Anna Kameníková: Potřebuju balanc uměleckého a neuměleckého světa

Díky natáčení Boženy Němcové jsem byla rok bruneta a už jsem se toho potřebovala zbavit. Stejně jsem dlouho uvažovala o tom, že někdy půjdu na ježka. Chtěla jsem vidět, jak vypadá moje hlava. Aspoň jednou za život je dobrý to zkusit.

Zatím nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. Přijdu si svobodná a taky se mi zdá, že mi to víc sluší, když je vidět můj obličej a za nic ho neschovávám.

Máma byla v pohodě. A manželovi pankáčský styl vyhovuje. Je hlavně rád, že mi zase rostou moje vlasy, té černé úplně nefandil.

Od sedmnácti let, kdy se vdala a začala rodit děti, do nějakých pětadvaceti. Cítila jsem to jako velký závazek, žila jsem tím dva roky. Půl roku před natáčením jsem nedělala nic jiného, než četla její knížky a knížky o ní. Když jsem se vrátila z natáčení, nedokázala jsem vypnout.

Obdivuju, jak se dobře a jistě cítila ve společnosti, jak byla výřečná. Byla ale i elitářská a až sobecky svéhlavá. Musela být stále středem pozornosti, ve spoustě věcí jsem se s ní nedokázala sžít.

Na druhé straně měla vlídnou a citlivou duši. Měla smůlu, že se narodila do nešťastné doby plné konvencí o roli ženy ve společnosti.

Neukazuje se tam černobíle ve smyslu, že si vzala tyrana, který jí jen ztrpčoval život. Manžel ji měl opravdu rád, ona jeho taky. Jen měli odlišné představy o životě i o tom druhém.

On chtěl, aby byla šťastná, na tehdejší poměry jí dovoloval hodně. Nevážil si jí však jako umělkyně, chtěl, jak v té době bylo obvyklé, poslušnou manželku.

Stoprocentně. Za jednu z prvních.

Podle mne je každý moderní člověk feminista. Jinak by to byl kretén. Obočí zvedám nad toxickým feminismem, protože špatně zachází s muži, shazuje je. Nepřispívá to k dialogu, a to mi je nesympatické.

Ovšem feminismus ve smyslu, že jsme si rovni, mi přijde jako samozřejmost. O to taky Boženě Němcové šlo: aby ženy měly stejné možnosti jako muži.

Ano, i když mě štve, že si stále hodně lidí myslí, že je normální dávat ženám míň peněz.

Byla jsem strašně nervózní. Zároveň jsem to nedokázala v reálném čase úplně vnímat, cloumala se mnou dost krutá puberta. Nebyla jsem se sebou úplně v pohodě, celé to mám jako v mlze.

Myslím, že Aňa je víc herečka v tom pravém smyslu slova. Umí se pohybovat ve společnosti, je jí tam dobře, umí zkrátka chodit po červeném koberci.

Já se podobným akcím vyhýbám, jak můžu, jsem spíš takový skrček. Mimo hraní se v hereckém světě necítím moc dobře. Nepřipadám si známá, a kdybych nikdy nebyla známá, vůbec by mi to nevadilo. Klidně bych jen pracovala na věcech, které mě baví. Nedělám to pro slávu a netoužím být středem pozornosti.

To je jeden z důvodů, proč se nemůžu věnovat jenom herectví. Nejsem vůbec soutěživá, ale stejně jsem byla párkrát nešťastná, když jsem nedostala roli, o které jsem si myslela, že na ni mám. Z toho by mohly plynout nějaké závisti, a to v sobě rozhodně nechci pěstovat. Snažím se od toho oprostit. Pomáhá mi v tom, že vlastně není moc věcí, ve kterých chci hrát. Nejvíc jsem stála o Boženu Němcovou a tu jsem dostala.

Šla jsem do toho kvůli režisérovi Vladimíru Michálkovi, do seriálů jinak nechodím. Díky němu jsem byla v pohodě.

Rozumím však lidem, kteří do toho jdou, protože třeba mají děti, musí živit rodinu a nejsou ochotní dělat něco mimo svoji profesi. Mně nedělá problém dělat úplně něco jiného.

Musím ale přiznat, že úplně nemateriální nejsem. Určité věci mi dělají radost: těší mě koupit si třeba kamínek, pokojovou rostlinu nebo zajímavou sukni. Na těch kamíncích docela ujíždím.

Už ve dvanácti jsem je sbírala. U hlavy postele máme ametyst, působí dobře na spaní, na různé nálady si k sobě beru různé kameny.

Připomíná mě samotnou v tom věku. Jsem v podstatě nepřátelská, cynická, nemám moc ráda lidi. Až v průběhu let jsem se začala snažit být přívětivější a usměvavější.

To dělám svému tátovi taky.

Vlastně nevím. Jsme si hodně podobní, takže se naše energie někdy střetávají. Ale už je to dobrý.

S ní je to skvělé. Jsme si hodně blízké. Možná bych od ní čekala objektivní profesní soudy, ale ty mi moc nedává, protože z jejího pohledu dělám úplně všechno dobře.

Můj muž. Studoval na FAMU režii, je velmi kritický, a to mi je sympatické. A pak kamarádi, s nimiž si říkáme věci na rovinu. Kritika mi nevadí. Stejně většinou sama vím, kdy jsem hrozná a kdy ne.

Baví mě. Vzali jsme se hodně spontánně, znali jsme se chvíli. Bylo to romantické gesto, ani jeden z nás se nedívá na manželství jako na nějakou instituci jistoty. Pro nás to bylo: Když ne ty, tak kdo, když ne teď, tak kdy?

Mně se jméno Kameník líbí. Kdyby se mi nelíbilo, nechala bych si svoje jméno.

Ne, je to pro mne marginální. Kdo si to tam nechce dát, ať si to klidně nedá. Já mám ráda češtinu, líbí se mi české podoby jmen. Je každopádně fajn mít možnost se svobodně rozhodnout.

Ráda bych ho stále měnila. Chtěla bych třeba jezdit s food trackem (pojízdné bistro) nebo mít farmu, vlastně nevím přesně. Ale určitě bych vedle sebe měla svého muže, máme podobné smýšlení o životě. Chci cestovat, nezastavit se.

Do toho bych tak jednou za rok něco natočila, ale jen jednu věc. A každé dva roky jedno divadelní představení. Ne víc.

Tak to vůbec! Teď jsem ve fázi, že děti nechci. Třeba se to někdy změní, ale teď na to nemám pomyšlení.

Ano, v tomhle se naprosto shodujeme.

Pořád mám z něčeho strach. Mám třeba fóbii z hloubek, kvůli níž skoro nikde neplavu. Jako dítě jsem měla knížku o zvířatech, kde byla velká fotka žraloka. Strašně jsem se lekla a bála jsem se i ve vaně, když jsem přes bublinky neviděla na dno.

Čím dál tím víc mám strach ze smrti. Před třemi roky jsem v neosvětlené chodbě spadla do čtyři metry hluboké díry, nic se v podstatě nestalo, ale došlo mi, že jsem mohla být mrtvá. Od té doby na to myslím.

Vím, že to je trapný, protože všichni jednou umřeme. Tím pádem se i hodně bojím o lidi kolem sebe.

Teď ne. Chtěla jsem kuchařku Řešíš/Hřešíš napsat, udělala jsem to, bylo to fajn, ale psaní není pro mne. Stresovalo mě to, radši bych jen vařila.

To ano, ale taky jsem začínala mít pocit, že se nikam neposouvám, a tak jsem začala dělat v jedné italské sýrárně v Praze. Chci se to naučit. Dlouho jsem kolem toho obchůdku jezdila a moc se mi líbil, říkala jsem si, že bych tam chtěla pracovat.

Když ke konci loňského roku končilo natáčení Boženy Němcové, bylo mi jasné, že potřebuju někde pracovat rukama. Poslala jsem majiteli sýrárny životopis a klaplo to.

Teď ještě v prodejně krájím sýry, prodávám, radím. Doufám, že se časem dostanu dozadu do výrobny. Strašně mě to baví. Potřebuju balanc uměleckého a neuměleckého světa. Dělat normální práci, bavit se s lidmi, kteří jsou úplně odjinud.

Na konci natáčení Boženy Němcové, kdy jsem dlouho žila jen tou rolí, jsem se už cítila sama sobě nesnesitelná. Potřebovala jsem se dostat zase na zem. Být herečkou pro mne být nohama na zemi neznamená. Cítím, že to pro mne není zdravé.

Namluvila jsem skvělou knihu mladé spisovatelky žijící v Japonsku Anny Cimy Probudím se na Šibuji. Popravdě řečeno jsem se divila, že mi to svěřili, moc dobře nemluvím, mám potíže se sykavkami, zadrhávám se. Mám dojem, že mi natáčení trvalo třikrát tak déle, než kdyby to četl někdo jiný. O to větší radost jsem měla z té ceny.

Z věcí, ve kterých jsem spokojená. Třeba představení Ve dne v noci v experimentálním divadle NoD. Asi to nevidělo moc lidí, ale bylo to divadlo, na které bych chtěla chodit. Moc si vážím účinkování v Činoherním klubu, kde jsem vždycky chtěla hrát. Teď mě čeká premiéra dramatu Petera Shaffera Equus.

V žádném jsem nebyla a ani po tom netoužím. Určitě bych se brzy cítila svázaná. To nesnáším. Potřebuju mít pořád pocit, že můžu kdykoli říct: „Zítra na rok odjíždím.“ Proto ani nechodím do seriálů.

Pohnutky k tomu mám pořád. Ne že bych se sebrala a někam na rok odjela, ale pořád měním svoje zvyky, nesmím se dostat do pohodlné fáze, kdy začnu nad sebou moc přemýšlet.

Nejsou. Dojdu vždycky k tomu, že nejsem šťastná, protože dělám pořád totéž. Když se můžu nechávat překvapovat, jsem šťastnější. Potřebuju neklid, pořád něco nového zkoušet.