Hlavní obsah

Anna Julie Slováčková: Profackovala bych se, jak jsem byla vůči svému tělu nevděčná

31. 8. 2021, 11:25
Právo, Veronika Rodriguez

Jsou to přesně tři roky, co si v prsu nahmatala bulku. Od doktorů se pak Anička Julie Slováčková (25) dozvěděla, že je to rakovina. Ovšem nezhroutila se z toho – naopak se pustila do léčby, osvěty i tvorby. Dnes hlásí: „Jsem zdravá a vydávám první sólové album. Vypsala jsem se na něm z věcí, o kterých jsem nebyla schopná veřejně mluvit.“

Foto: archiv Anny Slováčkové

Anna Julie Slováčková

Článek

Konečně jste zdravá. Co vám prolétlo hlavou, když jste se tu dobrou zprávu dozvěděla?

Samozřejmě to byla obrovská úleva. Fakt velká. Ale ona ta úleva nikdy nevydrží moc dlouho. Velmi rychle ji nahradí strach z toho, že se to znovu pokazí. Třeba před každým dalším kontrolním vyšetřením začnu mít takové podivné mravenčení v žaludku. Vynoří se, i když se na to snažím nemyslet.

To chápu. Ale kontrolní vyšetření prozatím dopadají dobře, nebo ne?

Prozatím ano, poslední sono bylo v pořádku. Všechno opravdu vypadá tak, že je to na dobré cestě.

Komu jste tu dobrou zprávu řekla jako prvnímu?

Kamarádům. Těm jsem to volala hned. U táty jsem chvilku počkala, dala jsem mu to jako dárek pod stromeček. Byl z toho hrozně dojatý, ukápla mu i slzička. (Usmívá se.)

S veřejným oznámením jste prý ale chvíli váhala…

Váhala. Jednak kvůli svým pochybnostem, jestli se ještě něco nezvrtne, ale i kvůli dalším onkologickým pacientům. Já se totiž celou dobu snažím všechny podobně nemocné lidi motivovat k tomu, že mají vydržet, že to jde zvládnout. Že to nemají vzdávat. Bála jsem se, že by to někoho demotivovalo. Měla jsem strach z toho, že je zklamu a znovu jim prohloubím jejich hrůzu z nemoci.

To by přece nebyla vaše vina…

Nebyla. Ale to je můj celoživotní problém – místo abych se v klíčových okamžicích svého života soustředila na sebe, myslím pořád na ostatní lidi.

Podle lékařů, kteří se zabývají psychosomatikou, se tumor v prsu často objevuje právě u žen, které se obětují pro druhé a samy na sebe zapomínají…

Určitě je to pravda. U mě to sedí. Moje nemoc totiž nebyla genetického původu, to mi lékaři potvrdili. Nikdy jsem ani neměla špatný životní styl – nejsem kuřák ani pravidelný konzument alkoholu, jedla jsem vždycky zdravě a aktivně jsem sportovala. Můj problém ale byla právě ta psychika.

Foto: Profimedia.cz

„V tvorbě jsem byla při léčbě hodně plodná, během chemoterapie jsem napsala celé cédéčko. Jmenuje se Aura a mělo 12. srpna křest. Vypsala jsem se na něm z mnoha věcí, o kterých jsem nebyla schopná veřejně mluvit.“

Já jsem se zkrátka celý svůj život potýkala s přesvědčením, že musím všechno zvládnout a obstarat. Všem jsem se snažila vyhovět, nikdy jsem nikomu neřekla ne. I když jsem toho měla sama moc a byla jsem z toho ve stresu, nechávala jsem si kálet na hlavu. To už ale teď nedělám. Učím se konečně říkat ne.

V dětství jsem měla pocit, že jsem u všech až na posledním místě, že přednost mají jiní

Člověk se totiž nikdy nezavděčí všem – kdybych každému dala zlatou cihlu posázenou diamanty, tak se vždycky najde někdo, kdo bude chtít cihly dvě. Nemyslím to ale nijak zle. Jen jsem si začala uvědomovat, že abych tady mohla být pro ostatní, tak tady nejdřív musím být sama pro sebe. Musím fungovat.

Co dalšího vás nemoc naučila?

Vážit si svého těla. Už tolik neřeším, jak vypadám. Dřív jsem k sobě byla hrozně kritická, trpěla jsem spoustou mindráků. Během léčby, když mi do žil tekl ten oranžový roztok, jsem si ale uvědomila, jak je moje tělo silné. Jak v něm každá buňka bojuje o přežití a nevzdává se, jak jsem byla vůči němu nevděčná.

Dnes bych se profackovala za to, že jsem si dřív připadala hnusná a tlustá, protože to tělo, které tak bojuje, si to nezaslouží.

Vždyť celou dobu vypadáte skvěle. Proč jste o sobě měla tak nízké mínění?

To asi souvisí s mým dětstvím. Tehdy jsem měla pocit, že jsem u všech až na posledním místě, že přednost mají jiní. O sobě jsem si myslela, že jsem nula. Všichni mi to pořád říkali.

Kdo vám něco takového říkal?

Sem tam něco utrousili učitelé, lidi v divadle. No a já jsem strašná citlivka. Všechno si prostě až moc beru. I když to třeba mysleli tak, že mě chtěli nakopnout k lepšímu výkonu, na mě to takový efekt nemělo.

Když někdo zatroubí na semaforu, že nejedu, přestože mám zelenou, tak se rozbrečím. Všechno si strašně beru k srdci. Takže jsem zkrátka nabyla dojmu, že nestojím za nic.

To už ale máte za sebou, nebo ne?

Snažím se s tím pracovat, pomáhá mi moje psycholožka. Je pravda, že dělám pokroky – už se dokonce občas nechám opečovávat. Třeba když potřebuju vymalovat byt nebo přišroubovat žárovku, řeknu si o to – požádám kluky z kapely. Oni jsou z toho pak nadšení. Líbí se jim, když se můžou postarat o bezbrannou holčičku a něco pro ni udělat. Vždycky pak chodí po bytě jako pávi a jsou pyšní na to, že sami něco zařídili. (Směje se.)

Když vás tak poslouchám, můžu se zeptat na rodiče? Jak se během nemoci vyvinul váš vztah k nim?

S tátou jsme se hodně sblížili. Fakt hodně. Po celou dobu nemoci mi byl obrovskou oporou. My jsme ale k sobě měli vlastně blízko vždycky. Když jsem byla malá a jeli jsme na dovolenou, tak jsme spolu pořád něco řešili, hledali a objevovali…. zatímco máma se válela na lehátku, což nás nebavilo. My s tátou potřebujeme pořád něco dělat, neustále si udržujeme lehkou hladinku stresu.

Foto: Profimedia.cz

Dcera slavných rodičů. Na fotce ještě jako malá slečna s maminkou Dagmar Patrasovou a tatínkem Felixem Slováčkem.

Jaký chcete být do budoucna vy rodič?

Já ani nevím, jestli chci být rodič. Já mám strašný strach z porodu, nevím proč. Navíc mám strach i z toho, že bych nebyla dobrá máma, že bych tu roli nezvládla. Děsí mě, že bych něco udělala ve výchově špatně a to dítě zničila.

Samozřejmě to řeším se svou psycholožkou, která mi na to říká: „Naopak, když si to riziko uvědomuješ, tak už je teď jasný, že budeš super máma.“ Ale já si to pořád neumím představit. Pokud bych měla mít nějaké dítě, tak spíš přemýšlím o adopci.

Ráda bych dala domov někomu, kdo v životě neměl štěstí. Mohl by to být klidně sirotek z Afriky nebo Asie. Jemu bych věnovala svou lásku a domov a současně bych přispěla k potlačení rasismu v Česku, který mi hodně vadí.

Změnila se během nemoci i hudba, kterou skládáte?

Určitě. V tvorbě jsem byla při léčbě hodně plodná, během chemoterapie jsem napsala celé cédéčko. Jmenuje se Aura a mělo 12. srpna křest. Vypsala jsem se na něm z mnoha věcí, o kterých jsem nebyla schopná veřejně mluvit. Jsou tam opravdu husté a upřímné texty. Ani jeden se ale netýká rakoviny, jsou to písničky o vztazích – partnerských, rodinných, přátelských.

Vážně se tam nepromítla rakovina? V jedné z písniček zpíváte: „Padám vzhůru, k nebi vzhůru, snad nekonečno času mám…“

To je hodně temná písnička. Ale vážně není o rakovině. Je to o mém hodně komplikovaném vztahu k jedné osobě, která je v mém životě důležitá. Je to taková zpověď o tom, že bych k tomu člověku měla cítit nějakou emoci, ale moje srdce už je tak uzavřené, že do něj nic neproudí. Víc k tomu ale neřeknu.

Všechno jsou to vaše texty a hudba?

Úplně všechno ne, pomáhala mi s tím Patricie Fuxová, co má kapelu Vesna. Je to skvělá muzikantka a kamarádka, šlo nám to výborně. Za celou dobu jsme neměly jediný moment, kdy bychom nevěděly, jak dál. Vždycky si to sedlo. Dokázaly jsme vyjádřit přesně to, co jsme chtěly. Bylo to hrozně příjemné.

Lví podíl na tom má i Matěj, basák z mojí kapely. Vzpomínám si třeba na den, kdy mi bylo tak zle, že jsem jenom ležela v posteli. A on seděl vedle mě s počítačem a zapisoval všechno, co jsem mu zpívala. Bylo to jako z té slavné filmové scény, kdy Mozart diktuje na smrtelném loži Salierimu poslední takty skladby Requiem. (Směje se.)

Foto: Profimedia.cz

V muzikálu Alenka v kraji zázraků si zahrála hlavní roli. Představení mělo premiéru v roce 2016 v pražském Divadle Hybernia.

Písničku Slunečnice s vámi nazpívala i Marta Jandová. Proč právě ona?

Protože jsem ji nechtěla nazpívat jen tak s někým. Je to hodně niterná věc. Napadla mě proto Marta, se kterou už se dlouho známe. Potkaly jsme se v pořadu Tvoje tvář má známý hlas a prožily jsme spolu řadu hezkých věcí. Obě taky máme tátu muzikanta a jsme v mnoha věcech propojené. Navíc bydlíme jen asi tři minuty od sebe. Takže jsem jí napsala a ona souhlasila.

Táty si moc vážím jako člověka i jako muzikanta

Jsem z toho nadšená, protože Marta dala té písničce rozměr, který jsme ani nečekaly. Je to asi moje nejoblíbenější písnička z celého alba – je v ní víra, odvaha i statečnost. A když ji hrajeme s kapelou naživo, tak je to strašnej doják.

Váš tatínek při ní prý vždycky pláče…

Pláče. Poprvé jsem mu ji pustila, když jsme spolu jeli někam autem. On chvíli poslouchal, pak sjel ke krajnici, zastavil… a najednou vidím, jak si utírá slzy. Když jsem to viděla, rozbrečela jsem se taky. Já si ho totiž jako člověka i muzikanta hrozně moc vážím. Takže mě to strašně dojalo a plakali jsme spolu.

Obracíte se na něj, když něco tvoříte?

Ne, všechno mu pouštím, až když je to hotové. On mi na to pak samozřejmě něco řekne a já si to buď vezmu, nebo nevezmu k srdci, ale při té samotné tvorbě si do toho nenechám kecat.

Co vám k tomu většinou řekne?

Třeba když jsme poslouchali toto cédéčko, tam mi říká: „Proč tam nejsou pauzy mezi písničkami? Mají tam být čtyři vteřiny ticha, jinak z toho člověk nemá žádný prožitek!“ A já mu na to říkám: „Tati, to už se dneska nedělá. Pokud chceš prožitek, tak si to stopni, prožij si to a pusť si další věc.“ (Směje se.)

Slyšela jsem, že jste původně začala zpívat jenom proto, abyste si vydělala na vlastní hospodu. Je to pravda?

Ano, to je můj odvěký sen. Vysnila jsem si, že chci jednou bydlet někde v přírodě za Prahou, kde budu mít farmu s kozami a slepicemi a kde budu vyrábět lokální produkty. Z těch pak budu připravovat jídlo někde v Praze ve svém vlastním bistru. Občas tam bude hrát moje kapela a bude to taková oáza klidu a míru. No, ale musím přiznat, že s covidem dostal tento plán pořádné trhliny…

Vy tedy ráda vaříte?

Strašně ráda. Miluju jídlo, dělá mi dobře na těle i na duši. Miluju i vaření. Dělám to s obrovskou radostí a láskou. Současně obdivuju každého, kdo vaření ovládá. Podle mě je to jakási forma umění – dobrá večeře je jako dobrý koncert.

Co vaříte nejraději?

Baví mě, když se přetvářejí staré recepty na nové. Inspirovala jsem se k tomu na jedné akci, kde vařilo několik šéfkuchařů. Jeden z nich, Přemek Forejt, uvařil jedno jídlo tak neuvěřitelně, že se mi chtělo brečet, jak to bylo dobré!

Reklama

Související témata:

Výběr článků