Článek
V minulosti se k podobným korekcím používaly zevní fixátory, které však kvůli tomu, že prostupovaly po dlouhou dobu kůží, způsobovaly řadu komplikací. Dnešní možnosti jsou v tomto směru mnohem výhodnější.
„Díky tomu, že jsou tyto hřeby celou dobu schovány pod kůží, nic z těla netrčí, takže takřka nehrozí infekční komplikace, a i ty mechanické jsou výrazně méně časté,“ sdělil Novinkám lékař Ortopedické kliniky FNOL Karel Ročák, který se tomuto druhu operací věnuje.
Metoda, při níž se obvykle do kosti, ale někdy i vedle ní vloží titanový hřeb s magnetem, jenž způsobí natahování kosti, je podle něj náročná jak pro samotného pacienta, tak v případě dětí i pro jejich rodiny.
„Po zákroku je kromě každodenního přikládání externího pohonného magnetu potřeba hlavně neustále cvičit klouby a protahovat svaly, aby došlo ke kýženému efektu. Například u prodloužení o čtyři centimetry trvají tyto procedury většinou kolem tří až čtyř měsíců,“ konstatoval Ročák. Podobné komplexní a složité rekonstrukce se v tuzemsku dělají již jen v Praze a Brně.
V současné době se po „prodlužovacím“ zákroku zotavuje i sedmiletá Ema z Přerova, která se narodila s kratší a deformovanou nohou. „Narovnávat nohu jsme jí začali přibližně před rokem, a protože byla kratší než ta druhá, museli jsme jí kvůli malému průměru kosti voperovat dva hřeby – jeden tenčí vodicí přímo do kosti a druhý natahovací těsně vedle ní. Teď už je ve stavu, kdy další operaci neplánujeme, nyní je naším cílem rozcvičit kotník, aby byl, pokud možno, plně hybný,“ popisuje průběh léčby dívky Ročák.
Dva pacienti Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc – sedmiletá Ema a lékař Michal Horňák, který o ni po narození pečoval na novorozeneckém oddělení porodnice ve Zlíně.
V péči olomouckých ortopedů je nyní i s podobnou diagnózou lékař Michal Horňák, který shodou okolností zná Emu již od narození, jelikož se o ni staral ve zlínské porodnici na tamním novorozeneckém oddělení.
„Karel Ročák je pracovní kolega mého spolužáka ze školy. Když jsem se od něj dozvěděl, že tuto metodu v Olomouci používají, obrátil jsem se na něj a s Emou jsme se zde po letech setkali,“ říká s úsměvem Horňák.
„V tomto případě se jedná o složitější deformaci nohy, kdy jsme museli srovnat dlouhou kost v bérci na několika místech a následně ji natahovat. Pak jsme ještě museli srovnat nohu pod kotníkem. První výkon proběhl zhruba před půlrokem, následovaly další dva a nyní už mají obě končetiny stejnou délku. Pana doktora Horňáka ještě čekají kontroly, rehabilitace a cvičení a po nich by se měl zapojit do běžného života,“ dodal Ročák.
Lidé, kteří mají jednu dolní či horní končetinu kratší než druhou, často i jinak zdeformovanou, a to obvykle již od narození, se musejí vyrovnávat s řadou nepříjemností, mezi něž patří například potíže při chůzi, nemožnost účastnit se řady sportovních aktivit, estetický hendikep a s ním i snížené sebevědomí.
