Článek
Nedávno jste na sociálních sítích psala, že je nesmysl setrvávat v představě, že jste herečka. A že jste jí nikdy nebyla. Od herečky ze slavného rodu, který působí u divadla po šest generací, je to překvapivé prohlášení. Jak jste to myslela?
Uvědomila jsem si, že jakákoli specifikace - že jsem herečka nebo zpěvačka, nebo cokoli jiného - je zvlášť v herecké branži zavádějící.
Všimněte si, že většina světových herců se časem promění v producenty a mnoho z nich režíruje. Píšou scénáře, věnují se mladým hercům, podílejí se na organizaci festivalů. Je naprosto zřejmé, že být jen interpretem mnoha mým kolegům nestačí.
Já celoživotně hledám svou identitu. Mezi těmi slavnými jmény hledám sama sebe. Tu Báru, kterou jsem. Co vím bezpochyby, je, že jsem duší umělec.
Zuzana Zlatohlávková: Nedovedu si představit, že bych promarnila život u počítače
Jinými slovy, tvůrčí osobnost se těžko nechá zavřít do úzké škatulky.
Ano, a v té jsem ani já nikdy nechtěla být. Umění není stereotyp. Nejsou to škatulky. Je to tvůrčí práce. Znamená to něco vytvářet, být účastníkem, spolutvůrcem, iniciátorem…
Vždy mi jako herečce záleželo na celku, nejen na mé interpretaci. I proto je pro mě těžké pouze poslouchat, potřebuji spolupracovat. A k tomu je třeba respekt.
Kromě toho, být hercem znamená, že jste závislá na tom, jestli vás někdo obsadí. Čekáte na telefon. A to já už nechci.
To musí být frustrující.
Občas ano. Někdy v takových chvílích myslím na scénu ze slavného filmu Tootsie s Dustinem Hoffmanem, kdy mu jeho manažer říká: „Ty už nikdy nic nenatočíš! Poslední práce, kterou jsi měl, bylo rajče v reklamě na džus, kde ti řekli, aby sis sednul, a tys to neudělal!“ On stojí proti němu a oponuje: „Jak jsem si mohl sednout?! Byl jsem velký šťavnatý rajče a to si prostě nemůže sednout!“
Jako zpěvačka teď zažívám opak herecké závislosti. Jsem svobodná
A to jsem trochu i já. Když dělám velké šťavnaté rajče, nemůžu si sednout.
Šestnáct let jste se starala o rodinu. S manželem, houslistou Pavlem Šporclem, vychováváte tři dcery. Před pár lety jste se ale začala vracet k profesi. Taky jste začala zpívat a vystupujete s vlastními pořady. Co stálo za tou spoustou energie, kterou jste do toho najednou začala vkládat?
Je trochu zavádějící říct, že se vracím. Já jsem nikdy nepřestala pracovat úplně. Jen jsem měla jiné priority a také jsem neměla na svou profesi čas. Postavila jsem dům, vychovala děti, pomáhala manželovi, reprezentovala, dělala zázemí. A mnoho jiného. Během té doby jsem napsala námět na film Vedlejší příznaky a natočila zajímavé projekty (hrála v televizním cyklu Nevinné lži a letos v minisérii Ochránce).
Dcery odrůstaly a já jsem se s blížící padesátkou najednou ocitla před otázkou, co dál. Jako zpěvačka teď zažívám opak herecké závislosti. Jsem svobodná, starám se o sebe sama. Nesu zodpovědnost za veškeré své projekty. Jsem sebevědomější, cítím se mnohem líp.
Letos na jaře vystupovala v divadle Semafor i s manželem.
Velkou inspirací v mém osamostatnění mi byl samozřejmě manžel. Pavel má sice k ruce manažera, ale většinu producentské i tvůrčí práce si dělá celá léta sám.
Herectví půjde tedy trochu stranou?
Kdepak, svou hereckou profesi neopouštím. Naopak. Jen rozšiřuji své možnosti. Tím statusem na Facebooku jsem nechtěla hereckou profesi dehonestovat. Velmi si jí vážím.
Pouze jsem si uvědomila, že jsem vždycky chtěla ještě něco víc. A že život umí být krásný. A také že není podstatné, jestli jste slavný, ale jestli jste spokojený sám se sebou. Jestli to, co žijete, souzní s vaší duší.
Natálie Grossová: Tátu mi nikdo nenahradí
Čím pro vás byly padesáté narozeniny tak důležité?
Uvědomila jsem si, že to ještě nechci vzdát, že bych se ráda aktivně podílela na čemkoli. Velký vzor mám ve svojí mámě. Po tátově smrti před osmnácti lety napsala knížku a začala studovat na CEVRO institutu. Studuje dodnes, stále další a další obory. A není to žádná univerzita třetího věku, učí se s mladými lidmi. Je neuvěřitelná a vypadá velmi mladistvě. Studovat bude do stovky a pak to s ní praští. To je její představa! (směje se)
Nedávno jste řekla, že svoje herecké geny a rodinnou tradici jste celý život cítila jako přílišnou zodpovědnost, ale že teď už se na to umíte podívat i jinak. Co se muselo stát, abyste to dokázala?
Pro nás, děti slavných a silných osobností, není snadné najít si v životě svoje místo. A být k tomu ještě šestou generací tak významných předků, to je vždy náročné, zvlášť když jste zodpovědný a pokorný člověk.
Na druhou stranu je to světový unikát, patříme do umělecké historie tohoto národa. Velmi si toho vážím.
Naučila jsem se s energií, která koluje v mé krvi, pracovat. Je to krásný pocit.
Stejné herecké geny kolují i v krvi vaší sestry Karoliny Kodetové (dcera Jiřího Kodeta z jeho prvního manželství s Renatou Cihelkovou), která pro vás dvě napsala hru „Štědrý Štědrý den“. Její cesta k divadlu byla složitější než vaše, že?
Karolina. Moje sestra. To je radost. Karolina zkoušela mnoho profesí a dlouho se hledala, až nakonec stejně skončila na jevišti. Jak jinak.
Roky vedla dětský dramatický kroužek a ochotnický soubor, pro který psala i divadelní hry. Hrála divadlo pro děti. Je také velmi nadaná muzikantka a výtvarnice. K našemu představení vyrobila scénu, navrhla a ušila kostýmy. A k tomu všemu má neuvěřitelné charisma a zvláštní dar: umí improvizovat, má nadhled.
Karolina je velmi talentovaná, ale téměř nikdo o tom neví! Jsem šťastná, že má konečně příležitost ukázat se na profesionální scéně.
Zdá se mi, že ve hře, kterou právě hrajete v pražském Divadle U Valšů, otevíráte mnoho z témat, o nichž tady mluvíme.
Myslím, že i tato hra je jedním z těch impulzů, momentů, které mi pomohly začít život vnímat jinak. S Kodetem v zádech žijeme s Karolínou obě, odmalička. Ale o našem rodinném dědictví spolu intenzivněji mluvíme až teď.
Když mně někdo řekne, že to nejde, nebo že nesmím, řeknu si akorát: „To se uvidí!“
Vždycky jsme se měly rády. Jako malá holka jsem ji obdivovala a moc mi chyběla, protože k nám nejezdila tak často, jak bych si přála. Když jsem přišla do puberty, sblížily jsme se ještě víc, ale v dospělosti jsme se potom každá rozběhly svojí cestou.
Při společné práci na její hře „Štědrý Štědrý den“ jsme obě zjistily, kolik toho máme společného. A je opravdu neuvěřitelné, jak rodinné propojení funguje. Mnoho věcí si vůbec nemusíme říkat.
Tatínek vás v touze hrát moc nepodporoval, že? Rozuměla jste mu?
On nechtěl, abychom dělali divadlo. Nikdo z nás. Ani Karolina, ani můj mladší bratr Ian. Tehdy jsem tátovu postoji nerozuměla, ale paradoxně pro mě byl motivační. Když mně někdo řekne, že to nejde, nebo že nesmím, řeknu si akorát: „To se uvidí!“ (směje se)
Dnes se na to už ovšem dívám jinak a přesně vím, proč to dělal. Chtěl nás uchránit před zklamáním. Pozlátko úspěchu vypadá zvenčí krásně, ale cesta k němu je trnitá.
„Nikdy jsem nepřestala pracovat úplně. Jen jsem měla jiné priority a neměla jsem na svou profesi čas,“ říká o období, které věnovala hlavně rodině.
Vzdor a odhodlání jste zdědila po něm?
Ten mám asi hlavně po mámě. Myslím, že je to jen jiná verze toho jejího: „Do stovky dostuduju a potom padnu!“ (směje se)
Nedávno jste přišla i s hudební novinkou. Natočila jste videoklip k písničce a spojila jste se s neziskovou organizací Acorus, která se stará o oběti násilí. Co vás přivedlo ke spolupráci?
Text k písni „Náš dům“ napsal Václav Kopta. Obrátila jsem se na něj, protože jsem chtěla mít v repertoáru i vlastní věci, nejen převzaté. Strávili jsme spolu dvě hodiny, chechtali se jako pominutí a on mi pak poslal tuhle smutnou píseň. Řekl, že ví, že mám odvahu. Zhudebnil ji Michal Worek, neuvěřitelně talentovaný a všestranný klavírista a skladatel, se kterým dlouhodobě spolupracuji.
Když jsem už hotový šanson pouštěla několika ženám a viděla jejich reakce, zjistila jsem, jak velké téma domácí násilí je. A to i v mém okolí, což jsem do té doby vůbec netušila.
Vždy jsem hodně prožívala každou nespravedlnost, snažila se pomáhat, co to šlo, nikdy jsem však dlouhodobě nespolupracovala s žádnou organizací. Doufám, že naše spolupráce a můj šanson někomu přinesou úlevu - pocit, že v tom není sám a že se může obrátit třeba právě na Acorus.
Pavla Dostálová: Moje otevřenost se mi ještě nikdy nevymstila
Vraťme se ještě k tomu, jak jste se dostala ke zpěvu. Bylo to oklikou, že? Sice jste ho studovala na konzervatoři, jenže potom jste se věnovala výhradně činohře.
Je potřeba říct, že v době, kdy jsem studovala hudebně-dramatický obor na konzervatoři, nebyl na zpěv dáván takový důraz jako dnes. Ostatně, na jevišti ho tehdy nebylo moc potřeba, hercům většinou stačilo, když zvládli zazpívat lidovou písničku.
Z konzervatoře jsem vycházela s tím, že zpívat neumím. Říkali mi dokonce, že nemám sluch a nikdy zpívat nebudu. Což je paradox. Asi jsem dozrála.
Já v té době chtěla dělat hlavně činohru. Vyrůstala jsem v Činoherním klubu. To bylo jedinečné divadlo plné osobností, respektu, temperamentu, vzdělaných herců a skvělých představení. Takové divadlo jsem toužila dělat.
Podařilo se vám někdy zažít podobně tvůrčí atmosféru?
Celá éra Činoherního klubu i tehdejšího českého divadla už je dávno pryč. Svět se změnil. Nemyslím si, že jsem v divadle někdy zažila to, co oni tehdy. Ale měla jsem štěstí, že jsem se všemi mohla spolupracovat. Měla jsem se od koho učit. Pracovala jsem s výjimečnými režiséry i herci.
Jiří Krejčík se na mě chodil dívat už na konzervatoř. Do Činoherního klubu mě pak přivedl Jiří Menzel a do Národního divadla Jan Kačer. Jestli se o mě někdo jako o herečku postaral, byl to právě on. A nikdy na to nezapomenu.
Musím ještě zmínit Jaroslavu Šiktancovou a Tomáše Vondrovice. Oba mají zásluhu na tom, jaký jsem dnes člověk i herečka.
Z Národního divadla jste po pár letech odešla. Proč?
Pochopila jsem, že s mojí povahou se mi bude v tak velké instituci těžko působit. Jsem příliš svobodomyslná. A tehdejší vedení pana Ivana Rajmonta bylo v rozporu s mou představou o divadle. Ale jeviště Národního divadla mi chybí, přece jenom v sobě mám krev Kolára, Budila, Steimarů a Kodeta. Taková Věc Makropulos, to by se mi líbilo. (směje se)
Zmínila jste herecké vzory. Vaše rodina a výchova vám nastavily laťku hodně vysoko. Jste s manželem také nároční?
Zřejmě ano, oba jsme v podstatě workoholici, neustále něco připravujeme, o práci dokážeme mluvit hodiny. A protože v tom holky žijí, naše postoje přebírají. Přenáší se na ně i tlak a zodpovědnost, které jsou s tím spojené.
Dnešní doba není pro mladé jednoduchá. Všechno mají. Těžko hledají motivaci něčeho dosáhnout
Pociťuje to naše prostřední, Violettka, která studuje na konzervatoři hru na housle. Nejstarší Lily se věnuje výtvarnému umění, i ona je dost citlivá. Nejmladší Sophinka je trochu jiná, ta si jde sama tvrdě za tím, co chce, ale dopadá to samozřejmě na všechny, tedy i na ni.
Jste nároční i na sebe navzájem?
Ne, to vůbec. Naopak. My se velmi milujeme a respektujeme. Vychováváme naše dcery s láskou a snažíme se vnímat jejich potřeby i talenty a podporovat je. Dnešní doba není pro mladé jednoduchá. Všechno mají. Těžko hledají motivaci něčeho dosáhnout. Vnímají velmi intenzivně starosti i válku. Předáváme jim svět hodně zničený. Morálně i fyzicky. Proto chceme, aby dcery věděly, že jedno je dané - a to je rodina a láska. Tu od nás budou mít vždy.
Kristýna Ryška: Ráda přijímám, co život přinese
Eva Leimbergerová: Pro Francouze jsem prototyp slovanské ženy
Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo U Valšů