Emanuele Ridi: Šéfkuchař na parketu

Potkali jsme se po náročném tréninku přímo v tělocvičně na Kavčích horách v Praze. Emanuele i jeho taneční partnerka Lucie Hunčárová se právě rozložili na pohodlném gauči a relaxovali.

Uvolněná košile, na stolku minerálka bez bublinek…, ale vítaly mě veselé oči a dobrá nálada. Emanuele vypadá naživo štíhlejší, než ho známe z obrazovky, možná i proto, že teď pár kilo shodil.

Všechno! Jsem takový, mám rád život. Jak se říká: nežiju, abych pracoval, ale pracuju, abych žil. A jedl… Pozadu jsem akorát s tancováním, ale proto jsem tady, tak se snad budu zlepšovat.

Určitě. Je to malinký ostrov, taková vesnice. Pocházím z hlavního města Porto Ferraio, které má asi třináct tisíc obyvatel, takže se skoro všichni známe. Žije se tam hlavně v létě, kdy přijíždějí mraky turistů.

Jako kluci jsme vzhlíželi k lidem z Milána nebo Říma jako k polobohům, kteří se umějí radovat ve velkém stylu. Nedošlo nám, že byli na dovolené, a proto si užívali naplno, ovšem všední dny ve městě u nich běží úplně jinak.

S kamarády jsme se motali kolem moře a rybářů, koupali se, chytali ryby na prst… Od třinácti let jsem začal o prázdninách pracovat – nejdříve jsem pomáhal dědovi u stánku s ovocem a zeleninou, pak jsem se staral o pláže, prodával místní keramiku, taky jsem rozvážel vodu a pivo. Líbila se mi auta, můj sen byl závodit rallye, na Elbě byla na evropské úrovni, takže jsme se jezdili na malých motorkách Babetách koukat.

Škola nebyla moje oblíbená parketa, trochu jsem se učil jazyky a posléze studoval ekonomii. V osmnácti jsem měl dvě možnosti: jít na vojnu, nebo odjet za otcem do Prahy. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Obchodoval tu s konfekcí a já mu zpočátku pomáhal.

To taky, české holky jsou nádherné, takže zamilovaný jsem byl okamžitě. Navíc mi učarovala vzrušená atmosféra 90. let a zachutnalo vaše pivo. Táta si vybral skutečně dobré místo… Je trochu dobrodruh, třikrát se rozvedl a vyzkoušel ledacos. Na Smíchově třeba otevřel jednu z prvních rybích restaurací, pak se mu ale něco nepovedlo a vrátil se domů. Maminka na Elbě žije stále a pravidelně za ní jezdím.

Kamarádům v Česku chutnalo, jak jsem vařil, a tak jsem si vzpomněl na slova mého dědečka. Měl na Elbě s babičkou rodinnou restauraci, a když jsem tam jako malý okukoval, říkal: Tohle bude jednou tvoje práce! Měl pravdu. Zkusil jsem to – a už vařím osmnáct let.

Svěřila mi spoustu rodinných receptů a pravidel – třeba že méně je více a v jednoduchosti je krása. A nejen to. Jednou se mnou vařila boloňské ragú: šli jsme spolu nakupovat stejné suroviny, vzali jsme stejné kastrůlky vedle sebe, dělali jsme vše ve stejném tempu – a ona povídá: Málo platné, neuvaříš to jako já. Neumíš do toho ještě dát důležitou ingredienci: srdíčko! A to je ono.

Platí to i u obyčejného kafe: jednou se povede líp, podruhé hůř, každá ruka je jiná, ale když ho děláte jen automaticky, výsledek za moc nestojí. Pokud se tomu věnujete se vším všudy, je to poznat.

Základem mého pořadu byla pohoda. Netýkal se jen vaření, pro spoustu rodin představoval chvíli klidu před zprávami. Koukli na Itala, naučili se něco nového… Navíc lidé viděli moje prostředí a styl života – točilo se na chalupě v jižních Čechách, přišli kamarádi… Žádný stres a nervozita, jen čirá radost. Bylo cítit, že vaření neberu jako práci, ale že to prostě miluju. A co uvařím, to taky jím. Kdo předvádí například španělskou kuchyni a doma jí jen českou, nikdy neuvaří víc než průměrné jídlo.

Asi trochu zabodovala i moje nedokonalá čeština. Naučil jsem se mluvit bez učitele, ovšem psát si moc netroufám, to dělám hrubky, proto neodpovídám na SMS, raději zvedám telefon.

Málo, prohřešky během roku bych spočítal na prstech jedné ruky. S jídlem mimo vlastní kuchyň mám problémy, i moje taneční partnerka Lucka si všímá, že to se mnou není jednoduché. Jsem vybíravý, raději ztratím půl hodiny, ale musím se pořádně a dobře najíst. Nešidím se, na trénink si nosím různé zdravé tyčinky a v poledne zajdeme pěkně na oběd.

Sleduju samozřejmě trendy ve stravování jako vegetariánství, veganství nebo rawfood, něco z toho mi chutná, respektuju to, ale nemohl bych tak jíst každý den. Kus masa do těla patří.

Jednou za týden… Nejsem doma skoro nikdy, pořád se točím v práci, ale o víkendu se obvykle sejdeme a já uvařím. Samozřejmě po italsku. V poledne většinou těstoviny, jsem makarónec a makarónec zůstanu. Večer už si karbohydráty nedám, za to bych zaplatil druhý den na váze. Přednost dostanou ryba nebo steak…

Souhlasím, muži dávají obvykle do vaření víc fantazie, jsou schopni vymyslet něco nového. Ovšem stará klasika je nepřekonatelná – taková pořádná bašta od babičky je tvrdý oříšek!

Do určité míry se může naučit vařit každý, ale je potřeba trénovat jako v čemkoli jiném… A hlavně dotyčný musí chtít, pokud začne vařit z nouze nebo z donucení, je to poznat.

Určitě se změnili k lepšímu, zkultivovali se. Což souvisí i s tím, že se o vaření všude píše a točí. Tahle módní vlna je právě na vrcholu, já jsem se svým pořadem vydržel v silné konkurenci čtyři roky a vyšlo mi pět kuchařek! Ale zase přijde jiná vlna. Třeba budou všichni chtít tancovat nebo zpívat…

Ano, zpívám si skoro pořád, ale raději potichu, nemám žádný extra hlas. Akorát v autě vyřvávám naplno. Škála mých oblíbenců je široká – od Italů po Čechy, jazz, lounge, rock…

Právě že ne, což mě štve. Vlastně jsem v soutěži jediný, kdo začal úplně od nuly. Všichni čekají, že jako Ital mám muziku v krvi, jenže vrozený smysl pro rytmus je něco jiného než tancování na úrovni. Můj desetiletý syn se směje, že ze školy umí tancovat líp než já na začátku tréninku.

V Itálii nejvíc tančí starší lidi, během života se přirozeně naučili základní kroky klasických tanců jako polka nebo valčík. Nejoblíbenější italský tanec na tři doby se jmenuje „líšo“. Mládež trsá na diskotékách. Jako já ve dvaceti. Před časem jsem byl dokonce spolumajitelem jedné české diskotéky, dnes spíš zajdu jen tak do baru.

Bolí mě celý člověk, kyčle, kotníky, jsem samý puchýř…, cítím se jako stařec, i když zrcadlo mi říká, že snad ještě ne. Je to výzva a tělo si musí zvyknout. Určitou kondičku mám, běhám a někdy si chodím zaboxovat. Jinak bych to nevydržel.

Dřeme hodně, až šest hodin denně, Lucka tvrdí, že se zlepšuju a ještě nedohlédnu na svůj strop. Čekala, že to rozbalím třeba u samby, ale nejvíc jsem si oblíbil waltz – tanec gentlemanů. U Lucky oceňuju, že mě nebije, jen občas se na mě divně koukne, když něco opakovaně zkazím.

Prosím jinou otázku! Ženy mám opravdu moc rád. Ale to je normální, ne?

Nic moc. Je to pořád asi nastejno. V době, kdy jí bylo zdravotně nejhůř, jsem selhal, neudělal jsem si na ni dost času – a pomohl jí někdo jiný, čehož lituju. Ta situace nás nestmelila, naopak. Uvidíme, co bude dál…

Ale nezapomenu, že mi byla velkou oporou v začátcích. Je ze stejné branže, v době našeho seznámení vedla hotelovou kavárnu, a když jsem otvíral první podnik v Dejvicích, stála při mně. Ten jsem ale prodal a dnes se točím kolem restaurace Manú na Dětském ostrově.

Snažím se co nejvíc starat o našeho syna Giacoma. Zrovna dnes jsem ho vezl do školy, i proto jsem unavený, jsem totiž noční pták a rád vstávám pozdě. Kluk je šikovný, dělá mi radost, sportuje. Uvařit umí zatím jen vajíčka, ale já v jeho věku nedovedl o moc víc.

Vysoké, štíhlé, brunetky. Menší blondýnky taky nejsou špatné… Samozřejmě krásné, to je jasné. Ale hezký obličej není všechno, musí zajiskřit – kouknu a buď to tam je, nebo není. Protože jsem vtipný, potřebuju, aby partnerka byla taky a mohli jsme hrát ping-pong. Co nesnáším, je fňukání, náladovost, vzdychání. Problémy se nevyhnou nikomu, ale je třeba je řešit s optimismem a dávkou velkorysosti, aby zase co nejdříve zavládla pohoda. Miluju zkrátka holky, co umějí žít.

V Itálii jsem moc pokusů nestihl a taky se tam hodně změnil styl života. Dnešní mládež je i na Elbě víc otevřená, podobná zdejší. Dřív pokud chtěl kluk sbalit holku, musel si kleknout a bůhvíjak se snažit, teď klidně osloví holka kluka – a pokud je hezký, nemusí už nic dělat. Ale nevím, jestli je zrovna tohle dobře…

To znáte asi ze starých filmů, ale možná to platí víc tady než v Itálii. Kolikrát slyšíme u sousedů za zdí takový rámus, zřejmě se i bijí nebo rozbíjejí hrnce… Já jsem taky párkrát něčím hodil, ale jen v práci, když byl kuchař líný a něco odflákl, opakoval stejnou chybu. Zvlášť jeden mě strašně naštval a měl kliku, že se schoval, jinak by některým z těch talířů určitě dostal. Rozzuřil mě o to víc, že byl Ital, ale aspoň to bylo vyrovnané.

Doma jsem nerozbil nic. Tam jsem kupodivu dlouho kliďas. Jen když už to opravdu překročí mez, bouchnou mi saze.

Tvrdohlavý, zaťatý, když za něčím jdu, jen tak se nevzdávám. Jsem celkem trpělivý, nechci všechno hned. A mám pevnou vůli. Díky tomu jsem před třinácti lety přestal ze dne na den kouřit. Cítil jsem, že už mám dost, hulil jsem jako komín a po ránu začal kašlat…

Jasně že někdy jsem taky línější. A další moje negativum je, že neumím říkat NE, raději nehrotím situaci a řeknu: možná, uvidíme.

Jsem se svým životem celkem spokojený, dělám, co se mi líbí, všechno jede, jak má (klepe do stolu). Nejraději bych pořád cestoval, nejen domů na Elbu. I když vlastně co je to doma? V Česku už žiju většinu svého života. Ve fotbalu fandím české Spartě, dokonce jezdím na její utkání po světě, ale pokud hraje Česko s Itálií, jsem Ital. Říká se, že kde se člověk narodí, jaká země ho dala, do té se má jednou i vrátit. Začátek a konec by měl být stejný. Možná si pořídím lodičku jako děda a skončím coby rybář, který poslouchá moře...

Tady mi chybí hlavně moře a slunce, tam zase kamarádi a Praha. V Itálii mi vadí obrovská byrokracie – kdybyste to viděla, rozbrečíte se! V tom je Česko lepší. A taky v dopravě. Vím, že kdekdo nadává, ale tramvaje i metro tu fungují na čas.

I čeští řidiči jsou obecně ukázněnější než v Itálii – tam jsou tři pruhy a jezdí se v pěti. Ale zase umějí rychleji vystřelit na semaforu, zatímco Češi spí a až po rozsvícení zelené začnou řadit. Jiná povaha. Taky mi tu chybí víc úsměvů, lidi jsou chladnější a stále jakoby naštvaní, naštěstí když mě poznají, chovají se hezky.

Žiju jako klasický Pražák, v ruchu hlavního města. Proto jak můžu, aspoň na pár dnů vypadnu na krátké dovolené. Logicky je spojuju s jídlem, kde se ocitnu, ochutnávám místní speciality. Zajímá mě exotika, ovšem nejvíc Evropa, bez ní bych nemohl žít. Doufejme, že nám ji nevymění, jak to teď vypadá… Máme svoji kulturu, folklór, ale jsme už línější než dřív, rodiny se rozdělují a každý myslí víc na byznys. A pokud přijdou lidi s úplně jinou mentalitou, naše Evropa půjde bohužel do háje. Nevidím to dobře, ale snad se mýlím…

Nikdy se nevzdávej a zkus žít tak, jak se ti líbí, protože každý den je dárek.

Když jsem zůstal sám v Čechách, jednu chvíli jsem neměl ani korunu. Ale věděl jsem, že přestože jsem vyšel z domova s prázdnou, nemůžu se s prázdnou vrátit. Vzal jsem každou práci, mimo jiné jsem rozvážel s kamiónem po republice italské potraviny. Startoval jsem v pět ráno a vracel se v devět večer. To byla dřina! Díky tomu znám snad každé české městečko. Když se člověk dostane až na dno, zmobilizuje v sobě sílu, která ho nutí dělat víc než na sto procent.