Článek
Nebýt hrůzostrašného zločinu, který se tam odehrál uprostřed probíhající druhé světové války, když asi dvě stovky zfanatizovaných místních zavraždily 350 sousedů Židů, svět by se o jeho existenci sotva dozvěděl. Přitom ještě do roku 2000 vládlo přesvědčení, že zvěrstvo v Jedwabném spáchali nacisté, kterým prý nedobrovolně a pod tlakem pomáhalo několik Poláků.
Většina místních zarytě mlčí
Z Varšavy je to 170 kilometrů směr severovýchod. Po třech hodinách klidné jízdy autem se ocitám na náměstí připomínajícím široký park obklopený domy a kostelem sv. Jakuba.
Nedaleko od svatostánku je velká informační tabule s údaji o městě i regionu. Ještě v roce 1939 tam žilo přes sedm set Židů a asi o stovku méně katolíků. O druhé světové válce se píše stručně, že jednou město okupovali Němci, pak Rudá armáda.
Připomínka pogromu v polské obci Jedwabne
O pogromu na Židy, ke kterému došlo 10. července 1941, kdy místní rozpoutali lov na sousedy, část z nich zlynčovali na náměstí a asi tři sta zahnali do prázdné stodoly za městem a zaživa je tam upálili, tu však není ani jediné slovo. Stejně chybí i směrovka vedoucí k místu největší tragédie nejen ve městě, ale i v širokém okolí, kde stojí nevelký pomník.
„Nevím, kde stála ta stodola a ani co se tam tehdy stalo, nejsem zdejší a spěchám na mši,“ odpovídá mi v rychlosti a vyhýbavě starší paní, když se jí ptám, kudy vede cesta k pietnímu místu. Dvojice mužů ve středním věku jen sklopila hlavy a vůbec nereagovala na otázku. Zkouším to ještě na radnici, ale vrátný mi říká: „Nikdo tu dnes není, lidé vyběhli za povinnostmi, zkuste to později.”
Zkušenosti jiných novinářů ovšem říkají, že i tak by mě nikdo nepřijal, neboť o jedwabském masakru se ve městě zarytě mlčí a na magistrátě o to víc. Slitovala se až prodavačka v cukrárně, kde jsem vešel na kávu. „Nedivte se lidem, že nechtějí s nikým cizím mluvit. Velmi nás bolí, co se zde v minulosti stalo, ale nikdo nám i tak nevěří, jako bychom my ty nešťastníky sami upálili. Jedwabne je už navždy městem smrti,“ říká na rozloučenou, a ukazuje dokonce zkratku vedoucí k místu tragédie.
Po cestě ještě potkám muže po sedmdesátce, s kterým hovořím pár minut. „Pane, nevěřte, že Poláci zahnali Židy do stodoly a podpálili je. Řekněte mi, kde by jen vzali tolik benzinu, jehož byl tehdy nedostatek, to museli udělat Němci,“ říká a tváří se přesvědčivě.
Na otázku, zda on či jeho blízcí chodí k pomníku, kde upálili Židy, odpovídá, že v podstatě ani ne, protože nemají čas. „Chodí tam hlavně židovští turisté, my se do toho nemícháme Stojí dlouho u pomníku, tiše, velmi tiše a odříkávají modlitby, kterým nejen já vůbec nerozumím.“
Stodola smrti a stovky kamínků
Stodola, do které tehdy rozběsněný dav zahnal Židy, stála na kraji městečka. Byla 19 metrů dlouhá a sedm metrů široká. Nikomu, žádnému muži, ženě ani dítěti se z ní nepodařilo uniknout před strašnou smrtí, uhořením zaživa. Řetěz a zámek na dveřích byly silnější než beznadějný boj uvězněných o holý život.
Nízká kamenná zídka označuje stěny stodoly, která se stala popravištěm pro tři a půl stovky lidských bytostí.
Připomínka pogromu v obci Jedwabne
Uprostřed stojí kamenný blok se zazděnými fragmenty spálených desek a pod ním stovky malých kamínků, které jsou v souladu s hebrejskou tradicí symbolem přetrvávající vzpomínky na zesnulé. Zesnulé, jejichž strašnou smrt dodnes nikdo neobjasnil ani nevysvětlil.