Iveta Červenková: Drhání neboli macramé mě vrací do života

A šikovné ruce, dodávám já. Díky nim vykouzlí obaly na květináče, ozdoby na stěny, pásky, peříčka…, které zdobí nejednu českou domácnost.

„Ruční práce mě zajímaly od mládí, ale nikdy mě nenapadlo, že by mě mohly – byť částečně – živit,“ podotýká paní Iveta ve svém útulném pražském bytě.

Cesta k jejímu poměrně netradičnímu podnikání nevedla přímo. Desítky let předtím totiž pracovala v administrativě. Jak říká, „dělala důchody“.

Kouzla „uzlíčkování“ přitom objevila již v dětství. „Bylo mi tak dvanáct třináct, když nás na letním táboře vzali na exkurzi do továrny ve Vrbně pod Pradědem. Tehdy tam dělali tkaničky a na rozloučenou nám dali provázky, jež se jim nehodily. A já si pak z nich různě motala celý tábor.“

A není asi divu. U nich doma se vždy tvořilo. Na stole běžně ležely kdysi oblíbené módní časopisy s návody, jak něco ušít, uplést, uháčkovat… „V šití mi byla vzorem moje milá teta Věrka, dámská krejčová,“ zavzpomíná.

Ruční práce ji provázely životem až do roku 2007, kdy vážně onemocněla. „Mé současné problémy s očima – jde o endokrinní orbitopatii – vyvolala štítná žláza, již mi nakonec museli celou odoperovat. Jenže imunitní systém to nezvládl a vyklubalo se z toho autoimunitní onemocnění s náročnější léčbou,“ vylíčí stručně vážné zdravotní potíže.

„Celou tu dobu jsem se snažila stíhat rodinu, zaměstnání a léčit se. Moc to nešlo. V roce 2015 už jsem prakticky střídala jen zaměstnání s pracovní neschopností.“

Do kanceláře nastoupila po maturitě: „O nějaké kariéře za stolem jsem nikdy nesnila. Ale od dětství mi bylo předurčeno, že budu úřednice, protože co je víc? Tak jsem se jí stala.“

Aby se uzdravila, musela před více než rokem z práce odejít. Zraku škodilo neustálé sledování počítačového monitoru, ale po odchodu ze zaměstnání se její vidění pozvolna lepší. Pravda, výrazně tomu napomohly vysoké dávky léků a náročné, často velmi bolestivé lékařské zákroky.

Všechno se dá podle ní vydržet: „Díky tomu zase můžu líp žít, něco tvořit. Macramé se navíc dělá ze silnějších provázků, nepotřebujete k němu žádné navlékání jehel, počítání ok, není pro zrak tak zatěžující,“ podotýká.

Však jí také již po měsíce zpříjemňuje téměř každý den. Nové pracoviště si vytvořila mezi kuchyňskou linkou a pohovkou. Jeho součástí je věšák na drhání, nejraději pracuje vestoje.

„Dlouhé sezení nevyhovuje mým zádům,“ usmívá se s tím, že klubíčka bere do rukou obvykle ve dne, kdy na uzlíky dobře vidí. Přítmí jí nevadí, naopak umělé světlo její problémy s očima zhoršuje.

Dnes má řadu technik velmi dobře zažitých. Přiznává se, že jí k oživování dovednosti vydatně pomohly moderní technologie, hlavně internet: „Až se mi z těch videí, nabízených možností, z nových vzorů, z výrobků a především materiálů zatočila hlava.“

Nadšení z toho, že zase může tvořit, jí však dlouho kazila nejasná budoucnost. Na plný úvazek nikam nastoupit nemohla, ty zkrácené pro ženu jejího věku a zdravotního stavu téměř nejsou. Aby získala novou obživu, zkoušela, co se dalo.

Registrovala se na online portály zprostředkovávající práci, na desítky e-mailů, jež posílala, většinou nedostala odpovědi. Nepomohl jí ani úřad práce, žádnou vhodnou nabídku pro ni neměli. „Do toho začala pandemie koronaviru,“ povzdechne si.

Smutků z neúspěchů se zbavovala u drhání a své výtvory s chutí rozdávala druhým, pro radost. S nápadem, že by se mohly stát novým zdrojem příjmů, přišly její děti, Markéta a Dan. Dcera ji přesvědčila, aby výrobky nafotila. Společně k nim vytvořily popisky a Markéta snímky umístila na Instagram. Brzy zjistily, že zájem o podobné zboží u nás je.

„Markéta následně zřídila i e-shop, kde jsme moje produkty – a že jsem jich měla doma hodně – nabízely a během léta jsme část z nich i prodaly,“ vypočítává paní Iveta.

Rozjíždějící se projekt ještě dámy podpořily účastí na říjnovém Dyzajn marketu na pražském holešovickém Výstavišti. Akce propagující šikovné, zručné tvůrce byla sice jejich premiérou, ale i tam uspěly. Potvrdilo se jim, že je o zboží zájem i v reálném světě.

„Dcera mě začala stále intenzivněji přemlouvat, ať se zkusím macramé aspoň částečně živit, ale já jsem si pořád netroufala. Tak to rozhodla za mě. K narozeninám mi dala webovou doménu Ivetiny uzlíky,“ směje se paní Iveta s tím, že Markéta byla v tomto směru o něco rychlejší než Dan.

„Pak se do všeho ještě naplno vložil syn, jenž zadal reklamu na mé stránky do velkých internetových vyhledávačů, včetně Zboží.cz. Je ekonom, matematik, v oboru se živí, takže věděl, co a jak. Objednávky i díky tomu začaly přibývat,“ usmívá se Iveta Červenková.

Dnes to má s dětmi rozdělené tak, že ony jí pomáhají ve světě, kterému moc nerozumí, hlavně s propagací, se správou webových stránek a se sociálními sítěmi. Ona vyrábí produkty, o něž je momentálně zájem. Denně je jich schopná zhotovit několik. Výroba jednoho kusu jí zabere od pár hodin po dva dny.

Vedle náročnosti rozhoduje o délce práce rovněž její nálada a nadšení: „Někdy už skoro hotový výrobek rozuzluju, protože přijdu na to, že se do něj hodí jiný vzor. Času mám poměrně dost, chci, aby vše bylo precizní i nápadité.“

Má-li podnikání nějak shrnout, poptávka je podle ní zvláště po menších výtvorech, jež stojí pár set korun. Předvánočními hity byly drobné stromečky. Dobře se prodávají také pírka, ozdobná kolečka či malé závěsy na květiny.

Za úplně nejdražší její kus pak zaplatíte 1550 korun. Na první pohled vypadá jako oblíbený lapač snů: „Ano, na Dyzajn marketu mi lidé podobné věci říkali, chtěli, abych jim do zboží přidala i pozitivní energii. Jenže to neumím. Nebylo by fér se tvářit, že ano. Nejsem žádná vědma. Moje macramé jsou zkrátka ozdoby. Ovšem dělané s radostí a láskou.“

Upřesní, že její výrobky si kupují většinou ženy. Naopak muži často ani netuší, k čemu slouží. Mile ji však překvapilo, že hodně zákaznic nepatří k letitým pamětnicím, naopak často jsou mladé. Bývají nezřídka s malými dětmi doma a volný čas se snaží využít aktivně. Hledají neokoukané vzory, poptávají workshopy, které ovšem v dnešní době nelze realizovat. Prosí tedy paní Ivetu alespoň o rady.

„Píšou mi a ptají se, což mě těší. Vypadá to, že ruční práce hned tak u nás nevymizí,“ podotýká s tím, že její zboží míří napříč republikou. Hodně kupujících bydlí na Moravě. Nejslabší jsou pak pro toto podnikání severní Čechy.

„Odtud nepřišla snad žádná objednávka, ale ještě je čas,“ shrne optimisticky a dodá, že pro ni samotnou je největším vítězstvím už to, že tvoří a že se její zdravotní stav pozvolna lepší:

„Macramé mě těší a doufám, že mé výrobky těší i ty druhé, mé zákazníky… A jiní jsou na tom podstatně hůř. Na mou nemoc se neumírá. Můžete na ni, v uvozovkách řečeno, pouze oslepnout.“