Smrt je pro Čechy stále tabu. O konci života bychom měli mluvit včas, říká lékařka

Paliativní péče není jen o posledních chvílích života nemocného. „Měla by být multidisciplinární, to znamená, že řešíme symptomy, ale také nějaký psychosocio-spirituální přesah a kvalitu života,“ říká v podcastu MUDrování lékařka Anna Šusová.

I když se blížíme ke konci životní cesty, stále je tu život a čas, který zbývá. „Je hrozně důležité, aby byl co nejkvalitnější a podle přání a hodnot pacienta, eventuálně jeho rodiny,“ dodává lékařka.

Je v České republice téma smrt opravdu tabu? „Já se obávám, že ano. Smrt se někam odsouvá, často právě do nemocnice nebo někam, kde není úplně vidět. Myslím, že ve společnosti je to vnímáno tak, že doufáme, že to nikdy nepřijde – i když víme, že musí,“ vysvětluje Anna Šusová.

Při své práci se se smrtí běžně setkává a zmiňuje, že studium medicíny vás na to nikdy plně nepřipraví. Obecnou paliativní péči by přitom podle ní měl zvládnout každý doktor.

Pokud ale pacient potřebuje více komplexní přístup, přichází na řadu specializovaná paliativní péče. „Pacient už má třeba bolesti, které nám nejdou dobře zvládnout v domácím prostředí, nebo je nezvládá praktický lékař. Nebo naopak má třeba hodně speciálních potřeb, které už nejsme úplně schopni dobře obsáhnout. A v tu chvíli by měl nastoupit specializovaný paliativní tým,“ popisuje Anna Šusová. Může to být například hospicová péče, ale i paliativní týmy v nemocnicích.

„V ideálním světě by pak praktický doktor nebo odborník, ke kterému pacient dochází, měl říci: ‚Teď už to je možná nad moje síly‘ a začít pacienta napojovat na specializovanou paliativní péči,“ říká lékařka. „Obecně se u nás doktorů ptám: ‚Překvapilo by vás, kdyby pacient do roka zemřel?‘ A pokud je odpověď ne, tak to je ta chvíle, kdy bychom měli o paliativní péči uvažovat,“ dodává.

O své nejbližší často pečují jejich rodinní příslušníci doma. Je ale důležité nezapomínat ani na sebe. „Zkrátka na prvním místě jsem já, a pokud nebudu nějak zajištěná a schopná opečovat sebe, tak se o nikoho dalšího nepostarám. A to není sobectví, je to podle mě základní potřeba, kterou musíme naplnit,“ vysvětluje lékařka.

Nabádá, aby se lidé nebáli říci si o pomoc a hledali podporu, třeba u specializovaného paliativního týmu. A hlavně, aby o smrti přemýšleli a mluvili. „Smrt a umírání se týká nás všech. Je to něco, kam musíme všichni dojít. A byla bych hrozně ráda, kdybychom o tom uměli přemýšlet a mluvit včas.“