Jan Cina: Láká mě stát se někým jiným

Jestlipak si letos připomenete jedno svoje jubileum?

Nic mě nenapadá, budete mi muset napovědět.

Před pětadvaceti lety jste stál poprvé před kamerou, ve filmu Zdeňka Tyce Smradi.

No to je let! Už se mi tedy párkrát stalo, že jsem někde platil za kafe a obsluha, o které jsem si myslel, že jsme přibližně stejně staří, mi řekla: „Já vás mám hrozně rád, já na vás vyrůstal.“ Docela mi zatrnulo.

To asi nemívají na mysli Smrady.

Spíš Planetu YÓ (televizní pořad pro děti, který moderoval v letech 2011-2014), která v České televizi stále běží.

Když jste ve svých jedenácti ve filmu debutoval, bylo to už herectví?

Ve Smradech bylo vidět, jak jsem se snažil hrát, myslím ale, že kdybych byl víc přirozený, vyšlo by to líp. Dětské herectví je citlivá věc. Teď měl premiéru film Sladký život, kde hraju tatínka šestileté dcery. Tu hraje skvěle Olivie Sulženková. Měla vedle sebe asistentku, což byla velká výhoda, díky ní byla na scénu vždycky dopředu připravená, měla správně načasovaný oddych. Štábu to ušetřilo spoustu času. My jsme tehdy nic takového neměli. Byli jsme tam tři kluci, kteří hráli bratry, já byl nejstarší. S tím nejmenším tam byla maminka. Mně bylo jedenáct, už jsem si připadal dospělý a chtěl jsem se kamarádit s Petrou Špalkovou a Ivanem Trojanem, kteří mi hráli rodiče.

Teď vás vidí televizní diváci v komediálním seriálu To se vysvětlí, soudruzi! jako začínajícího vědce v Ústavu paranormálních jevů. Baví vás záhady?

Jako kluk jsem na to téma hltal knížky a doufal, že něco takového jednou zažiju. Že minimálně uvidím UFO. Jako dospělý bych to už nenazval paranormálnem, věřím ale v sílu nějaké energie, sílu, která pak dokáže vyvolat věci, které neumíme vysvětlit. Tvůrcům seriálu se to povedlo natolik, že když jsem se na jednotlivé epizody díval, úplně jsem zapomněl, že v tom hraju, jak mě to zaujalo.

Jaký vztah ke své postavě máte?

Vojtu mám rád, je to takový můj kámoš. Myslí to dobře, chtěl by skrze své vynálezy pomoct světu a očekává, že v Ústavu paranormálních jevů, kam nastupuje, potká podobně naladěné lidi. Což tak úplně není. To mu však nebrání, aby zažíval mimořádně zajímavé věci.

V čem se projevilo, že seriál vznikl ve spolupráci s německou veřejnoprávní televizí ZDF?

Byla v tom jistě touha navázat na dřívější projekty obou televizí (Návštěvníci, Arabela, Létající Čestmír), které byly výtvarně i trikově skvělé. Nehraje tam přitom žádný německý herec. Párkrát se němečtí koproducenti přijeli na natáčení podívat a byli nadšení z toho, jak to vzniká. Zdálo se, že mají v český tvůrčí tým velkou důvěru. Jen zpočátku připomínkovali scénář, aby to bylo srozumitelné i pro německého diváka. Osmdesátá léta byla u nich hodně jiná.

Jak jste se v oblečení z osmdesátých let cítil?

Kostýmní výtvarnice Jarmila Dunděrová a její tým mají smysl pro humor, dostala se mi od nich velká pomoc. Obepnutým oblečením se zdůraznila Vojtova křehkost, domluvili jsme se na dobových brýlích, které jsou pro něho charakteristické. Musím říct, že se mi ta móda líbila, ale možná proto, že jsem ji nezažil. Mým rodičům, kteří v tom byli nuceni trávit velkou část života, na tom nic hezkého nepřijde.

Divil jste se při čtení scénáře, k jakým případům vědce volali?

Většina případů, které tam zkoumáme, je inspirovaná něčím, co se skutečně stalo. Je to jen vypointované do absurdní polohy. Nejzvláštnější mi asi přišel případ, kdy loutka uškrtí svého břichomluvce. Ukáže se opět, že všechno je vysvětlitelné a že hlavním hybatelem abnormálních jevů bývají lidské emoce.

Kromě vědeckých výzev čelíte v seriálu i těm citovým.

Vojta opatrně vykračuje i k prvním milostným vzplanutím. Na to, jak ke všemu přistupuje analyticky a rozvážně, se do tohoto vrhá dost bezhlavě. Ukazuje se, že ženy ho nenechávají chladným a on je rovněž ne. Předmět jeho milostného vzplanutí překvapí. Platí, že protiklady se přitahují.

Setkal jste se předtím při práci s Annou Fialovou, která v seriálu hraje nesmlouvavou estébačku?

Jsem už dlouho Aniččin obdivovatel, je podle mě jedna z nejtalentovanějších hereček své generace. Potkali jsme se při natáčení audioknihy Sněhová královna, kdy jsme představovali Gerdu a Kaje. Nazpívali jsme k tomu moc hezkou písničku Tichý hlas závějí, kterou napsali Petr Kaláb a Radůza.

Hraní s Jiřím Macháčkem, vaším seriálovým parťákem, je asi samostatná kapitola.

O Jirkovi můžu mluvit pořád. Jsem za setkání s ním moc vděčný. Vděčný tvůrcům, kteří naši dvojku vymysleli, a taky Jirkovi, že poprvé v životě kývl na seriál. On je obrovský profesionál a zároveň milovník života, což je v mých očích ideální kombinace. Umí práci udělat příjemnou a chce, aby bylo všem dobře. Miluju jeho humor a klukovství, které mu zůstalo. Měli jsme společný karavan, kde jsme, když to šlo, spali. Natáčení trvalo půl roku, nevyhnuly se nám ani různé zdravotní problémy. Moc toho nenaspíte, moc kvalitně nejíte, každý jsme do toho měli jiné závazky. Podporovali jsme se a pečovali o sebe. Při čekání jsme si v karavanu hodně povídali. On má daleko víc životních zkušeností, je otcem dvou dětí. Moc mě bavilo jeho vyprávění o devadesátkách. Litoval jsem, že jsem v té době byl dítě. Muselo to být neskutečné uvolnění: všechno šlo, nic se moc neřešilo. Jeho historky z té doby mě neskutečně bavily.

Předpokládám, že ve vašem karavanu zněla i hudba.

O tu se staral hlavně Jirka. Poslouchali jsme všechno možné, od funky po jazz. Pro mě je tenhle seriál nejvýrazněji spojený s písní Ondřeje Soukupa a Zdeňka Borovce Hledá se Méďa Béďa, kterou na počátku osmdesátých let nazpívaly Jezinky. Trochu jsem jí terorizoval celý štáb. Když jsme jeli z nějakého natáčení, nutil jsem řidiče, ať to v autě pustí. Kdykoli to slyším, mám dobrou náladu.

Pokračujete v pěvecké dráze?

Trochu se tomu podvědomě bráním, necítím se jako zpěvák, ale jako herec, který se snaží zpívat. K nedožitým 85. narozeninám skladatele Karla Svobody vysílal Český rozhlas pořad, kde jsme zpívali s Berenikou Kohoutovou jeho hity. Měli jsme na to moc hezký ohlas a od té doby přichází ještě víc nabídek. Dodalo mi to každopádně pěvecké sebevědomí. Na zpěvu se mi líbí svoboda - sdílíte emoci a přenášíte energii skrz hudbu, tóny. Bavily by mě muzikály, ale česká muzikálová produkce mi je v současnosti dost vzdálená. Máme tady přitom dost skvěle vybavených lidí. Je mi jasné, že muzikál je nákladná záležitost a producenti to prostě potřebují prodávat. Je to těžký, bez kompromisů to asi nejde. Třeba se jednou pustím do něčeho sám. S inspirativními lidmi, kde by nešlo primárně o to, kolik se prodá lístků. Mám v hlavě několik nápadů.

O čem uvažujete?

Nic konkrétního zatím nemám, ale mluvím o tom s lidmi, se kterými bych rád dělal. Ve chvíli, kdy to řeknete nahlas, se to už trochu zhmotňuje. Nejdál je asi plán vytvořit si svůj vlastní drag (forma umělecké prezentace, kdy se vystupující stylizují do jiné genderové role). Na konci léta mě čeká natáčení filmu Chica Checa s režisérem Šimonem Holým o ženě středního věku, která bojuje se životem na malém městě. Hraju jejího syna, který se živí jako drag queen (muž, který svým oblečením a chováním karikuje ženu). Absolvoval jsem kvůli tomu workshop, kde jsem se učil líčit, převádět mužské rysy do ženských. Je to dost věda. Učil jsem se i tančit na podpatcích, musím říct, že obdivuju všechny, kteří na nich vůbec dokážou stát. Výsledkem byla krátká choreografie, s parukou, líčením, kostýmem.

Co vás na tom přitahuje?

Že se stanu někým úplně jiným. Něco podobného jsem zažil v Tvoje tvář má známý hlas (soutěžní show v roce 2016 vyhrál). Je osvobozující dát průchod jednomu ze svých já. Kamarád, který mě připravoval, vystupuje s uskupením Pinkbus, kde propojují drag s moderním tancem, stand-upy, zpěvem. Už to vůbec není převlékání se za ženu, jak to v Čechách známe z devadesátkových travesty show. Vytvoříte fantaskní bytost, která nemusí být ani muž, ani žena. Je to fakt zábavný. Rád bych si připravil svoje vlastní číslo a vystoupil s tím před lidmi.

Připadá vám zvláštní, jak snadno se můžeme stát někým docela jiným?

Je skvělý to zažívat! Proto i tak rád cestuju. Tady mě dost lidí poznává, ví, kdo jsem, a je pak těžký chovat se jinak, i když by člověk zrovna chtěl. Když odjedu někam, kde mě nikdo nezná, cítím se svobodněji. Už dlouho přemýšlím, že bych odjel na čas do New Yorku. Ten mě už dlouho fascinuje. Potkávají se tam lidé, kteří přicházejí, aby se cítili svobodněji než tam, kde žili předtím. Objevil jsem ho díky svému bývalému partnerovi, New York byl jeho velká láska. Chtěl bych tam nějakou dobu žít a pracovat. Jsem připravený i na to, že si tam nabiju držku. Nebo že zjistím, že to není ta cesta. Chci to ale zkusit.

Startujete novou životní kapitolu?

Nevím, jestli novou, spíš bych se chtěl dostat víc k sobě. Pořád to budu já, neodložím se někam na věšák.

I ve svých šestatřiceti stále hledáte, kdo jste?

Jasně a doufám, že to budu hledat celý život. Pořád si budu klást otázky, co vlastně chci a co nechci. Je dobré se pořád ptát - když mě někdo štve, zeptám se sám sebe, co mi vlastně na tom člověku vadí, co mě rozčiluje. Je to takové zrcadlo, které dává příležitost objevit o sobě věci, které jsme moc nechtěli vědět. Kdybychom se dokázali takhle ptát a hlavně si na ty otázky odpovídat, možná by byl svět lepším místem.

Zmínil jste bývalého partnera, herce Petra Vančuru. Jaké to bylo rozejít se po šestnácti letech?

Lidé se scházejí a rozcházejí, to se děje pořád. Oba to stále ještě zpracováváme, proto o tom nechci mluvit. Šestnáctiletý vztah nikdo nevymaže, ani bych to nechtěl. Budeme součástí svých životů až do konce. Naše cesty se sice rozešly, ale vím, proč jsme spolu byli, Petra mám pořád rád, je pro mě pořád kvalitní člověk a doufám, že já pro něj taky.

Jak jste naložil s vakuem, které muselo po šestnácti letech nastat?

Poprvé vlastně žiju sám, poprvé bydlím sám - žil jsem u rodičů, pak rovnou s Petrem, je to pro mě nová situace.

Pozná vnímavý divák, že jste prošel takovým životním zvratem?

Cíleně se snažím, aby to mělo vliv. I když divák neví, co se ve mně zrovna děje, pozná jistě emoci, která ten den můj výkon ovlivňuje. Třeba představení Malého prince ve Studiu DVA a jeho koncertní verze, se kterou objíždíme i nedivadelní prostory, jsou pro mě terapie. Vždycky jsem Malý princ, vždycky hraju stejné scény, zpívám stejné písničky, ale pokaždé si při tom hledám odpověď na jinou otázku.

Patří k tomu i otázky o samotě?

Určitě. Samota může být i dobrá věc, dává prostor k hledání toho, co mi dělá radost, co oživí oheň, který jsem možná bezděčně dusil.

Neplánujete však zůstat sám…

To taky zkoumám. Co vlastně může člověk v životě plánovat? Ano, žiju sám, ale mám spoustu přátel, rodinu. Vím, že žít ve vztazích dává životu smysl, ale rád si teď užívám fázi, kdy žiju sám a zkoumám, jaká to má pozitiva a negativa.

Co vám teď dělá radost?

Nedávno jsem se po měsíci a půl vrátil z cest. Byl jsem měsíc na Fuerteventuře, z Kanárských ostrovů jsem přeletěl do Maroka. Poprvé jsem tak navštívil Afriku a byl jsem fascinovaný. Když jsem teď zpátky, uvědomuju si, v jakém luxusu si tady žijeme. Jsem šťastný, že žiju v Evropě.

Cestoval jste sám?

Ano, do Maroka pak přijela kamarádka se synem, takže jsme byli taková fejková rodina. Nikdy jsem do té doby nebyl v zemi, kde je homosexualita ilegální. Jdete rovnou do vězení. I postavení ženy je něco, co nám v Evropě připadá šílené. Na druhou stranu je ta země pro turistu nádherná.

Je něco, co vám tady vadí?

Aktuálně to, že Poslanecká sněmovna potvrdila, že lidi dělí na dvě kategorie: queer a hetero. Manželství pro všechny neprošlo, prošel jen takový paskvil. A bohužel se tohle téma netýká jen queer párů, ale i jejich dětí, jejich rodin a přátel a vůbec celé společnosti. Těším se, až se ve vládě vystřídají generace, mohla by konečně svitnout naděje na opravdu svobodnější a upřímnější společnost.