Článek
Michal Rajmon žil úplně normální život, chodil do práce, kde prodával šroubky, a ve svém volném čase hodně sportoval. Kromě volejbalu a házené měl moc rád běh na dlouhé tratě a triatlon. Když ho během jednoho pražského charitativního běhu začaly bolet záda, nepřikládal tomu žádnou větší pozornost. Byl přesvědčený, že udělal jen špatný pohyb a po regeneraci se vše dá samo do pořádku. Jenže nedalo.
Zhruba za čtrnáct dní u něj začaly bolesti zad sílit. „Bylo to čím dál horší, nemohl jsem spát, nejlépe mi bylo vsedě v rohu sedačky. Do práce jsem pak chodil třeba už ve čtyři ráno, protože ležet se nedalo,“ svěřil se Novinkám Rajmon.
I z tohoto důvodu se nakonec rozhodl podstoupit CT vyšetření, aby věděl, jaký sval si natáhl a jak s ním hýbat. Vyšetření ale odhalilo něco mnohem horšího a to metastázy na páteři. Poté absolvoval další vyšetření, která ukázala na původní nádor - lymfom, tedy rakovinu krve.
Lékaři nejprve naplánovali operaci páteře, při které chtěli odstranit metastáze ze dvou postižených obratlů. Tu nakonec museli vzhledem k rychle se zhoršujícímu stavu urychlit. Vánoční svátky 2015 tak strávil Rajmon v nemocnici. Po operaci sice nohy cítil, ale už se na ně nedokázal postavit. Lékaři mu tehdy doporučili okamžitě začít rehabilitovat, jenže najít takové zařízení, kde by mohl intenzivně cvičit a zároveň absolvovat chemoterapie, nebylo snadné. Nakonec jim vyšli vstříc v Rehabilitační nemocnici v Berouně.
Přivezli ho tam jako zcela ležícího pacienta. Zprvu za ním fyzioterapeuti docházeli na pokoj, kde s ním na posteli cvičili. Pak mu dali speciální polohovatelnou postel, na jejímž konci byl displej, kterým se dala konstrukce zvednout a postavit do vertikální polohy. I když tedy Rajmon stále ležel, každý den nějakou dobu strávil v podstatě ve stoje, což mu velmi pomáhalo.
Fyzioterapeuti s ním zároveň cvičili Vojtovu metodu a posléze, když se jeho hybnost začínala lepšit, začal chodit na vodní chodník (vana napuštěná po prsa vodou). Tam se jedinec drží madel, voda ho nadnáší a on může chodit. Přestože na suchu ještě neudržel stabilitu, ve vodním chodníku vše dobře zvládal. Poté začal chodit i do masážního bazénu s teplou vodou, kde si sám sedal a stoupal proti tryskám.
Michal Rajmon v péči fyzioterapeutů v Rehabilitační nemocnici Beroun
Dodnes rád vzpomíná na všechny fyzioterapeuty, kteří se mu věnovali, a to často i nad rámec své pracovní doby. „Jedna fyzioterapeutka se mě jednou ptala, kdy jdu ráno do bazénu. Když jsem řekl čas, vzala si plavky a v rámci svého volna šla do té vody se mnou, aby mi ukázala další speciální cviky. To vás pak strašně motivuje,“ vypráví Rajmon.
Rok v nemocnicích
Celý následující rok strávil v podstatě v nemocnicích. Po každé chemoterapii ho převezli do Berouna, kde tři týdny cvičil a pak jej zas vrátili do nemocnice, kde podstoupil další chemoterapie a poté se opět vrátil do Berouna.
Když se pak dostal na pár dní domů, nebylo to snadné, protože byl stále na invalidním vozíku a nebyl zcela soběstačný. Manželka mu tak ráno, než šla do práce, musela nachystat jídlo na celý den a on pak trávil celé dny v posteli, což pro do té doby aktivního člověka bylo psychicky hodně náročné.
Kromě rodiny ho ale v nejtěžších chvílích vždy podrželi kamarádi. „V létě mě třeba kamarádky naložily do auta, odvezly mě k sobě na zahradu do bazénu, tam se mnou cvičily ve vodě a žena si mě pak večer zase vyzvedla. Bez téhle podpory by to nešlo,“ dodal.
Sám se neustále snažil cvičit, nechtěl si vůbec připustit, že by se už na nohy nepostavil. A výsledky se začaly pomalu dostavovat. Nejprve se začal stavět na nohy a posléze udělal pár kroků pomocí berlí. Doma pak začal chodit jen pomocí trekových holí, až i ty jednoho dne odložil.
„Jeli jsme se ženou na jeden triatlon, kde závodil můj fyzioterapeut z Berouna, abychom ho podpořili. Po závodě jsme si sedli do hospody, bavili se a já jsem pak vstal a šel jsem na záchod. Když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že jsem si u stolu zapomněl hole a ten fyzioterapeut mi pak řekl, že ten největší rehabilitační úspěch je, když člověk zapomene, že ty berle potřebuje a jde po svých,“ vzpomínal Rajmon.
Dnes už žije úplně normálně jako před nemocí. Chodí do práce, plave, jezdí na kole a vrátil se i k závodění v triatlonu. Stále musí chodit jednou za rok na onkologii na kontroly, ale zatím bylo vždy všechno naprosto v pořádku.
Svým příběhem by rád motivoval i další nemocné. „Občas v nemocnicích slyším lidi, jak si neustále stěžují, že je zrovna bolí hlava a cvičit nepůjdou. Vždycky jim říkám: ‚Uvědomte si, že jste v rehabilitační nemocnici, ne v lázních. Jste tu od toho, abyste makali. Nikdo vás sem nenutil. A pokud cvičit nechcete, tak uvolněte místo někomu jinému, kdo chce žít a komu to zachrání život,‘“ uzavírá Rajmon.
