Jitka Čvančarová: Rodina je to nejdůležitější v životě

(Rozhovor proběhl v prosinci 2012 - pozn. red.)

Na to si 34letá Jitka Čvančarová na Silvestra připije oblíbeným českým sektem. Do této chvíle si jako dosud kojící maminka vína moc nedopřála. Přitom, jak sama říká, na lásce k vínu vyrostla. Nejenže se narodila v Mělníku, ale pochází z vinařské rodiny – bratr její maminky je sklepmistrem mělnického vinařství a držitelem mnoha našich i mezinárodních ocenění.

Sama se jednak ve vínech dobře vyzná, jednak zná i všechny práce kolem jejich výroby – od prací na vinici, přes sbírání a lisování hroznů, mytí až po konečné stáčení vína do lahví.

Dobré víno si umí vychutnat i manžel Petr: „Máme doma docela slušnou vinotéku, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsme si naposledy nějakou lahev otevřeli – napřed kvůli těhotenství, pak kvůli kojení. Teď o svátcích to snad trošičku napravíme,“ doufá Jitka.

„Sklenku si určitě dopřeju – a hlavně se už nemůžu dočkat těch vinařských debat a diskusí, které mohu poslouchat hodiny. O tom, zda je v tom určitém víně cítit kopřiva žahavka, nebo hluchavka, zda je jarní, letní, či po dešti,“ směje se.

Svátky prožívá v rodném Mělníku. „Na Vánoce se schází celá rodina. Každý donese, co navařil a upekl, nechybí dobré víno, salát a kapr. Dárky bereme spíš symbolicky.“ Díky mamince, skvělé kuchařce, bylo na vánočním stole přes dvacet druhů cukroví.

„Maminka dělá všechna těsta, má na to nejlepší oko. Já pomáhám s vykrajováním a pečením,“ upřesňuje Jitka a dodává, že českým tradicím přikládají v rodině velkou váhu. K nim patří třeba svazování nohou kolem štědrovečerního stolu, aby rodina držela pohromadě, a házení rybích kostí k ovocným stromům, aby příští rok dobře rodily. V pokoji voní čerstvá jedlička, bez níž si Jitka Vánoce nedovede představit.

Rodinné tradice obohatil manžel Petr pozoruhodnou novinkou: ke každému dárečku píše malý dopis. „Vlastně jsem se na ty dopisy těšila víc než na dárečky,“ prozrazuje Jitka. „Mám pocit, že Petr patří do naší rodiny odjakživa – krásně do ní zapadl.“

Vypadá to, že se shodnou i na výchově dcerky: „Nemáme na to sice s Petrem úplně stejné názory, ale diskutujeme o tom. Třeba dlouho, ale vždycky se něčeho dobereme. Vím, jaký je, proto jsem si ho vzala, nemůže jít diametrálně jinou cestou, než bych šla já,“ říká Jitka a s úsměvem dodává, že už je jasné, že ta přísnější bude ona, kdežto tatínek bude ten, kdo všechno dovolí.

Jedenáctiměsíční Elenka umí světáckým gestem zamávat ahoj a ukázat, jak je veliká. „To se jí moc líbí, takže pořád zvedá ručičky, jak nejvýš umí,“ líčí maminka.

A jak vzniklo romantické jméno Elena Emílie? „Dlouho jsme s tím otáleli, začali jsme o tom uvažovat až někdy na konci šestého měsíce, do té doby měla v bříšku jen různé hezké přezdívky,“ prozrazuje Jitka. „Elena se nám líbila, protože je ženské, dospělé i dětské, má spoustu tvarů. Emílie je po mé milované babičce – držela otěže rodiny v tom nejlepším slova smyslu, byla můj největší životní vzor v lidskosti, velkorysosti, bojovnosti a zásadovosti.“

Když se vnučka rozhodla po maturitě na stavební průmyslovce pro herectví, měla obavy z neukotveného a neuspořádaného života. „Nic takového se ale nestalo,“ zdůrazňuje Jitka, „a i kdyby něco takového hrozilo, a já jsem nějak zaváhala, moje rodina mě rychle vrátí na zem. Vůbec mé povolání neprožívají, ani se o tom nebavíme.“

Odejít v osmnácti letech studovat do Brna na JAMU muzikálové herectví nebylo nijak snadné hlavně pro maminku. „Je takový ochranitelský typ, asi jednou budu taky taková. Na druhé straně budu šťastná, když děti půjdou studovat třeba do jiné země – je skvělé, že tyhle možnosti mají. Musejí si samozřejmě odnést z domova dobrý základ,“ připomíná.

Dá se tedy usuzovat, že Elenka nezůstane jedináčkem? „Neznáme s manželem silnější pocit než být rodič. Život s dětmi je přece úžasný. Kéž by měla parťáka!“ neváhá Jitka s odpovědí. „Neříkám kdy, ale byli bychom moc rádi. Ani já, ani Petr v životě moc neplánujeme, necháváme věci přicházet. Narození dítěte přišlo tak, jak mělo, takže to snad tak bude pokračovat. Místa v našich srdcích je hodně!“ směje se a vážně dodává, že ji znepokojuje, jak jsou v současné době rodinné vztahy v rozkladu.

„Jsem si však jistá, že postupem doby lidé pochopí, že rodina je to nejdůležitější v životě. Mít kolem sebe lidi, kteří se k vám nikdy neotočí zády, nenechají vás padnout, vždy vás budou milovat. Jsem z takové rodiny a jinou životní cestu jsem nehledala.“

Jitka si užívá každého okamžiku s Elenkou – a s rozhodnutím, kdy se vrátit na jeviště, proto váhala. Když před čtyřmi lety odešla z angažmá v Městském divadle v Brně, byla zahrnuta nabídkami z několika pražských divadel. Zůstala sice na volné noze, ale ztvárnila řadu velkých rolí na několika scénách, za něž ji neminuly čtyři nominace na Cenu Thálie.

„Jako první se už tři měsíce po porodu ozval František Janeček s Bídníky. To bylo první představení, do kterého jsem se vrátila. Nejraději mám odpolední představení. Petr s malou perfektně fungují, on umí všechno, co je třeba, takže jsem naprosto v klidu. Zazpívat si Fantine je pak pro mě osvěžením. Večer se mi odchází hodně těžko, nechci, aby Elenka usínala beze mě. Těch pět večerů, které v měsíci hraji, je teď pro mě až dost. I to mi někdy rve srdce. Utěšuju se tím, že je správné, když jsou doma sami s tátou. A těšení se na sebe je tak hezké!“

K divadelním povinnostem v Hudebním divadle Karlín přibyly Čarodějky z Eastwicku, muzikál, v němž léta excelovala v Brně. „Nemusela jsem zkoušet, znamenalo to pro mě jen zkoušku s orchestrem těsně před představením. Do zkoušení zcela nové inscenace bych ještě nešla, protože dceru stále kojím.“

Totéž dosud platí pro film a televizi s výjimkou deseti natáčecích dnů pro jednu epizodu nové řady Soukromých pastí, ve které tentokrát pokračuje Česká televize pod názvem Nevinné lži. „Měla jsem několik televizních nabídek, ale odmítla jsem je kvůli malé, zdá se mi to moc brzy. Nechce se mi od ní nadlouho. Na jaře už bude větší, takže si mohu dovolit začít něco točit.“

Jitka v této souvislosti přiznává, že mateřství u ní přispělo k větší rozhodnosti. „Naučila jsem se razantněji říkat ne. Dlouho jsem to neuměla a ztrpčovalo mi to život. Trvalo mi, než jsem přišla na to, kolik lidí se dokáže na člověku přiživit, využít ho a zneužít. Mluvit zpříma je osvobozující,“ říká a překvapivě dodává, že jednat bez zbytečných servítků ji naučil bývalý partner, herec Martin Hofmann.

„On je přímý možná někdy až moc,“ směje se Jitka a podotýká, že i přes jejich rozchod zůstal jedním z blízkých rodinných přátel. „Udržet si přátelské vztahy, i když ty partnerské krachly, považuju za velkou výhru. Hrozně by mě mrzelo, kdyby tomu tak nebylo. Byli jsme dost dlouhý čas pár, vím o jeho kvalitách, a i když se naše cesty z různých důvodů rozešly, ty kvality zůstaly. Neříkám, že to je jednoduché, ale měla by převážit snaha lidsky se jeden druhému neztratit.“

Se současným manželem, tanečníkem a choreografem Petrem Čadkem se poznali před několika lety na předvánočním dobročinném bazaru, který každoročně organizují Táňa Vilhelmová a Aňa Geislerová. Seznámili se po tanci, který tehdy v rámci doprovodného programu předvedli na jevišti pražské Lucerny.

Tanec se jim nakonec stal osudným, protože k jejich sblížení došlo před dvěma lety při natáčení StarDance, kde Petr působil jako hlavní choreograf.

S malou Elenkou a kolotočem pracovních povinností společnému tanci moc nedají, ale do narození dcerky se Petrova profese nezapřela. „Když jsem byla těhotná a šlapala do čtvrtého patra, kde v Praze bydlíme – podotýkám, že jsem v těhotenství přibrala téměř třicet kilo – tvrdil, že běhám jako laňka a že jsem lehká jako pírko. Na důkaz toho se mnou vždycky v předsíni udělal taneční zvedačku. Byl fakt roztomilý.“

Petr připravuje otevření vlastní taneční školy a Jitka se těší, že si tam spolu zatancují. „Tanec miluju – je to jedna z nejpříjemnějších pohybových činností, které znám. Budou tam chodit profesionálové i široká veřejnost. Petr razí teorii, že naučit se tancovat může úplně každý.

Jako učitel je hrozně velkorysý a laskavý, chválí, a tím každého motivuje,“ pěje chválu na svého manžela, který byl i hlavním choreografem poslední řady StarDance.

Na účast v této soutěži má Jitka poměrně čerstvé vzpomínky. „StarDance je fakt dřina. Nedá se to srovnat s žádným divadelním nebo muzikálovým představením. Překvapila mě ta obrovská tréma. Potvrzují to i jiní kolegové, kteří tam vystupovali. Dáváte všanc sama sebe, jdete se v podstatě ztrapnit a necháváte se sprdnout před celým národem za něco, o čem víte, že to neumíte, i když se hrozně snažíte. Cítíte obrovskou zodpovědnost za partnera, který se s vámi dřel a který to bez vás perfektně umí. Přes to všechno to však byla nádherná zkušenost.“

Petr Čadek ji přivedl i ke golfu: „Zpočátku jsem vůči tomuto sportu měla předsudky. Divila jsem se Milanu Lasicovi, s nímž hraji v komedii Minus dva a v Garderobiérovi, jak může být tak zaníceným golfistou. Teď ho úplně chápu,“ směje se. Do golfu se zakousla, a na to, jak krátce se mu věnuje, dosáhla velmi dobrých výsledků.

„Jsem zvyklá dělat všechno na maximum, nespokojím se s obvyklou větou: Takhle to stačí. Mně to nestačí. Vím, že jsem proto občas nesnesitelná, asi tím občas lidem lezu na nervy, ale nemůžu si pomoct. Vždycky pak na jevišti trpím, že to mohlo být jinak, líp… jsem v tomhle hrozný prudič,“ hodnotí se.

To, že všechno, do čeho se pustí, dělá se zápalem a naplno, platí i pro její angažmá v charitě. Již několik let je patronkou nadace DebRA, která pomáhá dětem trpícím těžkým kožním onemocněním, zvaným nemoc motýlích křídel.

„Nadaci nemůžu vypustit ani na den, projekty se nezastavily a podařila se spousta věcí,“ říká Jitka. „DebRA funguje ve třech osobách, pracujeme systematicky a transparentně. Jsem šťastná, že jsem poznala ryzí lidské charaktery a takové srdcaře, jací jsou v téhle nadaci. Jinak se charita totiž dělat nedá.“

Kromě toho je Jitka Čvančarová velvyslankyní Dětského fondu OSN UNICEF pro boj za vymýcení dětského a mateřského tetanu. „Ředitelka českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba mě na začátku loňského roku oslovila pro misi do afrického Mali, jedné z nejchudších zemí světa, kam jsme vezly očkovací vakcíny proti tetanu,“ líčí začátek spolupráce.

„UNICEF oslovuje známé tváře, které mají možnost svým svědectvím zasáhnout širokou veřejnost a otevírat dveře, které by byly nějakému neznámému člověku zavřeny.“

Když Jitka procítěně líčí zážitky z Mali, napadá mě, že role nesnesitelné povrchní Michelle v seriálu Dokonalý svět pro ni musela být naprostým sebezapřením. „Tuhle roli jsem si užívala!“ odporuje se smíchem, „tenhle humor na hraně mám moc ráda.“ Zároveň přiznává, že pohled na kabelku za 20 tisíc, jenž přiváděl Michelle do extáze, ji nechává naprosto chladnou. „Moc mě ale bavilo představovat někoho, kdo se z toho tetelí blahem.“

Z její účasti na řadě módních přehlídek je přitom zřejmé, že jí móda není cizí. „Jsem ráda za ženu. I kdyby to nepatřilo k mé profesi, tak by mě móda zajímala. Nejsem ale fanatik, který utratí poslední korunu za nový model prestižní značky.“

Neomezuje se žádným určitým stylem ani se nenechá navléct do všeho, co jí poradí nějaký stylista. „Nechávám se inspirovat a vybírám si věci, ve kterých se cítím dobře.“

A také dá hodně na to, co si myslí manžel: „Má vybrané estetické cítění a ráda se s ním o těchto věcech radím.“

A v čem vidí Jitku nejraději? „V tlustých bílých ponožkách. To ho baví,“ nezapře smysl pro humor žena, která bývá označována za nejvíc sexy českou herečku či českou Sophii Lorenovou.

„Koho by takové přirovnání nepotěšilo! Sophia je ale jen jedna,“ odpovídá na otázku, jak na taková označení reaguje. „Každá potřebujeme posílit zdravé sebevědomí, protože každá máme nějaké komplexy,“ dodává překvapivě. „Svými nedokonalostmi se sice netrápím, ale snažím se na nich pracovat. Vrhla jsem se teď po dlouhé odmlce na bikram jógu (cvičí se v místnosti vyhřáté na 42 stupňů – pozn. red.) a jsem jí docela pohlcená. Je to jedinečné cvičení.“

Jitku však daleko víc než žebříčky atraktivnosti zajímají její nejbližší. S tím souvisí i její přání do Nového roku: „Všechno, co jsem si kdy přála, mám! Přeji si jen, ať to vydrží, ať nás pojí tak silná láska jako teď, ať jsme všichni zdraví a zůstaneme pohromadě. Rodina pro mě byla a je na prvním místě. Jsem šťastná, že mám vedle sebe člověka, který to cítí stejně.“

A co by přála čtenářům magazínu Práva a Novinek.cz do roku 2013? „Aby měli kolem sebe lidi, kterým mohou věřit a na které se mohou spolehnout. Aby je měl vždy kdo láskyplně obejmout. A aby žili v zemi, ve které budou šťastní a na kterou budou hrdí!“