Hlavní obsah

David Kraus: Ulovila mě čarokrásná moravská děva s lahví slivovice

7. 11. 2021, 7:01

Věčně nespokojený jezevec. Tak se teď vidí David Kraus v dobách, kdy se ve vztazích jen „hnípal“ a potají snil o něžné, čisté a opravdové princezně. Dnes je všechno jinak: má konečně tu pravou i miminko. Otci Janovi sice dál pomáhá s jeho pořadem, svých projektů má ale také dost. Hraje se dvěma kapelami, zkouší v divadle a doufá, že se časem vymaní z pověsti „synka a floutka“.

Foto: Milan Malíček, Právo

David Kraus

Článek

Už byla svatba?

Nebyla. Já bych ji totiž chtěl oslavit, až nebude covid – pořádně a se spoustou lidí. Dokonce by mi ani nevadilo, kdybychom ji uspořádali o hodně později, až bude dcera větší, aby z toho taky něco měla.

Pro mě totiž není ten papír, který vám dají po obřadu, až tak důležitý. Svou partnerku považuju za svou ženu i bez něj.

Ona mě uhranula. Takže pokud jde o jiné ženy, nadobro jsem vůči nim ochrnul. Při její mladosti a kráse se jí navíc velice těžko konkuruje

Co na to říká ona?

No, není z toho moc nadšená. Má na to hodně jiný názor, ostatně jako na všechno. Ale já to chápu a samozřejmě se jí v tom přizpůsobím. Svatbu mít bude, navíc přesně takovou, jakou chce. Takže na Moravě. Bude tam víno, cimbál, zpěv. Ženy ne, ty v mé přítomnosti nestrpí.

Vážně?

Jo. Mně to ale nevadí, protože já už jsem rozhodnutý, ona mě uhranula. Proto pokud jde o jiné ženy, nadobro jsem vůči nim ochrnul. Při její mladosti a kráse se jí navíc velice těžko konkuruje. Když za mnou přijdou moje kámošky, tak je to sice super, ale žádná se jí nevyrovná.

Foto: Profimedia.cz

S přítelkyní, modelkou Sarah Opravilovou

A pokud za vámi přijdou její kámošky?

Pro ty jsem zase starej pán. Já si vlastně celou dobu říkám, že to ani není možné. Ona je fakt krásná holka, navíc Moravačka, může mít kohokoliv, měla by mít taky ještě mládí a užívat si… No ale přišla za mnou. A pak přišlo i miminko a všechny tyhle myšlenky smazalo. Všechny moje kličkovačky skončily a já jsem najednou spokojený.

Už dlouho jsem chtěl rodinu, tikaly mi biologické hodiny. Vadilo mi, že všichni mí kamarádi jezdí na srazy s dětmi a já furt nic. A tak jsem teď šťastný, že jsem konečně zapadl

Jaké kličkovačky?

Byl jsem ve vztazích vždycky hrozně velký hnípal. Věčně jsem byl nespokojený. A když už jsem náhodou chvilku spokojený byl, tak zase byla nespokojená žena, která byla v tu dobu se mnou.

Byl jsem takový jezevec a starý mládenec, který většinu svého života strávil sám. Žil jsem jenom se psem a dalšími zvířaty, měl jsem svůj svět. Sice jsem prostřídal hodně žen a vztahů, ale dohromady zbyla jenom mlha. Tu pravou jsem nemohl najít. Takže když si mě teď moje žena sama našla a ulovila, všechno za mě vyřešila, jsem šťastný.

Ona si vás ulovila?

Ano. Přišla ke mně čarokrásná moravská děva s lahví slivovice a bylo to. Já si jenom říkal: To není možný, brzdi! Ale pak jsem jako chlap vystřízlivěl a podíval se na to prakticky. Už dlouho jsem chtěl rodinu, tikaly mi biologické hodiny.

Vadilo mi, že všichni mí kamarádi jezdí na srazy s dětmi a já furt nic. Byl jsem tam sám se psem. Stal jsem se už takovou podivnou postavičkou, na kterou všichni koukali shovívavě. A tak jsem teď šťastný, že jsem konečně zapadl.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Díky tomu, že chodím hrát do pořadu Show Jana Krause, se pravidelně vidím s tátou,“ říká David Kraus.

To je hezké slyšet. V poslední době jste totiž často říkal, že si připadáte vymknutě…

No pozor! Vymknutý jsem pořád! Vzešel jsem totiž z rodiny, kde jsou vymknutí úplně všichni – oba rodiče i jejich partneři. Jiný být proto ani nemůžu. Jsme zkrátka rodina individualistů, kde si každý jede to svoje.

Mnohdy je těžké dostat se vůbec ke slovu. Koná se proto nekonečná soutěž o to, kdo zrovna zaujme pozornost. Z tohoto prostředí nikdo nemůže vyjít normální. Je ale pravda, že s prvními šedinami jsem se trochu obrousil a unavil.

Jak do tohoto prostředí individualit zapadla vaše žena?

My naštěstí žijeme zvlášť, nikoliv s rodiči, takže je to zatím celkem v pořádku. Tedy… spíš bych měl říct, že se spolu pokoušíme žít, protože je to náročné.

Pročpak?

Přece jen jsme od sebe dvacet let, tak je to velké kompromisování. Navíc žijeme v domečku, který jsem si sám vytvořil a ve kterém má všechno svoje místo a pravidla. Moje žena to proto nemá jednoduché.

Já jsem totiž dřív hodně ulítával na tom, že moje věci musí stát na naprosto konkrétním místě, nikde jinde. Taky musí mít naprosto konkrétní barvu. Mám spoustu estetických úchylek, ty se navíc s věkem prohlubují.

Takže jsem jí pořád říkal: V kuchyni nevař, ať něco nepoškrábeš! Tam nechoď, ať něco nerozbiješ. Přitom ona chtěla uvařit… No, ale postupně se vzdávám a nechávám ji tu svou domácnost ovládnout.

A vaši rodiče? Rozumějí si s ní?

Moji rodiče jsou šťastní, že jsem šťastný. Tak to brali vždycky. I kdybych přišel domů s chobotnicí, tak budou spokojení. Ale je pravda, že v první chvíli to vypadalo, jako bych přitáhl ufonku. Přivedl jsem totiž sice krásnou ženu, ale současně s neuvěřitelně silným moravským přízvukem. Fakt neuvěřitelným. Takže oni si nejdřív mysleli, že to je nějaká její image.

Foto: ČTK

S maminkou Janou Krausovou – herečkou a výtvarnicí

No, ale když nad tím teď tak přemýšlím, ona to možná trochu image je, protože v Praze mluví natruc ještě víc moravsky. Občas jí až nerozumím.

Jak to? Co například říká?

Používá hrozně divná slova, která neznám. Třeba mi řekne, že jsem zgrůlený. To znamená schoulený nebo smutný. Je to, jako kdyby si v Praze o to víc stála za tím, že je z Moravy. Na začátku mi to přišlo roztomilé, ale dneska už mi to občas leze i na nervy, protože vážně někdy nevím, co říká.

Pokud jde jenom o to, že používá moravská slova, nebude tak zle…

To je pravda. Až na ty moravismy je opravdu skvělá. Já jsem vždycky hledal princeznu, něžnou, čistou a opravdovou. Protože je fakt, že pražský svět je někdy hodně zlý a vyčůraný. Je v něm těžké najít přátele.

V některých předchozích vztazích jsem proto dostal velké školení a nakládačku. Tato žena je ale jiná, ona mi důvěru vrátila. Vůbec jsem nemusel studovat, co má za lubem, ani nic rozklíčovávat. Všechno mi zkrátka vždycky řekla, je upřímná. Je mi to sympatické a blízké. Znovu se to od ní učím.

Jaký jste otec?

To byste se musela zeptat jí, netroufám si to hodnotit. Poslední měsíc a půl jsem ale asi moc dobrý otec nebyl, protože jsem byl pořád pryč. Odcházel jsem z domu už v šest ráno a vracel jsem se pozdě večer za tmy.

Foto: archiv Davida Krause

„Kapelu Gipsy Brothers jsme se špičkami romské muziky založili zhruba před dvěma lety,“ říká David Kraus.

To kvůli práci?

Ano. Musel jsem se učit text k roli, ale rušilo mě miminko, které často křičí. A tak jsem začal chodit do divadla a učil se tam (D. Kraus aktuálně hraje například v kultovním rytmikálu Kouř, který měl v Divadle Na Fidlovačce premiéru 15. září – pozn. red.).

Do toho jsem měl hodně koncertů, protože všichni okolo mě měli pocit, že toho musíme stihnout co nejvíc, dokud nás zase nevypnou. Takže jsem toho měl opravdu hodně. Na jednu stranu jsem za to rád, protože jako otec musím zvládnout uživit rodinu, na druhou stranu mě to mrzí.

Miminko mi totiž mou nepřítomnost hned vrátilo – přestalo na mě reagovat. Stačilo, aby mě měsíc pořádně nevidělo, a všechno bylo jinak. Musel jsem s ním znovu navazovat kontakt.

Už jste svojí dceři složil nějakou písničku?

Písničku pro ni mám. Dokončovat ji ale budu i s dalšími skladbami, až bude trochu větší klídek. Jsem totiž chaotik a neumím dělat moc věcí najednou.

Sedíme v Divadle Archa, kde za chvíli začne Show Jana Krause, vašeho tatínka. Vy v tomto pořadu děláte roztleskávače a hrajete v pauzách se svou kapelou. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste si udělal spíš vlastní pořad?

Neuvažoval. Měl jsem sice nějaké nabídky, některé byly dokonce i dobré, ale já bych nic takového nechtěl. Táta to navíc dělá tak dobře, že bych mu ani konkurovat nezvládl. Ten pořad má neuvěřitelnou popularitu, je to fenomén. Vydrželo to strašně dlouho, což nikdo nečekal.

A táta má pořád co dát. Navíc tím, že sem pravidelně jednou týdně chodím, se s ním vidím. Je to můj čas strávený s tátou.

Já se ptám z toho důvodu, že vám spousta lidí dává nálepku tátova synka…

To je pravda, téhle nálepky už se asi nikdy nezbavím. Ale nevadí, já už jsem si na ni celkem zvyknul, už to dělám šestnáct let. Ale pozor, teď mi od té nálepky trochu pomohl pořad Moje tvář, spousta lidí mě najednou začala vnímat jako zpěváka. Přitom si myslím, že jsem vždycky zpíval dobře, já si za tím stojím. Snad se z té kletby „synka a floutka“ postupně vymaním.

Kromě kapely, která s vámi hraje v televizi, máte ještě jednu. Je to romská kapela Gipsy Brothers. Proč občas nepřivedete do show svého táty i ji?

Protože to není můj pořad. Já nerozhoduju o tom, kdo sem smí přijít, a kdo ne. Jsem tu jenom jako doplněk a sloužím. Navíc už jsem do toho pořadu přivedl tolik Romů, že mi táta říkal: Hele, nemůžeš z toho dělat romskej pořad.

Jak jste se vůbec dostal k romským hudebníkům?

K Romům jsem vždycky tíhnul. Stejně jako oni jsem měl problémy ve škole, protože jsem dyslektik a dysgrafik. Stejně jako jim mi byla pořád nabízena zvláštní škola jako lepší řešení. A tak jsem, stejně jako oni, přestal do školy chodit.

Místo toho jsme se společně s Romy scházeli na pražském Výstavišti a jezdili na lochnesce a na autodromu. Bylo to fajn. Poznal jsem Romy jako lidi, co naplno žijí, protože nemají co ztratit.

Foto: archiv Davida Krause

„Hrajeme s chutí a lidem pro radost. To je naše poselství – chceme lidem ukázat, že se tady všichni můžeme mít společně dobře,“ říká David.

No a zhruba před dvaceti lety za mnou jeden z nich přišel, jestli bych si s nimi nezahrál. Vyzkoušel jsem to a bylo to super. Jejich hudba je úplně jiná energie, je mi hrozně moc blízká.

Oni sice neumějí nic nacvičit, všude chodí pozdě, pořád něco ztrácejí a zapomínají, ale pak přijde vystoupení, a oni to dají. A vždycky to dají dobře, tak nějak od podlahy. Vždycky je to živelné, nepřipravené a nevyumělkované.

Pro mě, který jsem vždycky chodil do těch sterilních sborů, kde všichni zpívali, jako kdyby je někdo vykastroval, je to nesmírně inspirativní.

Takže Gipsy Brothers už fungují dvacet let?

Ne, během té doby jsem vystřídal několik romských muzikantů a kapel, než jsem se dostal k současnému složení. Pak jsem se ale seznámil s Milanem Šenkym, což je takový můj romský brácha, a sedlo si to. Teprve on ke mně přivedl opravdové profíky, legendy a špičky romské hudby.

Kapelu Gipsy Brothers jsme s těmito profíky založili zhruba před dvěma lety, vznikla vlastně těsně před covidem.

My jsme jenom taková zábavovka. Snažíme se o to, aby lidi tančili na stolech, když nás slyší, aby bylo veselo. A taky o to, aby lidi přestali na Romy pohlížet skrz prsty, protože všichni nejsou stejní

Koncertujete ale hodně. Když jsem si zadala jméno kapely do Googlu, vyskočila na mě celá řada akcí. Hráli jste celé letošní prázdniny.

To jo, máme vážně úspěch. Dostali jsme dokonce lano, abychom zahajovali Khamoro, což je největší romský festival na světě. Všichni z toho byli úplně nadšení, měli neskutečnou radost. Česká kapela tam totiž může vystoupit vždycky jen jedna, navíc jednou za pět let. Bylo to skvělé.

Festival Khamoro nám pak hrozně pomohl, protože jsme tam nasbírali super kontakty. Hned ten rok, co jsme kapelu založili, jsme šli rychle nahoru.

S Romy zpívala i Zuzana Navarová. Ta ale nezpívala jenom s nimi, do svých písní vplétala i latinoamerické rytmy nebo židovský klezmer. Láká něco takového i vás?

Zuzana Navarová, to je pojem. Byla obdivuhodná. Dokázala zkombinovat nezkombinovatelné, navíc geniálně. Oslovovala publikum venku i doma, měla úžasné texty. To my nemáme. My jsme jenom taková zábavovka.

Snažíme se o to, aby lidi tančili na stolech, když nás slyší, aby bylo veselo. A taky o to, aby lidi přestali na Romy pohlížet skrz prsty, protože všichni nejsou stejní. I mezi nimi jsou lidi dobří a špatní, stejně jako je tomu u gádžů.

Chci říct: Já jsem měl dědu v Osvětimi, a tak mi doma často vyprávěli, jak je xenofobie strašná a v jaké hrůzy může přerůst. Vždycky jsem se proto Romů zastával, už na základce. Nesnášel jsem skiny a Orlíky, věděl jsem, že ti kluci vůbec netuší, o čem mluví, a co ta jejich „white power“ vůbec znamená.

S touhle kapelou se navíc opravdu máme rádi a jsme kamarádi. Hrajeme s chutí a lidem pro radost. To je naše poselství – chceme lidem ukázat, že se tady všichni můžeme mít společně dobře.

Reklama

Související témata:

Výběr článků