Deana Jakubisková: Novou Perinbabu jsem produkovala z lásky ke svému muži

Jak to přišlo, že film, dotočený v roce 2019, předstoupil před diváky teprve tento týden?

Premiéru jsme plánovali na rok 2020. Do toho ale přišel covid a ze dne na den se všechno zastavilo téměř na dva roky. Manžel pak v roce 2021 bohužel onemocněl, závěrečné práce se zpomalily. Film přesto dokončil.

Převládl ve vás na premiéře smutek nad tím, že se jí nedožil, nebo radost z toho, že film přichází k divákům?

Bylo to smíšené. Když Juraj v únoru zemřel, úplně jsem se zastavila, nebyla jsem schopná žádné akce. Život přináší zvraty a zlomy, které musíte zvládnout. O tom vlastně Juraj natočil film. Nová Perinbaba je o tom, že člověk může vírou a láskou překonat cokoli.

Jak vznikla myšlenka, že Perinbaba z roku 1985 bude mít „mladší sestřičku“?

Přispěly k tomu dvě okolnosti. Juraj, i když netočil, stále tvořil, psal, maloval. Nepamatuji si jediný den, kdy by netvořil. Rodina se tomu musela přizpůsobit. Doma máme velkou skříň, ve které je plno scénářů. Napsal je jen tak mezi natáčeními. Mezi nimi i pohádku o mladém chlapci, který hledá štěstí a lásku. Před lety přišel náš syn Jorik s nápadem, aby se natočila druhá Perinbaba, že si ji lidé zamilovali a uvítali by to.

Musím prozradit, že náš Jorik je tak trochu dítě Perinbaby. Během natáčení jsme se s Jurajem vzali, otěhotněla jsem a on se před premiérou narodil. Perinbaba spojila naši rodinu, protože Juraj mi řekl, že se rozhodl natočit pohádku pro svou dcerku Žanetku (48letá dcera z prvního manželství Janette Jakubisková).

Uvidíme tedy pokračování?

Vůbec ne. Perinbaba a dva světy není klasická dvojka. Spojuje je jen to, že hlavní hrdina Lukáš je synem Jakuba a Alžbětky, jejichž svatbou vrcholí Perinbaba z roku 1985. Lukáš patří do jiné generace, která se už dívá na svět jinak než jeho rodiče, jinak chce žít, má jiné priority. Juraj neměl rád hrdiny, kteří sedí za pecí a všechno jim nějakým zázrakem padne do klína. Lukáš si tady všechno odžije, odpracuje, musí přemýšlet, hledat řešení.

Jak je možné, že ve filmu, jenž měl premiéru v roce 2023, hraje italská herečka Giulietta Masina, která zemřela v roce 1994?

Protože si to Jakubisko vymyslel a splnilo se mu to. Původně myšlenku na další Perinbabu odmítal s tím, že ji nemůže hrát nikdo jiný než Giulietta Masina (manželka jeho přítele Federica Felliniho). Jak se vyvíjela filmová technologie, přišel na to, že by tam vlastně mohla jako nebeská věčná bytost, vládkyně sněhu a větru, zůstat. Neměl rád, když filmové triky bily do očí, chtěl, aby byly přirozené, aby se ani nepoznalo, co je realita a co trik. Prozradím jen, že to je fotografická metoda. Juraj všechno nakreslil, navrhl, rozpočítal a podle jeho návrhů se to vyrobilo. Část se dotáčela s dubléry. Podstatné je to, že ve filmu hraje Giulietta Masina tak, jako bychom ji sem přivezli.

A vy jste jí propůjčila hlas?

Ano, v české i slovenské verzi. Juraj mě přemluvil, protože usoudil, že jsem se po letech přiblížila hlasem k jejímu chrapláku, který byl nezaměnitelný.

Setkají se diváci i s jinými postavami z původního příběhu?

Objeví se Zubatá, která je ale pojatá jinak než v první Perinbabě, kde ji hrála Valerie Kaplanová (1917-1999). Hraje ji více hereček, protože smrt se mění, dospívá do větší kreativity. Třeba mladou Zubatou hraje Darija Pavlovičová, tehdy ještě konzervatoristka.

Kde jste natáčeli?

Točili jsme v reálné přírodě, postavili jsme podle Jurajových nákresů „zakleté město“, to, co se nedalo postavit, asi třetinu, trikaři naskenovali. Natáčeli jsme ve zvláštní krajině u Spišské Nové Vsi. Hrozně dlouho jsme hledali tu pravou lokalitu, stále to nebylo ono. Asi po půl roce jsme se dostali na Spiš a Juraj zahlédl na cestě nějakou odbočku. Všichni mu vysvětlovali, že tam je jen samé kamení. Vyšplhali se na nějaký útes a tam se rozprostřela obrovská žlutá planina mezi horami. Bylo tam jezírko olivové barvy. Juraj intuitivně našel, co hledal. Celé to vypadalo prapodivné, neskutečné. Nikdo nám pak nevěřil, že jsme to točili na Slovensku. Musím ale říct, že vozit tam štáb bylo hodně náročné.

Jak vybíral herce?

Pro manžela to byla alfa omega. Někdy dokonce roli psal pro určitého herce, jako třeba Pepeho a Prengela v Sedím na konári a je mi dobre (1989) pro Bolka Polívku a Ondřeje Pavelku. Byl v tom vždycky neústupný. O Lukášovi měl taky přesnou představu: trochu rebel, trochu floutek, a zároveň dětský pohled na svět. Myslím, že trošku autobiografická postava. Měli jsme na hereckých zkouškách spoustu nadaných mladých herců z konzervatoře, z vysoké školy, každý byl podle Jurajka dobrý v něčem, ale něco mu zase chybělo.

Uplynul skoro rok a pořád jsme byli bez hlavního představitele. Už jsem Jurajovi říkala, že to musí nějak uzavřít, že musíme začít točit. Byli jsme zrovna v Bratislavě a najednou přišel na casting tichý nenápadný chlapec Lukáš Frlajs, vystudovaný herec, ani jsme nevěděli, že je i známý youtuber, a jak ho Juraj viděl, bylo mu jasné, že je to on. Měl obě polohy, trochu vzdoru, trochu naivního křehkého chlapce. Má to ještě dovětek. Měli jsme tehdy italského koproducenta, který si přál blonďatého prince, jako byl v jedničce. Juraj o tom nechtěl ani slyšet, a tak jsme se rozešli.

Vy jste byla ta, kdo pro jeho filmy sháněla peníze. A jen tak jste se nevzdávala.

Jeho filmy měly velmi nákladnou výpravu. Jen tak se zrealizovaly jeho představy. Zázraky ve filmu se bez peněz nedějí. Kolik jen stálo postavit v Perinbabě to město! Jdete dneska točit film a na fondu vám řeknou, že to je drahé. Málokdo si uvědomuje, že když budou filmy krásné a výpravné, budou i prodejné do světa. S malými rozpočty nejsme konkurenceschopní. Skutečná, hodnotná kinematografie u nás takhle skončí.

Jste vzděláním herečka. Jak jste se naučila shánět peníze?

Z lásky k mému muži. Nic víc v tom není. Tak jsem jeho projektům a jeho poslání věřila, že jsem dokázala najít spřízněné duše, které tomu také uvěřily. Vždycky jsme ale film roztočili za vlastní. Teprve až když byly vidět nějaké výsledky práce, pak jsem za pochodu začala shánět další. Život s Jurajem nebyl nikdy o bohatství a materiálních věcech. Žila jsem s člověkem, který byl uznávaný na celém světě, a zároveň byl ten nejskromnější, kterého jsem potkala.

Hrávala jste hlavní role ve Slovenském národním divadle. Litovala jste někdy, že jste se vzdala vlastní herecké kariéry?

Kdybych řekla, že nikdy, nebyla by to docela pravda. Kdybych řekla ano, tak také ne. Rozhodla jsem se takhle a toho jsem pak nikdy nelitovala. Napomohlo tomu, že herectví se v devadesátých letech posunulo do zábavy, divadlo se začalo dělat tak, „ať se to líbí lidem“. To mě nelákalo.

Jak jste se vůbec dali dohromady?

Ve Slovenském národním divadle jsem začala hrát už při studiu na Vysoké škole múzických umění. Tehdy režiséři chodili do divadel a sledovali mladé herce a herečky a obsazovali je. Aspoň pak mi Juraj potvrdil, že na mě chodil. Asi jsem ho zaujala. Pozval mě na herecké zkoušky na Tisícročnou včelu, ale nakonec mě neobsadil. Náhodou jsme se pak potkali, když šel zrovna z její premiéry a já odcházela po představení z divadla. Hned se ke mně hlásil: „Slečna Horváthová!“ „Já mám chuť vás unést, pane režisére,“ povídám mu, ještě trochu dotčená, že mě neobsadil. On se zarazil, a tak jsem se ho zeptala, jestli se mě bojí. „Ne, s vámi půjdu i do pekla.“ „Tak pojďte,“ vzala jsem ho za slovo a od té doby jsme spolu. Když na to vzpomínal, s úsměvem a láskou dodával: „A od toho večera jsem v tom pekle šťastný desítky let.“

Jaké budou vaše první Vánoce bez manžela?

Snažím se na to nemyslet.

Jaké bývaly vaše rodinné Vánoce?

Já jsem vánoční nadšenec. Juraj si těžko zvykal, divil se, co všechno kolem nich dělám. Měla jsem vždycky čtyři pět stromečků, vázala jsem obrovské kytice, všechno barevně sladěné. Když byly děti menší, měli jsme centrální stromeček, zlato-červený, pod který jsme dávali dárky. Sjela se k nám i rodina ze Slovenska. Na Štědrý večer se všichni těšili na kapra a můj salát z domácí majonézy, před tím jsme měli dvě polévky, houbovou luteránskou se smetanou a kroupami, pak rybí. To byla tradice z Jurajkovy rodiny.

V čem vidíte jeho odkaz?

Víte, můj manžel byl nejen úžasný filmař, malíř i básník zároveň, ale celý život neuvěřitelně tvůrčím způsobem spojoval filmové a výtvarné umění, hudbu, literaturu, fotografii. Prostě renesanční člověk. Jeho tvořivost, imaginace a fantazie byly nekonečné. Hudební skladatelé Ondřej Soukup a Jan Jirásek, kteří skládali hudbu k Perinbabě, by mohli vyprávět. Předělávali hudbu snad šestkrát. Už s Jurajem dělali Nejasnou zprávu o konci světa (1997), věděli, co je čeká. Málo kreativní lidé odpadávali. Mám obavy, že s Jurajem odešel poslední skutečný filmový tvůrce.

Jak se jeho pohled na svět odráží ve filmové pohádce, která právě vstoupila do kin?

Juraj kdysi napsal, že umění má zbavovat lidi strachu nejen ze smrti, ale i ze života. Pevně věřím, že nová Perinbaba tohle naplní. Pro něho bylo vždy hlavní vyslání myšlenky, poselství, a to se mu v tomhle příběhu povedlo. Dřív jsme neváhali si pomáhat, projevovat jeden druhému úctu. Lidé jako by teď byli unavení z permanentních stresů, ztratila se živá lidská komunikace, na tom se určitě podepsaly ty dva roky lockdownů. Ocitli jsme se v době, kde zlo a lež jsou přirozenou součástí života.

Považuje se za normální, že někdo něco slíbí a pak to za půl roku změní. Každý jsme chtěli být nejlepší, ale když byl někdo lepší, uznali jsme to a byl nám inspirací. Teď tohle všechno bohorovně přehlížíme. Přitom to ubližuje nám. Když jsem byla mladá, vzhlížela jsem k herečkám, jako byla třeba Dana Medřická. Nebyl v tom jen obdiv, ale pocit obohacení, uznání profesionality, které bych chtěla někdy dosáhnout. Byla pro mě jako zázrak. Dneska si myslím, že tím symbolem herecké kvality bude Simona Stašová. Nikdy v kvalitě neuhnula, to je vidět na jejích hereckých výkonech v divadle i ve všech filmech, kde hrála. Simona je pro mě povzbudivý symbol, že kvalitní herectví ještě existuje.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina