Hlavní obsah

Iva Pazderková: Celý život jsem svůj největší soupeř

4. 5. 2022, 12:03

Proslavila se hlavně jako komička. Iva Pazderková (42) ale také skvěle zpívá, což televizním divákům předvedla v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Nedávno překvapila, když začala soutěžit v ženské kulturistické kategorii bikini fitness. Tvrdí, že je zdravé si občas sáhnout až na dno, a tak si svoji kondici letos prověřila i v reality show Survivor.

Foto: Milan Malíček, Právo

Iva Pazderková

Článek

Přede dvěma lety jste se začala intenzivně věnovat posilování. Zmínila jste, že vás k tomu inspiroval váš kamarád z divadla Václav Noid Bárta. Jeho úsilí ale pozorovali i jiní, a přesto ho nenásledovali. Proč vás to tak nakoplo?

Cvičila jsem i dřív, ale pořád jsem nebyla ve formě, v jaké jsem chtěla být, a pořád jsem měla tisíc výmluv. U Vaška jsem ale najednou zblízka viděla, co to vyžaduje za neuvěřitelnou disciplínu a odhodlání, a chtěla jsem zjistit, jestli něco takového taky dokážu.

Miluju výzvy. Vašek mě inspiruje v mnoha ohledech, on je totiž příkladem člověka, který si navzdory všemu dokáže jít za svými sny. I když ho v nich okolí nepodpoří nebo ho od nich i zrazuje, což je bohužel vlastnost mnoha lidí. Na nic z toho se neohlíží.

Jste herečka, disciplínu přece máte. Do divadla a na natáčení nechodíte podle nálady.

Ale když zapomenu text, dokážu se z toho nějak vylhat. Kdežto na pódiu během soutěže bikini fitness ten sval buď máte, nebo nemáte. Disciplína v posilovně je potřeba na vyšší úrovni.

Zvlášť v mém věku, vždyť už mi bylo čtyřicet, a to už se svaly nebudují tak snadno. Ale když potom člověk stojí na pódiu mezi těmi skvělými závodnicemi, ví, že to za to stálo.

Eliška Krausová: Do Kolumbie jsem odjela nalehko jako na Slapy

Styl

Jaký to byl pocit?

Začala jsem se mít víc ráda. Za to, že jsem tohle dokázala. Ale poprvé v životě jsem taky najednou litovala věcí, které jsem v minulosti neudělala, protože jsem pochybovala o svých schopnostech a nevěřila jsem si.

Už se to změnilo?

Ano, teď sama v sebe mnohem víc věřím, můžu o tom mluvit a sdílet to – a třeba tím i někomu pomoct. Když mi někdo napíše na Instagram, že jsem ho inspirovala, povzbudila, mám z toho vždycky obrovskou radost.

Nabrat svaly trvá roky, vyžaduje to obrovskou dřinu, speciální stravovací režim a disciplínu

Co byste poradila člověku, který chce také začít víc cvičit a vůbec žít zdravěji?

Pokud se člověk chce udržovat v kondici, chce být šťastný a dovoluje-li mu to jeho zdraví, tak ta změna podle mě musí probíhat postupně a je na celý život. I já jsem musela tohle nejdřív pochopit.

Soutěžíte v bikini fitness, což není ještě klasická kulturistika, nejde tam o takové objemy svalů. Přesto – nezrazoval vás od toho občas někdo, že budete vypadat jako chlap?

Především si myslím, že v roce 2022 je opravdu absurdní, že někdo chce někomu diktovat, jak by měl vypadat nebo co se mu má líbit.

Speciálně my ženy jsme velmi často posuzovány a poučovány o tom, co je „krása“ a co už ne. A absurdní je, že ve velké míře tyhle nesmysly přicházejí i od žen. Ty se často bojí, což je strašně srandovní, zvedat váhy, aby jim moc nenarostly svaly.

Nejde jen o svaly a vzhled. Mít sílu je paráda! Člověku to přináší svobodu, soběstačnost, teď i do budoucna

Rozhodně z toho nemusejí mít obavy, nabrat svaly trvá roky, vyžaduje to obrovskou dřinu, speciální stravovací režim a disciplínu. Já třeba už rok a půl makám na svém zadku a za tu dobu mi narostl asi o dva centimetry…

Jak už jsem říkala, není to lehké, zvlášť po čtyřicítce. Ale nejde jen o svaly a vzhled. Mít sílu je paráda! Člověku to přináší svobodu, soběstačnost, teď i do budoucna. Silovým cvičením si navíc zpevňujeme kosti.

Nedávno jste se zúčastnila televizní reality show Survivor, ve které dva týmy bojují o přežití na pustém ostrově. Zaujalo mě, s jakým nadšením jste na začátku prohlásila, že si chcete sáhnout na dno. Přitom bych řekla, že takovým situacím se lidé většinou asi snaží vyhnout. Co vás tak pohánělo testovat si svoje hranice?

Myslím si opak, podle mě by takovou možnost využilo devadesát procent lidí. Tedy příležitost si na pár týdnů hrát na to, že přežíváte na tropickém ostrově, a vyzkoušet si přitom vlastní fyzické i psychické limity.

Na první pohled to zní hlavně zábavně, ale vzhledem k veliké náročnosti dostanete šanci vystoupit ze svojí komfortní zóny. A to je dobré – protože tak může podle mě člověk růst. Lépe potom chápe ostatní, rozvíjí svoji empatii a méně soudí a odsuzuje.

Jak přesně to myslíte? Když líp poznáte svoje slabiny, máte potom víc pochopení pro slabiny ostatních?

Ano. Prostě se třeba automaticky rozdělíte o jídlo, protože jste zažila skutečný hlad. Když víte, jaké to je, nemít nic, ani střechu nad hlavou, ochotněji se pak rozdělíte i o to málo, co máte.

Táňa Pauhofová: Jsem dost dobrá manželka

Styl

Pravda, tuhle zkušenost většina z nás nemá.

My se tady ve střední Evropě máme velmi dobře. Sedíme doma na gauči, píšeme hejty na sociální sítě, k tomu jíme něco, co kvůli nám jelo přes půl světa, a při tom všem si o sobě ještě myslíme, jak dobří jsme lidé.

No nejsme. Nemůžeme být. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale právě tohle je jeden z důvodů, proč jsem přesvědčená, že je dobré občas posunout své hranice a vystoupit ze své komfortní zóny.

Takže to podstupujete systematicky? Kdy například?

Každé ráno si například dávám úplně ledovou sprchu. Nejde jen o otužování, ale i o to, že člověk začíná den něčím, co se mu opravdu nechce, ale ví, že když to udělá a překoná se, bude mu dobře po všech stránkách. Takový každodenní ranní malý úspěch člověka moc hezky nastartuje.

Před účastí v reality show jste nejspíš trénovala kondici. Na co jste se potřebovala hlavně zaměřit?

Měla jsem v plánu trénovat výbušnou, dynamickou sílu, ale nakonec jsem to bohužel nestihla kvůli covidu, který jsem chytla pár týdnů před odletem.

Foto: TV Nova

Iva Pazderková bojovala o přežití v reality show Survivor. „Stoprocentně to nebyla moje poslední výzva!“ slibuje si. Lákal by ji prý pořad, jako je Naked and Afraid kanálu Discovery.

Tak to byla pořádná smůla.

Kdyby jen to! (směje se) Po příletu do Dominikánské republiky jsem se – ne vlastní vinou – „otrávila“ lepkem a po pár dnech většina z nás chytila omikron. Začátek soutěže pro mě tedy byl docela náročný, ale já se tomu nakonec jen smála.

Vzhledem k tomu, že trpíte celiakií, jídlo pro vás asi i během soutěže představovalo větší komplikaci než pro ostatní.

Vůbec ne. Když nemáte co jíst, nic komplikovaného na celiakii není. Musím se vyhýbat lepku a my byli v džungli, kde se daly sbírat pouze kokosy. U pobřeží nebyly téměř žádné ryby, sbírali jsme jen mořské řasy. K tomu jsme měli maličký příděl rýže.

Měla jsem opravdu strach o sebe, jsem trochu Kalamity Jane, tak je zázrak, že jsem to přežila jen s drobnými úrazy

V džungli sice byla spousta ptáků, ale lovit jsme je nemohli, protože jsou chráněni. Žije tam mnoho endemických druhů. Nesmírně krásných.

Měla jste kvůli soutěži vůbec kapacitu vnímat všechnu tu krásnou přírodu kolem?

Ano, ale ne tak, jak si to člověk představuje na dovolené. Přes den vás zaměstná spousta základních věcí. Musíte sehnat jídlo, materiál na oheň, provést osobní hygienu, jak jen to je v těch podmínkách nejlíp možné… A tak dále. Pořád je tam co dělat. Ale zároveň je dobré pořád něco dělat, protože máte hlad, a ten se pak líp snáší.

Jak jste se potom cítila, když jste se poprvé ocitla před parkurovou dráhou (součást jednotlivých závodů)? Zkusila jste si něco takového někdy dřív?

Ne, pro mě to bylo úplně nové. Stála jsem tam a viděla jsem naprosto přesně, kde všude se můžu zrakvit. Měla jsem chvílemi opravdu strach o sebe a svoje zdraví, jsem trochu Kalamity Jane, tak je zázrak, že jsem to přežila jen s drobnými úrazy. Ale nesmírně mě to všechno bavilo.

Já jsem celý život svůj největší soupeř. Když se mi něco nedaří, dostanu na sebe hrozný vztek. Takže pár takových momentů mě samozřejmě potkalo i tam. Mrzelo mě, když jsem nepřinesla kmeni body, ale celkově to bylo úžasný! Mám teď i inspiraci na tréninky, zařadím si do nich pár novinek.

Jana Pidrmanová: K mužům na mateřské mám obrovský obdiv

Styl

Vraťme se ještě k těm vašim hranicím. Povedlo se to, sáhla jste si na dno?

To určitě ne. Na to, abych se dostala ke svému fyzickému limitu, bylo pro mě dvacet dní málo. Samozřejmě to neznamená, že to nebylo těžké. Bylo. Dost.

Ale na rovinu: všichni jsme taky věděli, že z toho ostrova jednou odejdeme a najíme se, takže z toho úhlu pohledu jsme vlastně byli jako parta děcek, která si jdou hrát na to, že bojují o přežití.

Když jste vypadla ze soutěže, zbývaly vám tedy ještě síly?

Ano. Navíc jsem tam byla snad nejšťastnější v životě. Nejradši bych tam zůstala aspoň půl roku. Třeba jen na těch kokosech a trošce rýže a i se všemi těmi parkurovými soutěžemi.

Foto: Milan Malíček, Právo

Iva Pazderková

Šťastná Iva v bahně. Když jsem vás viděla, jak se plazíte po břiše blátem, pod rozprostřenými sítěmi, říkala jsem si, že máte opravdu drive. Nemají ale chlapi v těchto typech soutěží proti ženám trochu výhodu?

Ne, proč by ji měli mít? V čem?

Konfrontace s civilizací je pro mě teď náročná. Zase mě obklopily věci, které mi v džungli nechyběly

Nejsou přece jen trochu drsnější?

To myslím není vůbec nijak opodstatněný pohled. Ženy jsou často vybaveny na zvládání bolesti a tvrdých podmínek naopak o něco lépe. A pokud jde zrovna o tuhle disciplínu, kterou jste zmínila, někteří mohutnější kluci siláci měli naopak problém se pod tu síť vůbec vejít.

Zmizet na delší dobu na pustý tropický ostrov se člověku hned tak nepoštěstí. Jaký byl návrat?

Konfrontace s civilizací je pro mě teď trochu náročná, protože jsem zase obklopená spoustou věcí, bez kterých se tu člověk běžně neobejde. V džungli vám mobil, módní hadříky a neustálá znalost konkrétního času nechybí. Nic takového tam pochopitelně nepotřebujete. Tady se bez množství věcí zkrátka neobejdu a zase si na to zvykám. Jak se říká, moje duše mě ještě nedohnala.

Podíváte se zpětně na pořad v televizi?

Nepodívám. Já jsem tam byla, zažila jsem to, tak se na to už nějak nepotřebuju koukat. Možná se ale časem podívám na nějaký sestřih, abych viděla, co dělali kamarádi, potom když jsem odjela.

Nejste zvědavá, jak dění na ostrově vypadalo zvenčí?

Pro televizi pracuji roky a myslím, že vím, jak to bude sestříhané. Nemůže to být komplexní. Je to reality show, musí vzbuzovat emoce. Proto se spíš těším, až se všichni nakonec sejdeme.

Zvnějšku to vypadalo, že jste se v týmu setkala s nedůvěrou, protože jste herečka a takzvaně umíte předstírat emoce.

To už jsem po návratu taky slyšela a pobavilo mě to. (směje se) Je to opravdu legrační. Ale asi to nakonec chápu. Jste tam pod tlakem v soutěži, která je postavená na nějakých taktikách, a najednou vám do týmu přesunou herečku z druhého týmu. Potom asi i někoho může napadnout, že bych mohla být „dvojitý agent“.

Ale jestli si někdo myslí, že můžu během takovéhle soutěže nonstop hrát, je to pro mě jako pro herečku vlastně obrovská poklona!

Roky se netajíte tím, že trpíte panickou poruchou. Neměla jste obavy, že v takhle náročné soutěži mohou přijít chvíle, které u vás spustí záchvat paniky?

Samozřejmě mě napadlo, že by se to mohlo stát, ale úplně stejně jsem myslela na svoje špatné koleno, kde mám pochroumané vazy, nebo že bych se mohla zranit. To je totéž.

Vrátila jsem se s natrženým ramenem, pohmožděnou kyčlí a zlomeným palcem na noze, ale pokud jde o paniku, žádná se nekonala. Hlava i koleno vydržely. Ale on ani nebyl důvod mít obavy. Jsem roky bez ní. A umím se sebou pracovat.

Nebyly tam nějaké disciplíny nebo momenty, u kterých jste pocítila, že by byly schopny paniku vyprovokovat?

Ne, objevil se jen přirozený pud sebezáchovy. Ale v takovýchto podmínkách může ataka přijít, i když panickou poruchou netrpíte.

Teď zpětně mě dokonce napadá, že mi panika vlastně ani přijít nemohla, protože jsem byla celou dobu plná endorfinů. Psychicky jsem tam zažívala štěstí a klid.

Čím to bylo? Oproštěním od civilizace?

Asi ano. Možná v mém případě ty pocity vycházely spíš z toho, že jsem od dětství nezažila už nikdy v životě takový pocit svobody jako právě tam.

To je zvláštní vzhledem k tomu, že jste byli součástí natáčení a museli jste respektovat pravidla hry a s nimi spojená velká omezení.

Jenže mezi tím vším člověk zažívá ty krásné okamžiky, kdy v noci leží, dívá se na hvězdy a poslouchá zvuky z džungle, což je tedy někdy neskutečný randál, úplný techno…

Nebo sedíte, jediné, co máte, je hlad, moskyti vás žerou tak, že si chcete utrhnout obě nohy rozškrábané do krve, přitom koukáte na západ slunce jako z pohlednic…

A jste šťastná. V takových chvílích prostě jen jste. To je celé.

Reklama

Související témata:

Výběr článků