Influencerka Natálie Kotková: Život na sociálních sítích je jen pozlátko. Žiju v realitě

Zážitky, láska, rodina, pohyb a jídlo. Ráda ještě přidávám zkoušky, lekce. Občas do ní dávám jen odpočinek. Lehnu si na gauč, odpočívám. Nemohu pořád někde jezdit. Nemusím jen pracovat. Mám ráda ve věcech, co dělám, přirozený balanc.

Nebudu vám tvrdit, že se bez něj obejdu. Jsem z generace, která s ním vyrůstala. Navíc mě živí. Musím sledovat, jak se mění, přizpůsobovat mu svou práci.

Srovnám-li to s vrstevníky, možná na něm nejsem tak často jako ti, kteří ho „jen“ procházejí. Nedávno jsme se o tom bavili s kolegy, tvůrci, že v kavárně do chytrých telefonů obvykle nekoukáme. Taky dávno vše nefotíme, nenatáčíme. Na internetu pracujeme, pak ho umíme nevnímat a věnovat se danému okamžiku.

Asi modelka, navázala blogerka, influencerka. Všechno se mi vlastně prolíná. V miss jsem už měla blog. Založila jsem ho v roce 2014, kdy se ještě u nás o influencerech, influencerkách nemluvilo…

Kdyby nebylo jedno, není asi ani to další. Stejně přirozeně přecházím z jedné sociální sítě na druhou. Mám profil na Facebooku, kde jsem bývala hodně aktivní. Teď vede Instagram, do toho mám kanál na YouTube. Rozjel se mi TikTok.

Liší se hlavně jejich délka a forma. Třeba na YouTube jsou příspěvky delší. Často v nich zachycuju, jak a kam cestuju, cvičím jógu, surfuju. Dávám lidem konkrétní tipy. Tenhle obsah mám ostatně i na jiných sociálních sítích, jen kratší, stručnější. Mimo jiné na Instagramu se mi prolínají fotky a videa aneb reelsy.

(smích) Než jsem se k němu dopracovala, měla jsem jiný, Get Dressed, s módou. Milovala jsem ji odmalička, plánovala jsem ve Skotsku studia Fashion Managementu. Jenže mi záhy došlo, že je náplň asi divná. Řekla jsem si: To mě jako budou fotit rodiče na zahradě?

Na vysokou (vystudovala marketing a komunikaci – pozn. red.) jsem pak zamířila do Prahy. A jednou jsem se svěřila kamarádce, že by mě bavilo dělat blog. Ona ten svůj měla slušně rozjetý, povzbudila mě. Tak vznikl můj druhý blog, na který jsem začala dávat vše, co mě bavilo, zážitky z cest, z modelingu, z moderování akcí…

Vyjely jsme taky na program Work and Travel do Kalifornie, tyhle příspěvky lidi hodně zajímaly.

Ono to v mém případě nebylo a není drahé. Začínala jsem v generaci, která sítě nebrala jako platformu k podnikání. Profily jsme měli, máme jako komunikační prostředek. Prostě nás to bavilo. Zakládali jsme si je proto tam, kde se neplatilo. Ti, co přišli po nás, tohle berou asi promyšleněji.

Záleží na konkrétní věci. Zda jde o video, o fotku, spolupráci, kampaň. Kdybych započítala plánování, e-maily, telefonáty, schůzky, může práce trvat i několik dní. To rychlé „cvaknutí“ fotky, natočení videa jsou jen výsledky procesu. Příspěvky ze „dne“, kdy přidávám věci spontánně, podle nálady, jsou pak jiná kategorie.

Občas poprosím přítele (frontman kapely Slza Petr Lexa – pozn. red.), někdy mám stativ, jindy pomohou kamarádky, sem tam neznámí lidé, cestuju-li sama. U některých věcí si zaplatím fotografa, kameramana, aby to mělo kvalitu. Baví mě propojovat se s dalšími kreativními lidmi, to se pak dějí věci!

Ta cesta byla celá hodně zajímavá. Den po mém příjezdu začala válka na Ukrajině. Řešila jsem, co bude. Nakonec jsem se rozhodla zůstat celý měsíc, jak jsem plánovala. No a pár dnů po mém odletu Srí Lanka oznámila ekonomický kolaps. Nevím, jestli bych neměla cestování omezit. Vypadá to, že za mnou kráčejí potíže…

Že není cosi v pořádku, tam cítit bylo. Všechno se proti minulosti výrazně zdražilo. Možná ani moc nepřeženu, když shrnu, že za cestu tuk-tukem jste dala skoro stejně jako za taxík v Praze. Lepší bylo jezdit autobusem.

Velké politické napětí jsem ale kolem sebe nevnímala. I proto, že jsem po ostrově necestovala. Žila jsem na jednom místě, kde jsem surfovala.

Je to asi jako jinde v podobných lokalitách. Nejdřív je tam levně, pak dorazí víc turistů a místní zjistí, že jsou jim schopní a ochotní za služby zaplatit víc. Začnou cizince třídit. Řeknete-li, že jste z Prahy, patříte mezi „ty bohaté“. Neřeší, jestli jste přijela s batohem či s luxusními kufry. Jste prostě z bohaté lokality, jste bohatá.

Zkoušela jsem rozdíly vysvětlit jednomu řidiči tuk-tuku, ovšem marně. Na argument „Proti nám peníze máte” protiargument prostě není.

Občas vypadla. Na hodinu na dvě, nejdéle na osm hodin. A jelikož jsem na Srí Lance i pracovala, hlídala jsem, abych měla nabitý počítač, telefon. Ne vždy to vyšlo. Pak jsem si, aniž bych chtěla, dala digitální detox.

A možná jsem víc v těch vedrech řešila, že na pokoji nefunguje klimatizace, větrák. Shrnu-li to, nehroutila jsem se. Nemám to v povaze. Když nastane něco, co nezměním, najdu plán B.

Nevidím vážný důvod, proč byste tam nemohla jet surfovat. Mám kamarádku ze světové soutěže miss, miss Srí Lanka, která mě dokonce nedávno prosila, abych dala sledujícím vědět, že se situace pro turisty moc nezměnila, že mohou přijet.

Tak tři čtyři na jeden zátah. Začínám obvykle ráno, pak jdu pracovat, případně si zacvičím jógu. Večer vyrážím znova. Chci mít klid. Když si přivstanete, máte nejčistší vlny, pláže ještě nejsou plné. Podobné je to k večeru, kolem západu slunce.

Nějak se to vyvrbilo, že mě prkna baví. Sportuju ale odmala. Dělala jsem gymnastiku, hrála tenis, jezdila na snowboardu, vždyť jsme žili pod Ještědem. Hlavně jsem od osmi let závodně tancovala. S tím jsem přestala až na výšce, kolem miss. Hledala jsem jiný pohyb, chtěla jsem být v přírodě.

Třeba fitko – i s trenérem – mě vyloženě nechytlo. Chci být hlavně zdravá. Nebaví mě cvičit, abych byla hubená. Tak jsem objevila longboard. Začala jsem se věnovat józe, plavání, kompenzačnímu cvičení. Na surfování jsou skvělou průpravou.

Řekla bych, že lidi nejvíc baví mé autentické já. Poznají, kdy jsem to „odflákla“. Mnozí mě sledují roky, vědí, co ode mě čekat. Vedle cestování, surfování, jógy, což souvisí se zdravým životním stylem, je zajímá zákulisí akcí, na něž chodím: plesy, události, přípravy na ně, výběr šatů… To je na mých profilech hodně sledované.

Rasu za nás „vybrala“ moje maminka. Má chovnou stanici ragdollek. A o jedněch Vánocích měla koťata. My jsme s Péťou, jinak velkým milovníkem psů, přijeli na návštěvu, načež se do jedné, tehdy měsíční bílé kuličky zamiloval.

Do roka k ní, aby jí nebylo smutno, přibylo koťátko rasy něvská maškaráda. Vtipné na tom je, že před tím jsme se na tomhle s partnerem dlouho nemohli dohodnout. On chtěl psa, já skoro nic. Věděla jsem, že se zvířátky přicházejí starosti. Žertovali jsme, že nakonec budeme mít opici.

No a teď se staráme o dva modrooké chlupatce. Jsou velcí parťáci. Naši miláčci. Snad se nějaká maminka neurazí, ale pro mě jsou až přípravným krokem k dětem. (smích)

No, kočky, my se za chvíli přestěhujeme ven. Na zahradu.

Já s oblibou říkám slovní hříčku „zahrad-ničení“, že spíš zahradu ničím než zahradničím. Je to v začátcích a nikam s tím nespěchám a baví mě to. Stabilně mám v truhlících bylinky, které rostou. Rodiče mi ještě přivezli bambus, ten roste taky.

Tak na jeden za sezonu. A to ještě jdu s kamarádkou, uděláme si z koncertu holčičí jízdu. Tím neříkám, že mě nezajímá, co Péťa dělá. Mám slušný přehled, protože má doma studio, zpívá. Jeho koncerty tak poslouchám často. Ty veřejné nechávám kapele. Je na nich s kluky, s publikem, nechci se mu do toho jeho světa cpát. Raději jsem s ním jinak. Jsme-li spolu, jsme opravdu spolu, v soukromí. Na gauči se díváme na film, řešíme kočky, jdeme na večeři…

Dáváme si volnost. Když chce, jde se mnou. Nedávno jsme vyrazili, snad po pěti letech, na Fashion Week. Ani ježdění do ciziny není jeho priorita, a ani tam nemůže být dlouho.

Spíše ne, jako kapela mají stylistu. Dlouho se oblékali do černé, bílé, šedivé, teď na barvách přidali. Péťa má navíc i svůj styl. Když se mě zeptá na názor, odpovím, ale do oblékání mu aktivně nemluvím. Poslední dobou je to ale častěji, říká, že ho znám nejvíc.

Můžu, ani se denně moc nelíčím… Můj přítel by vám potvrdil, že za krásnou považuji snad každou ženu, co potkáme. Stačí mi jeden rys. Třeba trošku jinak rostlý zoubek v úsměvu. Vnímám její osobní kouzlo.

Proto si o sobě nemyslím, že jsem ta specificky krásná, možná jsem spíš udržovaná. Někdy ani to. Na surfu jsem nenalíčená, pihatá, rozcuchaná, mám modrou pusu, slané oči. Klidně se tak vyfotím, natočím a zveřejním to.

V tomhle jsem vybíravá. Líbí se mi jenom ten jeden, můj. (smích)

Líbí se mi. Projekt pomáhá mladým lidem, kteří onkologicky onemocněli. Připravoval se dlouho. Stojí za ním skupina lidí, jež chce fungovat jako jakýsi agregát pro ty, co podobnou věc řeší. Ukázat veřejnosti, jak na chorobu reagovat.

S rakovinou mám zkušenost z rodiny. Zemřel na ni děda. Vím, co dokáže. Hluboce ovlivňuje nejen život pacienta, ale i lidí kolem něj. Z toho pohledu je život na sociálních sítích jen pozlátko. Já žiju v realitě a chci, aby mé profily také pomáhaly.

Budu hodně v Česku. Léto doma mě baví. Užiju si wakesurfování, jízdu na surfu na vodě za lodí. Pojedeme s kamarádkami do hor, půjdeme na túru. Pak mě čeká surfování po Evropě. A s tátou a bráchou vyrazíme na Tenerife. Čeká nás i třídenní hudební festival. Dali jsme ho před dvěma lety taťkovi ke kulatinám, jen ho odsunul covid. Naším cílem jsou hlavně metalové kapely.

Odmala mi doma hrál: z kanceláře taťky, z druhé strany z pokoje bráchy. I během vysoké, kdy jsem s ním bydlela, zněl klidně do tří do rána. Jen před zkouškami ho na mé prosby vypnul, abych se mohla učit. Ale poslouchám taky pop, alternativní skupiny.

Mám to v sobě namixované. Jsem ve všem takový chameleon. Klasický Vodnář. Takže v hudbě si poslechnu všechno. Taťka vzpomíná, jak jsem jako malá zhlédla Amadea, načež jsme vyrazili do prodejny hudby. Pan prodavač se optal, co chci pustit do sluchátek. Má odpověď: Mozarta, ho dostala. Pouštím si ho pořád, hlavně kolem Vánoc.

Sama, když mě někdo neslyší, třeba v autě. Jinak na vyzvání. Péťa mi furt říká, ať mu něco zazpívám, že se přidá. Jenže já se stydím. Když k tomu dojde, pustíme-li se do zpěvu, on přidává „kreativní vrtulky“. Což mě rozhazuje. Pak ho prosím: Hele, vrať se k tomu, na čem jsme se dohodli. Na svou sólovou pěveckou kariéru to nevidím. (smích)