnání českého a britského vzdělávacího modelu?

Britové mají vše dotažené do detailů. Mohou si zaplatit nejlepší lidi, muzikanty z celého světa. Pracují neskutečně komplexně. Myslí nejen na hudbu, ale také na vše kolem ní, mimo jiné na marketing, management, meditaci, nezbytné uvolnění svalů…

Podobné vzdělání stojí obrovské peníze. Na školy je také velmi těžké se dostat. Hudba v britském pojetí prostě není koníček, ale další vzdělávací část, byznys. V Česku je tohle, díky ZUŠ, rozhodně svobodnější, mnohem levnější. Na druhou stranu Britové jsou větší realisté.

V čem?

Hned na začátku studia nám, studentům, v Birminghamu řekli: Uvědomte si, že sólistou se stane jeden člověk za generaci. Musíte na sobě tvrdě makat a možná to budete vy, ale hledejte si v hudbě i jiný směr, abyste byli šťastní. V tomhle má Česko, podle mě, značné rezervy. Tady se děti často připravují pouze na sólovou dráhu. Když dospějí, mohou být frustrované z toho, že se hudbou neuživí. Chybí mi tu větší realističnost.

Vám evidentně nechybí, když učíte.

Ano, ale mě být učitelkou nesmírně baví! Abych byla skutečně dobrá, neustále se vzdělávám. I tohle jsem si přivezla z Británie. Být pedagogem je tam skutečný sen řady studentů. Často vám na otázku, co budou jednou dělat, nadšeně odpoví: Budu sólista, nebo budu učit!

Vrátím vás k tvrzení, že se sólistou stane jeden člověk za generaci. Byl Ivo Kahánek, váš partner, tím vyvoleným na první dobrou?

A víte, že ne? První půl rok hraní na klavír, jak vypráví, by ani jeho učitelka neřekla, kam dojde. Jenže pak se rozhodl, že to dokáže. Přidal úsilí, měl štěstí. Jeho talent začal vystupovat, dotáhl to až na vrchol. Jenže ani tam to není lehké. Doba hudbě moc nepřeje. Mají-li se lidé nyní rozhodovat, zda zaplatí jídlo, energie, anebo půjdou na koncert, je jasné, co si vyberou.

Hudebníci však musí cvičit stále. Mají klavíristé své obvyklé „bolístky“?

Hrajete-li, sedíte-li u nástroje správně, nic by vás ani po dlouhém cvičení bolet nemělo. Samozřejmě, někdy se nezadaří. Máte například ve skladbě nějaké těžké místo, instinktivně se tak stáhnete. Poté vás mohou bolet ruce, krk, záda. Musíte tedy po cvičení myslet i na fyzický odpočinek. Dobré jsou plavání, jóga, pilates, chození do přírody… Sport je dokonalá čistička hlavy.

Někdy totiž bolesti vycházejí ze stresu. Stává se, že před koncertem klavíristu bolí ruce. Je dobré mít odsledováno, zda jde o fyzický problém, či „jen“ o mentální blok.

Sport a hudba dohromady moc nejdou. Radíte svým dětem, aby sportovaly?

Neříkám jim, aby skákaly z letadel, říkám jim: hýbejte se. V tom to mám nastavené jinak než v dětství, kdy mi učitelé říkali: Hlavně nesportuj, ať se ti něco nestane s rukama! Což je podle mě zažitý omyl. Musíte vědět, že sezení u klavíru není přirozený pohyb. Je třeba ho kompenzovat. Zvlášť v případech, kdy u něj sedíte osm hodin denně.

S partnerem kvůli tomuhle vyrážíte na dlouhé túry do hor. S batohy? Se stanem?

Jo, přesně tak. Jen, musím přiznat, partner má batoh vždy těžší, bere si dobrovolně stan. Spaní v přírodě, medvědi… To je naše!

Medvědi?

Jezdíme moc rádi na Slovensko, jsme proto teoreticky připravení i na medvědy. Jen jsme je naštěstí nepotkali. Ivo kvůli nim dokonce koupil speciální sprej. Dal mi vtipné školení, co dělat, až je potkáme. Bohužel nám to letos s horami nevyšlo.

Patří k vaší lásce k přírodě i otužování, jemuž se oba věnujete?

Asi ano, ale to k nám přišlo postupně. Mám ráda nové věci, tak jsem se rozhodla vyzkoušet si kouzlo ledové vody. Začala jsem postupně, od nohou, rukou, až z toho bylo celé tělo. Teď ledová sprcha patřívá k mému ránu. A mám-li příležitost vykoupat se v přírodě, v tůňce, jdu do toho. Partner se rád přidává. Zkuste to. Uvidíte, jak bude vaše tělo nadšené!

Dávám na seznam: můžeš zkusit. Ještě vás však vrátím k hudbě, k praktické věci. Mají dva klavíristé doma dva klavíry?

Všude, kde se pohybujeme, obvykle dva máme. Je to dáno tím, že spolu žijeme dlouho. Ale jsme zvyklí se střídat i na jednom. Natáhneme si budík na třicet minut, po nich se střídáme. Osvědčilo se nám to.

Víte-li, že váš čas na cvičení je omezený, hlava se zapne naplno. Makáte. Naopak, víte-li, že na cvičení máte celý den, zvolníte, jdete ixkrát do ledničky… Než usednete ke klavíru, trvá to. K večeru zjistíte, že jste u něj byla pět hodin a dobře cvičila dvě.

A když hrajete doma, na dva klavíry, máte na uších sluchátka?

Nemáme. Vytvoříme si kolem sebe bublinu, ta nám umožní se neposlouchat. Tohle se ostatně učíte už na konzervatoři, kde běžně cvičíte v místnosti, kde jiní třeba svačí. Jde o schopnost odpojit se. Obávám se tak, že naše cvičení slyší nejvíc sousedi.

Stěžují si?

Zatím ne. Možná je to tím, že žijeme v cihlovém domě, kde se zvuk tolik nenese. Držíme taky pravidlo hraní od devíti do devíti. Plus se snažíme co nejvíc cvičit mimo byt. Když je nutné hrát po nocích, sedáme k elektronickému klavíru se sluchátky na uších, abychom nerušili. Můžeme si to dovolit, náš úhoz je hotový.

To zní, jako kdybyste elektronické klavíry neuznávala.

Dřevo je dřevo. Nevím o žádném elektronickém klavíru, jenž dokáže ten klasický, klidně po babičce, nahradit. Máte-li malé dítě, chcete-li, aby si nekazilo ruce, nechte ho hrát na něj. Naučí se mimo jiné mít již zmíněný správný úhoz. Elektronický klavír, byť sebedražší, vám tohle nedá.

Reaguje jinak, klávesy se jinak vracejí. Tón je generován elektronicky. Pro srovnání. Položíte-li na dřevěnou klávesu prst bříškem či špičkou, dostanete jinou barvu tónu.

V čem se liší?

Úhoz bříškem zní déle, je jemnější, tajemnější. Jakoby v mlze. Úhoz špičkou vydá zvuk zářivější. Pošlete ho až na konec sálu. Je jako paprsek slunce. Mám pocit, že každý dřevěný klavír má duši, u elektronického jsem ji ještě nenašla.

Opakovaně mluvíte o energii, zmínila jste duši. Introvertka asi nebudete, že?

Ani náhodou! I proto učím. Ke svému životu potřebuju lidi, změny. Neumím jen tak plout v nudě. Potřebuju mít život nahoru a dolů. Když se nic neděje, mám pocit, že vnitřně umírám. A tím se vracíme k otužování. Ale i k jiným mým rozhodnutím. Ta bývají ještě bláznivější.

Povídejte.

Před pěti šesti lety jsem, v polovině letních prázdnin, ve tři ráno cvičila Bacha. Měla jsem přesně ten nevítaný pocit „nic se dlouho neděje“. Tak jsem se rozhodla, že si skočím padákem. Po probuzení jsem odjela na letiště a skutečně s instruktorem skočila. Říkal, že nikoho tak nadšeného dlouho neviděl, že většinu lidí elán opustí v letadle. Mně vydržel.

Když se otevřely dveře, já viděla nekonečný prostor dole, vnímala, že jím za chvíli poletím, byla jsem přešťastná. Bylo to osvobozující, někdy do toho půjdu znovu.

K vašemu životu patří cizí děti. Až přijdou ty vaše, budete je směřovat ke klavíru?

V tomhle máme jasno. Oba hudbu milujeme, jsme v ní opravdu hluboko, proto známe i limity. K těm patří, že profesionální muzikant si často neumí hudbu „užít“. Mnohdy vám do prožitku vstoupí nutnost „hodnotit“. To není záměr, ale fakt. Občas lidem, kteří nejsou v muzice 24/7, závidím, že jdou na koncert pro zážitek, odpočinout si.

Plus vidím na partnerovi, že aby se udržel tam, kde je, nemá jedno zaměstnání, má jich pět. Musí hrát, musí i zvládat marketing… Hudbu jako obživu bychom vlastnímu dítěti asi rozmlouvali.

Co kdyby na hudební kariéře trvalo?

Předali bychom ho do učení jiným. Maximálně bychom ho pak v jeho snu podpořili. Což bychom udělali u jakéhokoli jeho snu. Nejdůležitější předpoklad šťastného života je dělat, co vás skutečně baví.