Syn onemocněl leukémií, sama přišla o nohy a dcera musela do dětského domova. Nyní se na rodinu usmálo štěstí

Tohle není scénář k psychologickému thrilleru. To je život tříčlenné rodiny, která se i přes veškeré nástrahy osudu snaží žít normálně.

Když Adámek coby čtyřletý podstupoval léčbu v Motole, jeho maminka se z nervozity prý neustále škrábala. „V tu dobu jsem měla i hodně léků na uklidnění, takže jsem to vůbec neřešila a zanesla jsem si do těla infekci. Ta pak vyústila v celkovou sepsi, která mi zasáhla komplet všechny orgány. Nejvíc to odneslo srdce, mozek a právě nohy. Byla jsem měsíc v kómatu a když jsem se probrala, tak mi po dvou měsících lékaři řekli, že nohy musí amputovat, protože začali nekrotizovat už ke kolenům,“ prozradila Novinkám mladá žena s tím, že v době její hospitalizace skončila dcera Rozárka v dětském domově.

Ne že by Kristýna neměla širší rodinu, která by se mohla o její dceru postarat, ale nikdo si ji k sobě nechtěl vzít. Jediný, kdo by chtěl, nemohl. Kristýnina maminka totiž skončila po mrtvici nehybná v léčebně dlouhodobě nemocných. Kristýně po mamince zůstal byt, za což je jí nesmírně vděčná.

Adámek tak polovinu léčby v Motole strávil úplně sám. Díky bohu snášel chemoterapie skvěle. A když už mohl být ve větším kolektivu dětí, putoval za sestrou do dětského domova. Mezitím Kristýna bojovala o vlastní přežití. Když totiž zjistila, že přišla o obě nohy, psychicky to nezvládla. „Měla jsem stavy, že jsem prostě ležela na zemi, mlátila jsem vozíkem, naštvaná na všechny, na všechno, na sebe… Skončila jsem na půl roku v léčebně v Bohnicích,“ vzpomíná.

Když se pak dala dohromady, rozhořel se boj o navrácení dětí do její péče. „Začalo kolečko OSPODu, sociální péče, do toho renovace bytu… Není úplně jednoduché vrátit děti člověku, který je sám, nemá příjem a k tomu všemu je handicapovaný. Bylo to hodně náročné. Pravidla jsou přísná,“ konstatovala Kristýna.

Rodina si rozhodně nemůže vyskakovat. Kristýna dvakrát otočí každou korunu, než ji vydá. Před nemocí pracovala jako prodavačka a po večerech rozvážela jídlo. To teď nejde. „Zažádala jsem si o rekvalifikační kurz na účetní, což je jedna z mála věcí, kterou můžu dělat z domova. Zkoušela jsem i chráněné dílny, ale je to hrozně špatně placené. To raději ten čas strávím s dětmi,“ říká posmutněle.

Často nemají dost peněz ani na jídlo, ale nestěžují si. „Hodně nás to stmelilo. Jak se říká v jedné pohádce – trojúhelník je nezničitelný,“ usmívá se Kristýna, na jejíž rodinu se na podzim přece jenom usmálo trošku štěstí.

Nadační fond Kapka naděje Venduly Pizingerové ji totiž pozval na ozdravný pobyt do tureckého pětihvězdičkového hotelu Turquoise. „Kristýnu jsem poznala už dřív, na táboře pro děti vyléčené z leukemie. Když jsem viděla, jak to všechno zvládá, i když sama kolikrát nemůže, plakala jsem dojetím,“ svěřila se nám prezidentka fondu Vendula Pizingerová.