Boj s češtinou chtějí uprchlíci vyhrát

„Jak se dnes máte?“ ptá se česky lektor Pavel Bratský sedmi ukrajinských žen různého věku a jednoho dospívajícího chlapce, kteří zasedli kolem dlouhého stolu.

„Dobře,“ odpovídají všichni. Kdybychom chtěli být puntičkáři, tak spíše „dobže“, protože „ř“ je hláska, kterou málokterý cizinec ovládne při čtvrté lekci. Právě po tolikáté se skupinka dostavila do sídla jazykové školy Czech Language Training v Praze 2.

Ačkoli je „dobře“ běžná zdvořilostní odpověď, v případě ukrajinských studentů si lze jen těžko představit, že se tak skutečně mají. Vždyť je to pár týdnů, u některých jen pár dní, co opustili válkou zasažený domov a zanechali tam svoje manžele, sourozence nebo staré rodiče.

V nové zemi je sice vlídně přijali, přesto každý den s napětím a obavami sledují zprávy z Ukrajiny a někteří optimisticky doufají v brzký návrat.

Navzdory tomu panuje v úvodu dobrá nálada a ženy, které se znají od první lekce, spolu družně hovoří. První zleva sedí Valentyna, která prozradí, že přijela z města Sumy. To se nachází asi 150 kilometrů severozápadně od Charkova a 24. února se kvůli své příhraniční poloze stalo jedním z prvních míst, kam zasáhla ruská invaze. Během prvního měsíce jej opustilo více než 100 000 lidí, mezi nimi i Valentyna.

„Bydlím v penzi,“ říká, načež ji lektor opraví na „jsem v penzi“. „Penze nebo také důchod, to je stejné slovo, synonymum,“ vysvětluje trpělivě a oba výrazy zapíše na tabuli.

Pavel Bratský tady mluví výhradně česky; ruštinu neovládá. U začátečníků z řad ostatních cizinců si většinou vypomáhá angličtinou, ovšem sám už zjistil, že tou především starší Ukrajinci nevládnou.

„Jak se má-te ta-ky?“ odpovídá lektorovi stejnou otázkou z úvodu šestačtyřicetiletá Natalia. Její čeština a především odvaha mluvit mě v průběhu hodiny příjemně překvapují vzhledem k tomu, že přijela teprve před několika týdny.

Mladší dceru, která s ní dorazila, během výuky hlídá ve vedlejší místnosti ukrajinská studentka. Natalia zvolila Českou republiku jako cíl své cesty především z toho důvodu, že už tu měla „spojku“ v podobě starší dcery.

„Ona je studentka na vysoká česká škola, ona studuje čtyři roky,“ prozrazuje vysoká blondýna, jejímž domovem je Oděsa. „To je mořské město. Hezký město,“ stručně popisuje milionové letovisko na pobřeží Černého moře, kam první ruské rakety dopadly už v březnu.

Natalia pracuje podle svých slov jako rekrutérka a „ejčárka“, čímž má na mysli anglickou zkratku HR – Human Resources, tedy lidské zdroje. Mohli bychom tedy říct, že je personalistka.

Jak mi ale přizná, vzhledem ke své zatím slabé češtině těžko najde práci ve svém oboru, proto musí vzít zavděk obsluhou v rychlém občerstvení. „Já čekám na práci v KFC,“ říká.

Je třeba podotknout, že na velké popovídání to s ukrajinskými uprchlíky, kteří z hlediska výuky patří do úrovně A 1.1, tedy do naprostých začátečníků, zatím není. Zkouším, zda se někteří chytí na angličtinu, avšak tu trochu ovládají jen sedmnáctiletá Anastasiia a o rok mladší Vasyl.

Myslel jsem si, že vzhledem ke své profesi ji používá i Natalia, ale ta se omluví, že anglicky neumí. „Můžeme česky, ukrajinsky, rusky,“ nabízí mi, jak se domluvit.

Myslí to jistě dobře, avšak představa, že všichni Češi coby Slované znají ruštinu, mě pobaví. Vzpomenu si na film Kolja, kde hrobník v podání Ondřeje Vetchého při domlouvání fingované svatby Zdeňka Svěráka s ruskou nevěstou prohlásí: „Každej Čech trošku rusky umí, že jo?“ Společně se Zdeňkem Svěrákem se mi chce odpovědět: „Kromě mě.“

Ukrajinci možná netuší, že časy povinné ruštiny jsou u nás už dávno pryč. V současnosti nám pak Rusko žádný důvod, proč se jejich jazyk učit, nedává. Jestli je naše řeč těžká, se ale studenti neshodnou.

Natalia tvrdí, že ano, o generaci mladší Anastasiia si myslí opak. Vasyl pak jako jazyk, jemuž je čeština podobná, zmíní paradoxně právě ruštinu.

„I když tu třeba nechtějí zůstat natrvalo, nevyhnou se návštěvě úřadů nebo ambasády, kde češtinu budou potřebovat. Při nákupech ji taky určitě využijí. Často jsou mezi nimi lidé velmi vzdělaní a rádi se učí něco nového,“ říká lektor Pavel Bratský, který pro Czech Language Training pracuje asi rok a půl.

Kurzy češtiny pro ukrajinské uprchlíky začaly školy a další instituce spontánně nabízet krátce poté, co do naší země dorazili první obyvatelé okupované země. Nejinak i škola Czech Language Training, která má dvacetiletou tradici.

„Kurzy zdarma byly společným nápadem managementu školy a některých lektorek, které se samy nabídly k výuce bez nároku na honorář,“ objasňuje ředitel Miroslav Kašpárek.

„Hned první den války na Ukrajině jsme na Facebook pověsili nabídku možnosti získání učebnic zdarma. Nicméně pár dnů potom bylo jasné, že toto není dostatečná pomoc, a rozhodli jsme se nabídnout zdarma celé naše kurzy češtiny i s hlídáním dětí, občerstvením a možnou krizovou intervencí psychoterapeutky,“ líčí.

„Občerstvení nám zcela zdarma zajištují okolní kavárny nebo dobrovolníci z řad občanů či přímo našich lektorů,“ dodává. Jako důkaz mi poslal fotografii bohatě prostřeného stolu s komentářem, že to přivezl pán, který prostě jen rád vaří.

„Když jsem dostal tuhle šanci, hned jsem ji vzal,“ říká k nápadu jazykovky Pavel Bratský. „Člověk si říká, jak by mohl pomoct, a já myslím, že tohle se při naší profesi vyloženě nabízí.“

Kancelář školy postupem času kontaktovalo stále více uprchlíků, kteří podle ředitele Miroslava Kašpárka měli zkušenosti s jinými kurzy zdarma, avšak pod vedením nezkušených dobrovolníků. Ačkoli vzdává hold jejich dobré vůli a odvaze, nezkušenost se podle něj podepisovala na výsledcích výuky.

„Mnoho Ukrajinců tedy raději volilo cestu placených kurzů s profesionálními lektory. Poté, co jsme v naší škole vyčerpali kapacitu kurzů zdarma, rozhodli jsme se snížit cenu za kurzy placené a zachovat nabídku učebnic zdarma. A i tyto kurzy máme permanentně plně obsazené,“ říká ředitel, jehož mrzí negativní reakce na pomoc uprchlíkům, které se objevují na sociálních sítích.

„Osobně se mě to ve světle těch obrovských tragédií na Ukrajině hodně dotýkalo. Když jsme dokonce zaznamenali podobný příspěvek na téma kurzů češtiny zdarma, nabídli jsme dotyčnému pánovi, že se může také připojit, jestli o to stojí. Už se neozval,“ dodává Miroslav Kašpárek.

Nahlížím přes rameno do desek, které si studenti rozložili na stole, a na vrchní stránce čtu nadpis cvičení „seznamujeme se“.

„Minule jsme dělali představování, tak si to ještě zopakujeme. Já jsem, odkud jste, kde bydlíte, co děláte. Mužský, ženský rod. Určitě také čísla, počítání,“ vyjmenovává Pavel Bratský, co je na pořadu dne.

Osazenstvo navnadí také na poslech ukrajinské písně s českým překladem.

Natalie dnes dorazily dvě, ta mladší toho sice během hodiny a půl moc nepoví, ale na začátku se pěknou češtinou představí: „Já jsem z Ukrajiny, já jsem psycholožka, já bydlím v Mníšku pod Brdy.“

Nina přijela ze Slavjansku, z horké Doněcké oblasti, kde v dubnu naplno propukla východní ofenziva ruských okupantů. Z účastnic už zbývá zmínit jen Julii, účetní z Obuchova v Kyjevské oblasti, a Halinu, stomatoložku pocházející přímo z hlavního města Ukrajiny.

S omluvou za zpoždění nakonec přichází sedmnáctiletá Anastasiia, která prozradí, že je profesionální tanečnicí. Nejvíc mě ale překvapí, že přijela do Prahy úplně sama. Jak mi později anglicky sdělí, část rodiny zůstala v těžce zkoušeném Charkově, část v Poltavě. „Moje matka i můj otec mají na Ukrajině práci, nemohli odejít,“ vysvětluje.

„Bála jsem se přijet sama, ale v Praze to není jako na Ukrajině,“ svěřuje se a dodává, že se tu i přes svou samotu cítí mnohem bezpečněji. V den příjezdu si šla vyřídit vízum a záhy našla útočiště v jednom bytě v Praze 2, jen kousek od jazykové školy.

Jako poslední se představí Vasyl, který pochází ze Zakarpatí. Do Česka přijel s maminkou, bratrem a sestrou, od září by měl nastoupit do české školy a pokračovat v učebním oboru automechanik. „Chci zůstat v Česku, studovat a pak najít práci,“ má jasno.

Lektor naváže cvičením, při němž mají studenti správně pojmenovat mužské a ženské varianty povolání. Na promítacím plátně se objevují profese, s nimiž se můžou setkat nejčastěji. Úředník–úřednice, lékař–lékařka, což jsou zároveň příležitosti, jak si procvičit „ř“, ale také zedník, opravář, číšník.

Pavel Bratský vysvětlí, že spíše než číšnice říkáme servírka a že účetní je pojmenování pro obě pohlaví.

Nikdo nekroutí hlavou ani nelamentuje, jak je čeština těžká. A přestože zatím nemluví plynule, zdá se mi, že pravidlům rozumějí. Snad je to tím, že jsme jakožto Slované přece jen příbuzní.

Pavel Bratský mou domněnku potvrzuje: „Dopoledne před tímto kurzem jsem učil studenty z USA, předtím i nějaké Brity, ale také Bulhary. Je vidět, že lidem z východní Evropy, kteří mluví slovanskými jazyky, to není příliš potřeba vysvětlovat v cizím jazyce. Ale máme systém, jak češtinu naučit i lidi mluvící germánskými či jinými jazyky,“ připomíná, že školu navštěvují studenti různých národností.

„Slíbil jsem vám písničku. Znáte Pink Floyd?“ táže se lektor a hned naváže: „Jejich zpěvák a kytarista Dave Gilmour, který má vnučky napůl Ukrajinky, nedávno nahrál píseň Červená kalina.“

Zpěváka Andrije Chlyvňuka ani nemusí studentům představovat, všichni jen uznale pokyvují. „Hezký zpěvák. Dobrý zpěvák,“ konstatuje starší z Natalií.

Jde vlastně o novou verzi ukrajinské lidové písně, která se datuje k období 1. světové války. „Ach, na louce červená kalina začala uvadat,“ čte Pavel Bratský z českého překladu a vysvětlí, co znamená sloveso uvadat. Když pustí skladbu i s videoklipem, většina studentů si dobře známou píseň začne polohlasem pobrukovat, některým se zalesknou oči a vytáhnou papírové kapesníky.

Poprvé během lekce dlouhé hodinu a půl se ve třídě rozhostí poněkud chmurná nálada, kterou se lektor snaží rychle utnout, když píseň dohraje. „Tak snad se Ukrajina zase rozveselí,“ naráží na verš, v němž se říká: „A my naši slavnou Ukrajinu rozveselíme, hej, hej.“

Zbývá ještě projít dny v týdnu, které jsou zrádné v tom, že mají různé rody. „To pondělí, ta středa, ten pátek,“ jmenuje Pavel Bratský. A na závěr číslovky. K tomu poslouží interaktivní kolo štěstí na plátně, které vždy vylosuje nějaké číslo, které studenti musejí správně přečíst. Vasyl se svým třicet jedna nechybuje, Julia nejprve identifikuje čtrnáctku jako „čtrnáceť“, Halina trochu bojuje s číslem 27, které přečte nejdřív jako dvanáct, potom jako dvacet jedna, až jí nakonec poradí ostatní.

Když lekce skončí, starší z Natalií si dojde do vedlejší místnosti pro dceru, která se s chutí pustí do připraveného občerstvení. Její maminka dělá v češtině velké pokroky, přesto doufá, že se co nejdřív vrátí do rodné země.

„Já se chci vrátit, protože v Oděse mám maminku a dva bratry,“ dává jasné důvody. Stejně to cítí Anastasiia, která je zatím v Česku sama. „Stýská se mi po domově. Doufám, že to brzo skončí.“

Všechny aktivity, jako jsou kurzy češtiny, je vytrhují z reality. Zprávy o situaci na Ukrajině ale nepřestávají sledovat. „Samozřejmě, protože tam máme rodinu,“ připomíná Anastasiia. „To je můj domov. Náš domov.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: